94 C 136/2021-54 — Městský soud v Brně

1. Žalobou soudu doručenou dne 21. 5. 2021 se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni žalovanou částku z titulu náhrady škody, která žalobkyni vznikla tím, že zaplatila zdravotnickým zařízením náklady na léčení žalované. Žalobkyně uvedla, že žalovaná byla pojištěna na zdravotním pojištění České republiky v období do 31. 3. 2018, kdy skončilo její zaměstnání u zaměstnavatele v České republice. Po ukončení pojištění žalovaná nesplnila svou zákonnou povinnost (§ 3, odst. 2, písm. c) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění), když nevrátila žalobkyni do osmi dnů průkaz pojištěnce a naopak čerpala neoprávněně v období 4. 4. 2018 zdravotní péči v Rakousku, a to právě po předložení průkazu pojištěnce, který vystavila žalobkyně. Žalované muselo být zřejmé, že pokud nemá trvalý pobyt ani zaměstnání v ČR, čerpá zdravotní péči v rozporu se zákony s úmyslem poškodit zdravotní pojišťovnu. 2. Žalovaná se k věci nevyjádřila. 3. Soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu soudu námitky a z předložených listinných důkazů učinil tento závěr o skutkovém stavu věci (§ 115a ve spojení s § 101 odst. 4 o.s.ř.): 4. Žalovaná byla pojištěncem žalobkyně. Zaměstnání žalované ve [právnická osoba] s.r.o. skončilo k 31. 3. 2018. Ze strany uvedené společnosti byl zaslán tzv. HOZ (hromadné oznámení zaměstnavatele) formou B2B, tedy elektronickou komunikací, kdy informace se přímo propisují do systému VZP ČR. 5. V období 4. 4. 2018 žalovaná neoprávněně čerpala zdravotní služby ve zdravotnických zařízeních v Rakousku v celkové výši 16 568,35 Kč (individuální výkaz – přehled ze 7. 4. 2021), když žalovaná zneužila doklad o pojištění (český EHIC) po ukončení pojištění v ČR. 6. Žalobkyně zdravotnickému zařízením uhradila náklady zdravotní péče 16 568,35 Kč. Čerpané zdravotní služby byly dne 24. 7. 2019 uhrazeny (potvrzení o provedení platby ČNB ze dne 22. 9. 2020). [příjmení] byla odeslána v celkové platbě 227 809,06 Kč, z nichž 16 568,35 Kč se týkalo žalované (vyúčtování nákladů za poskytnuté věcné dávky ze dne 16. 4. 2019). 7. Vzhledem k tomu, že žalovaná v předmětném období nebyla pojištěncem, tak jí poskytnuté zdravotní služby nemůžou být hrazeny z veřejného zdravotního pojištění. V důsledku výše uvedeného porušení povinností žalované (nesplnění oznamovací povinnosti a nevrácení průkazu pojištěnce) vznikla žalobkyni majetková újma v podobě částek, které proplatila ze zdravotního pojištění za zdravotní služby, jenž žalovaná neoprávněně čerpala. 8. Zjištěný skutkový stav podřadil soud pod následující zákonná ustanovení: 9. Podle § 2 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění, ve znění platném a účinném do 30. 6. 2017, jsou zdravotně pojištěny: a) osoby, které mají trvalý pobyt na území České republiky, b) osoby, které na území České republiky nemají trvalý pobyt, pokud jsou zaměstnanci zaměstnavatele, který má sídlo nebo trvalý pobyt na území České republiky, c) (dále jen "pojištěnci"). 10. Podle § 3 odst. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění zaniká zdravotní pojištění dnem: a) smrti pojištěnce nebo jeho prohlášení za mrtvého, b) kdy osoba bez trvalého pobytu na území České republiky přestala být zaměstnancem (§ 5 písm. a)), c) ukončení trvalého pobytu na území České republiky. 11. Podle § 12 písm. j) zákona o veřejném zdravotním pojištění je pojištěnec povinen vrátit do osmi dnů příslušné zdravotní pojišťovně průkaz pojištěnce při zániku zdravotního pojištění podle § 3 odst. 2 písm. b) a c). Podle písm. k ) je pojištěnec je povinen oznámit příslušné zdravotní pojišťovně změny jména, příjmení, trvalého pobytu nebo rodného čísla, a to do 30 dnů ode dne, kdy ke změně došlo; pokud se pojištěnec v místě trvalého pobytu nezdržuje, je povinen příslušné zdravotní pojišťovně oznámit také adresu místa pobytu na území České republiky, kde se převážně zdržuje (dále jen„ bydliště“). 12. Podle § 13 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění, se ze zdravotního pojištění hradí zdravotní služby poskytnuté pojištěnci s cílem zlepšit nebo zachovat jeho zdravotní stav nebo zmírnit jeho utrpení, pokud a) odpovídají zdravotnímu stavu pojištěnce a účelu, jehož má být jejich poskytnutím dosaženo, a jsou pro pojištěnce přiměřeně bezpečné, b) jsou v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, c) existují důkazy o jejich účinnosti vzhledem k účelu jejich poskytování. 13. Podle § 2910 občanského zákoníku platí, že škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva. 14. Právním posouzením věci dospěl soud k těmto závěrům: 15. Žalovaná byla zdravotně pojištěna u žalobkyně, neboť měla v České republice zaměstnání (§ 2 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění). Zdravotní pojištění žalované následně zaniklo ukončením práce žalované u zaměstnavatele se sídlem v České republice (§ 3 odst. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění). Žalovaná měla zákonnou povinnost vrátit žalobkyni - zdravotní pojišťovně průkaz zdravotního pojištění (§ 12 písm. j) zákona o veřejném zdravotním pojištění). Žalovaná však tuto svou zákonnou povinnost nesplnila a naopak předkládala již neplatný průkaz zdravotnickým zařízením, kde čerpala s odkazem na něj zdarma zdravotní péči. V důsledku toho, že žalovaná porušila své zákonné povinnosti, žalobkyně zaplatila za žalovanou zdravotnickým zařízením zdravotní péči (§ 2 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění). Žalovaná však v době poskytování zdravotní péče pojištěncem žalobkyně nebyla, žalobkyně tak nebyla povinna tato plnění zdravotnictvím zařízením poskytnout. Žalobkyni tak v důsledku porušení zákonných povinností žalovanou vznikla platbami za zdravotní péči poskytnutou žalované majetková újma - škoda. Žalobkyně tak má vůči žalované nárok na náhradu škody vzniklé na žalobkyní vynaložených nákladech na léčení žalované ve výši žalované částky. 16. Soud proto žalobě vyhověl a výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni žalovanou částku včetně zákonných úroků od 10. 12. 2020, neboť žalované byla dne 2. 11. 2020 zaslána na poslední známou adresu výzva k úhradě neoprávněně čerpané zdravotní péče s určenou lhůtou k úhradě. Lhůtu k plnění pak soud stanovil třídenní (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). 17. Procesně úspěšné žalobkyni soud přiznal výrokem II. náhradu nákladů řízení v plné výši. Ty se skládají ze soudního poplatku 1 000 Kč (k tomu viz dále), a dále v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb. (dále jen„ vyhláška“) náleží žalobkyni za každý úkon paušální náhrada hotových výdajů 300 Kč za úkony 1) předžalobní výzva, 2) sepis a podání žaloby, tj. 600 Kč Lhůta tří dnů k plnění od právní moci tohoto rozsudku je odůvodněna ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. 18. Co se týká soudního poplatku, poplatkový zákon říká v případě nevydání EPR, že soud doplatek„ doměří“, což není totéž, co„ vyzve“ (§ 9 odst. 1 poplatkového zákona) k zaplacení soudního poplatku. To ostatně vyplývá i ze systematického zařazení úpravy doměření poplatku až do Sazebníku; výzva (v případě nezaplacení poplatku nebo zaplacení v nesprávné výši) je upravena v samotném zákonu – v jeho„ hlavních“ ustanoveních. 19. Je třeba vyložit i otázku splatnosti doměřeného doplatku v případě převodu věci z agendy CEPR do agendy C. Doplatek doměřeného poplatku není splatný podáním formulářové elektronické žaloby (na rozdíl od sníženého poplatku za žalobu) podle § 4 odst. 1 písm. a), nýbrž podle § 4 odst. 1 písm. i) poplatkového zákona až v souvislosti s rozhodnutím soudu ve věci samé. Nejde totiž o případ, kdy žalobce zaplatil poplatek v nesprávné výši a měl by být vyzván k jeho doplacení pod hrozbou zastavení řízení, ale o případ, kdy nedoplatek na poplatku vznikl v souvislosti s převodem věci z agendy CEPR do agendy C, který navíc nemůže žalobce jakkoliv ovlivnit. V takovém případě bude sice povinností žalobce doměřený poplatek zaplatit, ale až tehdy, kdy se stane splatným, tedy v návaznosti na právní moc konečného rozhodnutí. K uvedeným závěrům již dospěla judikatura. Jde zejména o usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2014, sp. zn. 93 Co 56/2013, které přitom bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu a je evidováno jako R 48/2014 (svazek 5, ročník 2014, str. 724). Dále jde např. o usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 8 Co 38/2019, které je dostupné veřejnosti např. na www.beck-online.cz (je tam vedeno i jako“ Výběr 97/2019). 20. Soud proto výrokem III. tohoto rozsudku uložil žalobkyni povinnost zaplatit rozdíl v soudním poplatku 1 000 Kč.