119 C 135/2023-59 — Městský soud v Brně

Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 40.365 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že žalobce uzavřel s žalovanou smlouvu o úvěru č [číslo] dne 19.1.2022 na základě, které poskytl žalované spotřebitelský úvěr ve výši 30.000 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit žalobci poplatek za poskytnutí úvěru a další poplatky. Před poskytnutím úvěru žalobce ověřil úvěryschoponost žalované. Úvěr žalovaná čerpala na svůj bankovní účet dne 19.1.2022 v celkové výši 30.000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr spolu s poplatkem [anonymizováno] ve výši 165 Kč splatit do 18.2.2022. Žalovaná ve lhůtě nehradila ničeho. Dne 19.2.2022 se dostala do prodlení. Žalobce se domáhá úhrady jistiny ve výši 30.000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 7.500 Kč, poplatku za službu [anonymizováno] ve výši 165 Kč, účelně vynaložených nákladů ve výši 945 Kč, dále se domáhá v souladu s ust. článku 6.4 VOP a článku 3 Sazebníku smluvní pokuty ve výši 0,1% denně z jistiny až do zaplacení, za prvních 90 dnů prodlení v celkové výši 2.700 Kč. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním soud zjistil, že tato měla být uzavřena mezi žalobcem a žalovanou. Žalobce se zavázal poskytnout žalované úvěr do výše až 30.000 Kč. Žalovaná si sjednala službu [anonymizováno] ve výši 165 Kč. Splatnost byla sjednána na den 18.2.2022. Poplatek za sjednání úvěru byl sjednán ve výši 7.000 Kč. Úvěr měl být čerpán bezhotovostně na číslo účtu, který uvedla, tedy účet č. [bankovní účet]. Dle obecných principů posuzování a filozofie společnosti bylo zjištěno, jak žalobce postupuje při posuzování úvěryschopnosti klientů dle sazebníku a byla zjištěna výše jednotlivých poplatků žalobce. Dle popisu základních vlastností spotřebitelského úvěru byly zjištěny jednotlivé parametry úvěru. Z všeobecných obchodních podmínek od 1.8.2020 se podává, za jakých podmínek byl úvěr poskytnut. Žalované byl předložen souhlas se zpracováním osobních údajů, totožnost žalované byla zjištěna z fotokopie jejího občanského průkazu. Žalovaná byla dopisem ze dne 30.11.2022 vyzvána k úhradě dlužné částky před podáním. Dle poštovního podacího lístku ze dne 30.11.2022 byla jí výzva zaslána. Z potvrzení úvěryschopnosti žalobce předložil identifikované příjmy žalované ve výši 19.268 Kč. Žalobce předložil důkaz o odeslání částky 1.000 Kč žalované, provedl výpis k posouzení její úvěryschopnosti a nechal si předložit výpis z účtu za období prosinec roku 2021. Dle potvrzení o provedení platby ze dne 30.6.2023, dne 24.7.2022 byla provedena platba žalobce na účet žalované. [právnická osoba] žalovaná obdržela platbu ve výši 30.000 Kč dne 19.1.2022, majitelem účtu byla žalovaná. Na základě takto zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. V řízení bylo prokázáno, že dne 19.1.2022 mezi žalobcem a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru dle ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku. Na základě této smlouvy poskytl žalobce žalované dne 19.1.2022 peněžní prostředky ve výši 30.000 Kč. Žalobce uzavřel smlouvu jako podnikatel a žalovaná jako spotřebitel. Soud se tedy nejprve z úřední povinnosti (SDEU C -679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda právní předchůdce žalobce před uzavřením Smluv posoudil schopnost žalované úvěr splácet s odbornou péčí, tak jak mu ukládá ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel úvěru nespoléhá na údaje o schopnosti splácet tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 ze dne 1. 4. 2015). Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018). Z předložených listinných důkazů však nevyplývá, že by právní předchůdce žalobce reálně nějak, natož pak s odbornou péčí, schopnost žalované úvěr splácet posoudil, kdy tvrzení žalobce obsažená v návrhu na zahájení řízení o vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované a o jejich ověřování nejsou žádným způsobem doložena. Za této situace tak nelze dospět k jinému závěru, než že právní předchůdce žalobce jakožto poskytovatel úvěru své povinnosti posoudit schopnost žalované splácet úvěr s odbornou péčí nedostál a pokud této povinnosti nedostál, jsou Smlouvy s odkazem na ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a na ustanovení § 588 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem absolutně neplatné, neboť jde o smlouvy, které svým účelem odporují zákonu (k tomu srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ČR zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 či opět nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019). Absolutní neplatnost právního jednání působí přímo ze zákona, a to od počátku, proto subjektivní práva a povinnosti z takto absolutně neplatného právního jednání nevzniknou a absolutně neplatné právní jednání nemůže vyvolat následky předvídané smluvními stranami. Žalobci tak právo na zaplacení požadovaného poplatku za poskytnutí úvěru, poplatku [anonymizováno], účelně vynaložených nákladů a smluvní pokuty nevzniklo a nelze je žalobci přiznat. Pokud bylo v tomto směru prokázáno, že žalobce poskytl žalované částku ve výši 30.000 Kč a žalovaná žalobci ničeho neuhradila, je žalobní nárok důvodný co do rozdílu mezi částkou čerpanou (tj. 30.000 Kč) a částkou vrácenou (tj. 0 Kč). S ohledem na právě uvedené soud tedy žalobě v této části ve výroku I. vyhověl a zavázal žalovanou k povinnosti zaplatit žalobci částku ve výši 30.000 Kč. Ustanovení § 87 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru v účinném znění však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnosti spotřebitele vrátit poskytnutou dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídajícího možnostem. Mezi účastní nebyla ujednána lhůta splatnosti poskytnuté dosud nevrácené jistiny, žalovaná je dlouhodobě nekontaktní, na výzvy nereaguje, soudu nejsou známy majetkové a výdělkové poměry žalované na základě, kterých by bylo možno stanovit splatnost nevrácené jistiny a určit způsob jejích splácení. Ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, soud proto určil lhůtu k plnění do 30 dnů od právní moci rozsudku s odkazem na ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. Ze shora uvedených důvodů soud proto žalobě částečně vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. a ve zbývající části ji zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. a III. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. Převážně úspěšné žalované přísluší plná náhrada nákladů řízení. Žalované však žádné náklady řízení nevznikly. Výrok III. tohoto rozsudku je odůvodněn ustanoveními § 2 odst. 1 písm. a), § 4 odst. 1 písm. j) a § 7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen jako „zákon o soudních poplatcích“), podle nichž je žalobce povinen zaplatit soudní poplatek ve výši stanovené v Sazebníku soudních poplatků. Řízení v projednávané věci bylo zahájeno na základě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, žalobce za tento návrh uhradil soudní poplatek ve výši 1.653 Kč (Položka 2 odst. 1 písm. c) Sazebníku soudních poplatků). Soud platební rozkaz nevydal a dle Položky 2 odst. 2 Sazebníku soudních poplatků soud v tomto případě doměří žalobci poplatek do výše Položky 1 Sazebníku soudních poplatků. Doplatek doměřeného soudního poplatku je přitom splatný až v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé (k tomu srov. usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 93 Co 56/2013 ze dne 7. 2. 2014), S ohledem na právě uvedené tak byla žalobci uložena povinnost zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 413 Kč (Položka 1 odst. 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků) tímto rozsudkem.