112 C 104/2024-56 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou podanou dne 26. 4. 2024 domáhal uložení povinnosti žalovanému, aby mu zaplatil částku 29 767,45 Kč. Mezi předchůdcem žalobce a žalovaným byla sjednána smlouva o úvěru č. , hodnota, na částku 30 000,- Kč. S touto částkou mělo dojít k úhradě úroku a poplatků a souvisejících nákladů v celkové výši 25 776,- Kč. Splátek mělo být 14 po 3 984,- Kč/měsíc. Žalovaný dluh uhradil pouze zčásti, když na jistině dluh činí 24 083,70 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru 11 550,- Kč, nákladech na vyhodnocení úvěru 3 264,18 Kč a inkasním poplatku 4 242,86 Kč, na kapitalizovaném nesplaceném smluvním úroku 1 135,27 Kč, úroku ve výši 1 245,75 Kč po prodlení s platbou, kapitalizovaných úrocích z prodlení 2 335,79 Kč, na pokutě 5 683,75 Kč a nákladech vymáhání 264,- Kč.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud příslušný podle čl. 7 odst. 1 nařízení Rady č. 1215/2012 podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OSŘ“), rozhodl ve věci bez jednání s ohledem na souhlas žalobce a absenci vyjádření žalovaného, pouze na podkladě listin, z nichž zjistil, že žaloba je důvodná zčásti.3. Mezi předchůdcem žalobce a žalovaným byla 9. 1. 2022 sjednána smlouva o úvěru č. , hodnota, ve výši 30 000,- Kč, který měl být hrazen ve 14 měsíčních splátkách ve výši 3 984,- Kč, zahrnujících již celkovou částku úroku ve výši 1 522,- Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 14 700,- Kč, náklady na vyhodnocení ve výši 4 154,- Kč a inkaso splátek ve výši 5 400,- Kč. Celková platba činila 55 776,- Kč. Nejdříve mělo být hrazeno příslušenství a jistina nakonec. Pro případ prodlení byla stanovena smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné částky denně. Součástí byl i splátkový kalendář obsahující rozdělení plateb ze splátky na její jednotlivé komponenty. Součástí žádosti o úvěr bylo sdělení žalovaného o příjmu ve výši 34 212,- Kč a výdajích na bydlení, dopravu a energie v celkové částce 4 860,- Kč. Bydlet měl u rodičů a neměl osobní bankovní účet. Pohledávka byla na žalobce postoupena smlouvou z 6. 12. 2023, což bylo žalovanému oznámeno dopisem z 2. 1. 2024. Dopisem z 5. 2. a 4. 3. 2024 byl žalovaný opět vyzván k úhradě, k té nedošlo.4. Na shora zjištěný skutkový stav soud aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, konkrétně ustanovení § 2395 občanského zákoníku. Podle uvedeného ustanovení z úvěrové smlouvy vzniká závazek úvěrujícího na požádání úvěrovaného poskytnout mu peněžní prostředky a povinnost úvěrovaného tyto později vrátit spolu s úroky. Tomuto ustanovení odpovídá i vzájemné vymezení vztahů mezi žalobcem a žalovaným. Z provedeného dokazování plyne, že žalovaný svoji povinnost vrátit žalobci jím poskytnutý úvěr nesplnil, když bylo zřejmé, že byl sjednán úvěr ve výši 30 000,- Kč s doprovodnými platbami, na které žalovaný poukázal pouze částku 11 499,99 Kč započtenou v souladu se splátkovým kalendářem.5. Jelikož v dané věci je žalovaný spotřebitelem (z ničeho neplynul opak), je třeba na jeho postavení aplikovat rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen „zákon“), a to s ohledem na skutečnost, že smluvní vztah účastníků nespadá pod výjimky stanovené v ustanovení § 4 zákona. Z ustanovení § 86 odst. 1 zákona plyne, že „poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“. K tomu je nepochybně nezbytné zkoumat příjmovou složku – existenci pracovněprávního vztahu, délku jeho trvání a výši mzdy, případně jiného zdroje příjmů, stejně jako složku výdajovou – náklady na bydlení, dopravu, existující závazky či snad dokonce exekuce či insolvenci.6. Soud je toho názoru, že u zápůjčky sjednané v relativně menší výši není třeba klást s přihlédnutím ke sjednané výši splátky a její četnosti takové nároky na ověřování rozhodných skutečností, jako je tomu u úvěrů s vyšším plněním, pročež s ohledem na uvedené okolnosti považoval v projednávané věci posouzení ze strany předchůdce žalobkyně s přihlédnutím k tvrzením a doloženým dokladům za nedostatečné k tomu, aby smlouva byla považována za platnou. Žalobce neučinil žádná skutková tvrzení týkající se toho, jaké konkrétní údaje byly užity k řádnému prověření bonity žalovaného v okamžiku, kdy byla poskytnuta projednávaná částka úvěru, když se omezil na obecné zhodnocení příjmu, který měl být dokládán výplatní páskou a pracovní smlouvou. Spokojil se nicméně se sdělením o výši měsíčních výdajů v částce 4 860,- Kč. K výdajům nebyly předkládány žádné doklady. S ohledem na skutečnost, že žalovaný je cizí státní příslušník, který měl trvalé bydliště na Slovensku, když současně uváděl, že bydlí u rodičů, měl žalobce klást zvýšený důraz na prověření reálnosti uváděných výdajů, zejména na bydlení, když bylo uvedeno, že inkasní adresa se nachází v samém centru Brna na Zelném trhu. Je téměř vyloučeno, aby výdaje na bydlení a energie na takové adrese činily částku 1 000,- Kč. Jako nerealistické soud hodnotí i zbylé výdaje na dopravu a stravu, byť se pohybují okolo životního minima. Je zřejmé, že takových výdajů zpravidla vydělávající osoba nedosahuje. Ale i bez těchto výdajů za současného uvedení informace o tom, že žalovaný nemá osobní účet, z něhož by bylo možné dále prověřit věrohodnost tvrzení žalovaného, bylo na žalobci, aby provedl zvýšenou lustraci žalovaného a požadoval doložení dalších dokladů, které by prověřily skutková tvrzení. Tato prověření ze strany předchůdce žalobce neproběhla. Žalovaný rovněž uvedl, že nemá vyživovací povinnost, což soud prověřil v soudním systému, aby se ukázalo, že je tato informace zcela lživá, neboť jej stíhá vyživovací povinnost minimálně ke třem nezletilým dětem.7. S ohledem na relativně laxně provedenou prověrku úvěryschopnosti (neboť v podstatě blíže nepopsanou a nijak nedokládanou, zejména na výdajové straně) soud považoval smlouvu o úvěru za neplatnou, pročež nicméně je na místě posoudit poskytnuté plnění jako vztah z bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. občanského zákoníku. Žalovaný je tak povinen vrátit žalobci pouze jistinu očištěnou o jím provedené platby, tedy částku 18 500,01 Kč. Vrátit je jí však povinen pouze samotnou, bez jakýchkoli doprovodných sjednaných plateb, jež byly sjednány neplatně. Jelikož je důsledkem neplatnosti smlouvy povinnost vrátit poskytnutou částku v době přiměřené možnostem žalovaného, nemohl se dosud dostat do prodlení, nebylo tedy na místě přiznat ani úrok z prodlení (rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dostupný v systému ASPI pod č. JUD774166CZ).8. Výrok pod bodem III. je odůvodněn tím, že žalovaný byl ve věci z větší části úspěšný, žádné náklady, na jejichž poměrnou úhradu by měl právo, mu však nevznikly (§ 142 odst. 2 OSŘ). Výrok pod bodem IV. je odůvodněn položkou 2 odst. 3 přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, když s ohledem na zrušený pobyt žalovaného v cizině nebylo možné vydat elektronický platební rozkaz, pročež bylo na místě již zaplacený soudní poplatek doměřit podle položky 1 odst. 1 písm. b) přílohy k citovanému zákonu. Lhůta k plnění byla stanovena s ohledem na § 160 odst. 1 OSŘ.