233 C 14/2022-85 — Městský soud v Brně

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhá rozhodnutí, dle kterého by žalovaný byl zavázán k zaplacení částky 21 000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které odůvodnila tím, že žalovanému uhradila v období 17. 7. 2012 do 16. 12. 2015 žalovanou částku v souvislosti s péčí poskytnutou ze strany žalovaného dceři žalobkyně nezletilé [jméno] [příjmení], narozené [datum]. S tím, že platby byly provedeny bezhotovostně v měsíčních splátkách po 500 Kč. Mezi účastníky proběhlo soudní řízení, kdy po žalobkyni v pozici žalované se žalovaný domáhal zaplacení částky 538 528,37 Kč s příslušenstvím z důvodu poskytnutí zdravotní péče dítěti – dceři žalované. Řízení probíhalo u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 112 C 68/2016, u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 70 Co 146/2017, který rozhodnutí změnil tak, že žalobu zamítl a u Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 33 Cdo 436/2019, který dovolání zamítl. Žalobkyně se z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR dozvěděla, že jí nelze uložit povinnost k plnění, kterou nezakládá zákon a že není-li zákonem stanovena povinnost, nelze pacienta zavazovat ani pomocí analogie ve smyslu ust. § 853 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“). Žalobkyně tak uhradila částku 21 000 Kč ve prospěch žalovaného, aniž pro to existovala právní povinnost, přičemž vědomost žalobkyně, že k bezdůvodnému obohacení došlo, lze spravedlivě shledávat od doby rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 33 Cdo 436/2019 ze dne 23. 12. 2021. 2. Žalovaný se svým odporem proti platebnímu rozkazu Městského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2022 č.j. 233 C 14/2022-47 vyjádřil dne 4. 8. 2022 a to tak, že poukázal na skutečnost, kdy žalobkyně hradila žalovanému dobrovolně měsíční splátku ve výši 500 Kč a to počínaje dnem 17. 7. 2012. Ke dni 1. 1. 2014 uhradila celkem 18 dílčích splátek v souhrnné výši 9 000 Kč. Žalovaný dále poukázal na ust. § 3028 zák. č. 89/2019 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ NOZ“), z něhož vyplývá, že závazek z bezdůvodného obohacení se řídí NOZ, došlo-li k bezdůvodnému obohacení po účinnosti NOZ, a to například plněním bez právního důvodu. Žalovaný tedy pro prvních 18 splátek zastává názor, kdy je nutno žalobkyní uplatněný nárok posuzovat podle občanského zákoníku. Dále uvedl, že dle ust. § 107 odst. 2 občanského zákoníku se právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčí v objektivní lhůtě 3 roky, resp. v subjektivní lhůtě 2 let, a vznesl tak námitku promlčení v části žalobkyní uplatněného nároku ve výši 9 000 Kč. Co do zbytku 12 000 Kč žalovaný poukázal na ust. § 621 NOZ, kdy se vyžaduje vědomost ochuzeného o tom, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání. Žalovaný se neztotožnil s rozhodnou skutečností pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, kterou žalobkyně považuje den vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 33 C Cdo 436/2019 ze dne 23. 12. 2021, žalovaný je toho názoru, že tento počátek nastal podstatně dříve, a to 12. 9. 2018, tj. dnem vyhlášení pravomocného rozhodnutí Krajského soudu v Brně, č.j. 70 Co 146/2017-149, kterým bylo postaveno na jisto, že žalobkyně plnila bez právního důvodu. Žalobkyně se dle žalovaného podle ust. § 619 odst. 2 NOZ měla a mohla dozvědět o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty nejpozději ke dni 12. 9. 2018, a jelikož od uvedeného data ke dni podání žaloby uplynuly již více než 3 roky, vznesl žalovaný námitku promlčení i do zbytku uplatněného nároku v žalobě, tj. do částky 12 000 Kč. Žalovaný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 12. 2021, sp. zn. 33 Cdo 436/2019, a uvedl, že žalobkyně jako matka nezletilé [jméno] není pasivně legitimována k úhradě nákladů léčebné péče poskytnuté od 12. 3. 2012 do 31. 3. 2012, a pro období 1. 4. 2012 do 14. 5. 2012 výslovně soud neuvedl, že pro plnění neexistuje právní důvod. Dále uvedl, že v pojetí zákona č. 20/1966 Sb., zákona o péči o zdraví lidu, vzniká právní vztah mezi zdravotnickým zařízením a nemocným, tj. dcerou žalobkyně. Jestliže tedy žalobkyně dobrovolně plnila po nabytí účinnosti NOZ jako rodič, nemohl se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatit. Žalovaný tak navrhl, aby žalobní návrh žalobkyně byl zamítnut a aby žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení. 3. Žalobkyně se vyjádřila svým podáním ze dne 14. 12. 2022 k podanému odporu žalovaného, kdy zastává názor, že právo vymezené žalobou vzniklo za účinnosti NOZ a podléhá tedy jeho právní úpravě ve smyslu ust. § 3028 odst. 1 NOZ, dále pro úplnost uvedla, že bylo u obdobné věci sp. zn. 44 Co 165/2018 u Krajského soudu v Brně podáno žalobkyní odvolání a k vyřešení věci došlo až v březnu 2022 a to na základě zpětvzetí žaloby ze strany žalovaného, a to zjevně v reakci na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 12. 2021 sp. zn. 33 Cdo 436/2019. Žalobkyně stran náhrady nákladů řízení žalovaného uvedla, že tento je velkou organizací s oddělením právních věcí a v daném sporu se nejedná o žádnou specializovanou právní službu. 4. Žalovaný na repliku žalobkyně reagoval svou duplikou ze dne 14. 12. 2022, kde uvedl, že trvá na tom, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení nikdy nevznikl a opětovně vznesl námitku promlčení a k důkazu předložil výpis úhrad žalobkyně za období od 17. 7. 2012 do 16. 2. 2015. 5. Soud provedl dokazování a dospěl k následujícím dílčím skutkovým závěrům. Z dokumentace – výpisu plateb žalobkyně za období od 17. 7. 2012 do 18. 11. 2014 bylo zjištěno, že tato je vedena na jméno dcery žalobkyně, tedy na [příjmení] [jméno], kdy bylo provedeno v daném období celkem 29 plateb po 500 Kč, celkem tedy 14 500 Kč. Z výpisu z účtu žalobkyně za období měsíce 12/2014 až 12/2015 byly provedeny platby v částkách 500 Kč na bankovní účet [bankovní účet] s poznámkou [anonymizováno]: [jméno] a to dne 16. 12. 2014, dne 16. 1. 2015, dne 16. 2. 2015, dne 16. 3. 2015, dne 16. 4. 2015, dne 18. 5. 2015, dne 16. 6. 2015, dne 16. 7. 2015, dne 17. 8. 2015, dne 16. 9. 2015, dne 16. 11. 2015, dne 16. 12. 2015. 6. Z rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 112 C 68/2016-82 ze dne 20. 3. 2017 soud zjistil z jeho odůvodnění, že se žalovaný po žalobkyni domáhal zaplacení částky 538 528,37 Kč s příslušenstvím za poskytnutou zdravotní péči žalované [jméno] [příjmení], narozené 12. 3. 2012, kdy soud dospěl ke skutkovým zjištěním, kdy dne 12. 3. 2012 se žalobkyni narodila dcera [jméno] [příjmení] již v 28. týdnu těhotenství a že dceři žalobkyně byla poskytnuta zdravotní péče od 12. 3. 2012 do 14. 5. 2012 a za poskytnutou zdravotní péči žalovaný vyúčtoval dceři žalobkyně částku 554 528,37 Kč. 7. Z rozhodnutí Krajského soudu v Brně č.j. 70 Co 146/2017-149 ze dne 12. září 2018 soud zjistil, že rozsudek soudu prvního stupně č.j. 112 C 68/2016-82 byl změněn tak, že se zamítá žaloba na stanovení povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému částku 538 528,37 Kč s ročním úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75% za dobu od 25. 4. 2015 do zaplacení. V odůvodnění předmětného rozhodnutí soud zjistil, že mezi účastníky bylo nesporné, že žalovaný poskytl nezletilé dceři žalobkyně [jméno] [příjmení], narozené 12. 3. 2012, zdravotní péči v období od 12. 3. 2012 až 14. 5. 2012. Rovněž bylo nesporné, že žalovaná i její dcera byly cizími státními příslušnicemi, s tím, že v době poskytnutí zdravotní péče nebyla nezletilá [jméno] účastnicí veřejného zdravotního pojištění. 8. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č. j. 33 Cdo 436/2019-184 ze dne 23. 12. 2021 soud zjistil, že dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2018 č.j. 70 Co 146/2017-149 bylo pro nedůvodnost zamítnuto. 9. Z přípisu zástupce žalobkyně ze dne 29. 3. 2022 a k tomu doručenka s datem doručení 30. 3. 2022 bylo zjištěno, že žalobkyně žalovaného vyzvala před podáním žaloby k úhradě dluhu – bezdůvodného obohacení. 10. Zástupce žalobkyně při jednání k dotazu soudu uvedl, že platby žalobkyně prováděla v měsíčních splátkách po 500 Kč v období od 17. 7. 2012 do 16. 12. 2015. Dále k dotazu soudu právní zástupce žalobkyně uvedl, že vyhlášení rozsudku Krajského soudu v Brně ve věci sp. zn. 70 Co 146/2017 byl přítomen. Účastníci učinili nesporným skutečnost, že dceři žalobkyně [jméno] [příjmení], narozené 12. 3. 2012, byla ze strany žalovaného poskytnuta zdravotní péče, přičemž se jednalo o poporodní péči. Dále účastníci učinili nesporným, že žalobkyně uhradila v období od 17. 7. 2012 do 16. 12. 2015 částku 21 000 Kč a to v měsíčních splátkách po 500 Kč, kterou uhradila za zdravotní péči poskytnutou její dceři, kdy se jednalo o plnění rodiče za dítě. 11. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci. Dceři žalobkyně [jméno] [příjmení], narozené 12. 3. 2012 byla ze strany žalovaného poskytnuta zdravotní péče, konkrétně poporodní. Žalobkyně uhradila v období od 17. 7. 2012 do 16. 12. 2015 částku 21 000 Kč a to v měsíčních splátkách po 500 Kč, kterou hradila za zdravotní péči poskytnutou její dceři, když tato nebyla účastnicí veřejného zdravotního pojištění. Žalobkyně a její nezletilá dcer