221 C 4/2023-65 — Městský soud v Brně

1. Žalobou z 6.2.2023 domáhala se žalobkyně úhrady žalované částky jako zůstatku úvěru, poskytnutého žalovanému na základě smlouvy o úvěru z 16.6.2022, kdy žalovanému byla poskytnuta úvěrová jistina 32.000,00 Kč. Žalovaný neuhradil na splátkách ničeho, k 25.9.2022 došlo automaticky k zesplatnění úvěru. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k jednání se bez omluvy nedostavil. 2. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru a předsmluvního formuláře vzal soud za prokázáno, že v internetovém systému žalobkyně vygeneroval žalovaný dne 16.6.2022 předsmluvní formulář a návrh smlouvy, dle které měla žalobkyně poskytnout žalovanému úvěrovou jistinu 32.000,00 Kč. Úvěr byl splatný v 36 měsíčních splátkách po 2.082,00 Kč, splatných vždy k 22. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po poskytnutí úvěru. Úvěr byl úročen 67,04 %. V bodě 6 smlouvy byly sjednány sankce při porušení povinnosti řádné úhrady splátek, přičemž v bodě 6.3. bylo sjednáno automatické zesplatnění úvěru v případě prodlení v délce 65 dnů. Téhož dne žalované také vygeneroval dodatek k návrhu smlouvy o úvěru, týkající se formy uzavření smlouvy. Veškeré listiny žalovaný podepsal elektronickou formou. Přípisem z 20.6.2022 žalobkyně oznámila žalovanému schválení úvěru a zaslala mu rovněž splátkový kalendář s rozpisem jednotlivých splátek na jistinu, pojištění a úrok z úvěru. Dle výpisu z účtu žalobkyně poukázala žalovanému úvěrovou jistinu 17.6.2022. 3. Z karty klienta vzal soud za prokázáno, že žalovaný neuhradil na splátkách ničeho. Upomínkami z 22.8.2022 a 22.9.2022 byl žalovaný vyzýván k úhradě splátek s upozorněním na zesplatnění úvěru. Přípisem z 25.9.2022 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě zůstatku úvěru ve lhůtě 10 dnů od odeslání výzvy; přípis byl dle záznamů v kartě klienta odeslán 26.9.2022. 4. Pokud jde o prověřování úvěruschopnosti žalovaného, dle předložených listin byl žalovaný lustrován v registru SOLUS s negativním výsledkem. Své osobní údaje uvedl do formuláře„ Hodnocení klienta“, v němž uvedl příjem 16.533,00 Kč (bez uvedení druhu příjmu), náklady na bydlení 4.639,00 Kč, neuvedl zaměstnavatele. U bydlení uvedl„ vlastní“, přičemž z veřejně dostupné databáze katastru nemovitostí vyplývá, že dům, v němž žalovaný dle svého prohlášení bydlel, je ve vlastnictví Statutárního města Brna. Žalobkyně dále provedla lustraci ve veřejné části živnostenského rejstříku, kde je žalovaný evidován jako OSVČ, a měla k dispozici přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2021, ze kterého vyplývá po odpočtu daně čistý roční příjem žalovaného 154.596,00 Kč, a tedy měsíční čistý příjem 12.883,00 Kč. 5. Soud si dále vyžádal výpisy z účtu žalovaného za duben až červen 2022, z nichž vyplývá, že žalovaný měl značné příjmy, kdy v dubnu měl příjem více než 400 tisíc korun, v květnu přes 644 tisíc, v červnu přes 269 tisíc korun, přičemž takřka veškeré příjmy utratil ve formě sázek, a i přes uvedené příjmy měl v dubnu disponibilní zůstatek účtu 9,19 Kč, v květnu 13,22 Kč a v červnu 1.217,91 Kč. 6. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti. Z provedeného dokazování vyplývá, že účastníci uzavřeli úvěrovou smlouvu, spadající pod režim ust. § 2395 an. zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále o.z.) a zákon 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ). Na základě úvěrové smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému převodem na jeho účet úvěrovou jistinu 32.000,00 Kč. 7. Soud v prvé řadě posuzoval, zda žalobkyně splnila povinnost, vyplývající z ust. § 86 an. ZSÚ, zejména zda jí požadované informace o žalovaném a jeho majetkových poměrech byly spolehlivé, dostatečné a přiměřené, a zda postupovala čestně, transparentně a se zohledněním práv a zájmů spotřebitele (§ 76 odst. 1 ZSÚ), a s odbornou péčí (§ 75 ZSÚ), kterou definuje § 2, odst. 1, písm. p) zákona 634/1992 Sb. Z výše uvedeného dokazování vyplývá, že žalobkyně se spokojila s daňovým přiznáním žalovaného, z něhož vyplývají zcela odlišné příjmy, než jaké jsou deklarovány žalovaným ve formuláři„ Hodnocení klienta“, i přesto nezkoumala jakýmkoliv způsobem výdajovou stránku hospodaření žalovaného. Z daňového přiznání je přitom zřejmé, že žalovaný deklaroval vůči státu čistý měsíční příjem 12.883,00 Kč, vůči žalobkyni deklaroval výdaje na bydlení 4.639,00 Kč, které zůstaly rovněž neověřeny, a to i přesto, že jsou jednak nepřiměřeně nízké ve světle skutečnosti, že žalovaný deklaroval, že žije sám, a jednak jsou nízké i vzhledem k tomu, že lze bez nejmenších potíží z veřejně dostupných informací o nemovitosti, v níž žalovaný dle svého tvrzení bydlí, zjistit, že zde nemůže mí„ vlastní“ bydlení, jak uvedl, protože dům je ve vlastnictví Statutárního města Brna. Jinak řečeno – žalobkyně zcela rezignovala na prověření základního výdaje žalovaného, tedy výdaje na bydlení, a ve vztahu k příjmům žalovaného ji nikterak nezarazil rozpor mezi žalovaným deklarovanou částkou a daňovým přiznáním. Dle daňového přiznání přitom žalovaný ve vztahu ke státu deklaruje svou osobu jako nízkopříjmovou, neboť jím přiznaný příjem je nižší než byla v roce 2021, za který bylo podáváno daňové přiznání, jež bylo podkladem pro posuzování úvěruschopnosti žalovaného, minimální mzda, která v roce 2021 činila 15.200,00 Kč. 8. Pokud by si žalobkyně od žalovaného vyžádala výpis z jeho účtu, muselo by být zřejmé, že skutečné majetkové poměry žalovaného jsou zcela odlišné, zejména by musel vyjít najevo fakt, že žalovaný prakticky veškeré příjmy utratí v sázkových hrách, na účtu má zcela zanedbatelný disponibilní zůstatek, a s ohledem na jeho nakládání s finančními prostředky není ani v nejmenším odůvodněný předpoklad plnění závazků z úvěrové smlouvy (což se ostatně následně potvrdilo). S ohledem na tyto závěry dokazování má soud zato, že u žalobkyně nelze mít za splněnou povinnost řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Povinnost nespoléhat na ničím nepotvrzená a nedoložená tvrzení dlužníka či jeho prohlášení, soudy opakovaně zdůrazňují (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci 33 Cdo 2178/2018). 9. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní (§ 87, odst. 1, věta prvá ZSÚ), přičemž soud k této neplatnosti přihlíží i bez návrhu (§ 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ). Soud proto s ohledem na uvedené závěry dokazování uzavřenou úvěrovou smlouvu posoudil jako neplatnou, kdy tato neplatnost je s ohledem na právní úpravu ZSÚ ke dni uzavření smlouvy neplatností absolutní. Žalovaného tak dle § 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ stíhá povinnost vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. 10. Nárok na vrácení jistiny úvěru je nárokem vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého plněním bezprávního důvodu dle § 2991 an. o.z. Soud proto žalovaného zavázal k úhradě částky 32.000,00 Kč. Vzhledem k tomu, že zde absentuje spor dle § 87 odst. 2 ZSÚ, a s ohledem na shora uvedené okolnosti případu, kdy dle názoru soudu žalovaný od počátku úvěr čerpal bez úmyslu na základě smlouvy cokoliv plnit, když úvěr mu posloužil pouze k doplnění finančních prostředků, které systematicky utrácel v sázkových hrách, má soud zato, že je možné vycházet z výzvy k úhradě, kterou žalobkyně žalovanému zaslala 26.9.2022. V ní stanovená lhůta uplynula 6.10.2022 a žalovaný je tak v prodlení od 7.10.2022. Za tuto dobu byl žalobkyni dle § 1970 o.z. a vládního nařízení 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení, přiznán úrok z prodlení v zákonné sazbě 15 % p.a. Ve zbytku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. 11. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 zákona 99/1963 Sb. občanský soudní řád, podle kterého v návaznosti na poměr úspěchu žalobkyně (73,27 % žalované částky) a neúspěchu (26,73 %) byl žalovaný zavázán k úhradě poměrné části, a to 46,54 % nákladů řízení. Náklady jsou tvořeny uhrazeným soudním poplatkem 2.184,00 Kč, náklady právního zastoupení dle vyhlášky 177/1996 Sb. o odměnách advokátů za tři úkony dle 14b (převzetí zastoupení, předžalobní výzva a sepis žaloby) po 500,00 Kč, včetně tří režijních paušálů po 100,00 Kč, jeden úkon (účast u jednání) po 2.860,00 Kč včetně režijního paušálu 300,00 Kč (odměna nebyla přiznána za doplnění žaloby, neboť tímto podáním žalobkyně doplňovala v žalobě absentující základní skutková tvrzení), včetně 21% DPH v částce 1.041,60 Kč celkem 8.185,60 Kč, z čehož 46,54 % představuje částku 3.809,58 Kč, k jejíž úhradě byl žalovaný zavázán.