112 C 131/2024-51 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou podanou dne 31. 8. 2023 domáhal uložení povinnosti žalovanému, aby mu zaplatil částku 30 284,48 Kč s příslušenstvím z titulu dluhu na smlouvě o úvěru. Ta byla mezi předchůdcem žalobce a žalovaným uzavřena 27. 8. 2020. Jistina činila původně 50 000,- Kč. Protože dluh nebyl hrazen, byl sesplatněn. Dluh je tvořen částkou 30 284,47 Kč Kč v podobě jistiny a 7 512,37 Kč na kapitalizovaném úroku a 3 174,82 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud s ohledem na souhlas žalobce a absenci vyjádření žalovaného ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OSŘ“), nenařizoval jednání a rozhodl na základě listinných důkazů, z nichž vyplynulo, že žaloba je důvodná pouze zčásti.3. Z listin bylo zjištěno, že mezi předchůdcem žalobce a žalovaným byla 27. 8. 2020 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 50 000,- Kč, s níž byla spojena povinnost uhradit související poplatky a úrok v celkové výši 36 424,- Kč. Úrok byl sjednán ve výši 86 %, když dluh měl být hrazen ve splátkách po 7 331,- Kč/měsíc (12 splátek). Při sjednávání úvěru byly deklarovány příjmy žalovaného ve výši 9 600,- Kč a další příjmy domácnosti ve výši 25 000,- Kč a odhadované měsíční výdaje v částce 3 000,- Kč. Jako doklad sloužila pracovní smlouva a výplatní pásky, když současně bylo udáváno, že žalovaný je pomocná síla v IKEE. Žalovaný měl bydlet v nájmu a být ženatý. Z přehledu plateb bylo zjištěno, že hrazeno bylo nepravidelně, celkem byla uhrazena částka 45 500,- Kč v sedmi platbách. Pohledávka na žalobce byla postoupena smlouvou z 14. 12. 2022 a tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem z 16. 12. 2022. Dluh nebyl uhrazen přes výzvu z 1. 6. 2023.4. Soud v projednávané věci aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ”). Dle ustanovení § 2395 OZ se úvěrující zavazuje na požádání úvěrovaného poskytnout mu peněžní prostředky a oproti tomu stojí závazek úvěrovaného mu tyto prostředky vrátit s úrokem. S přihlédnutím k vymezení práv a povinností obou účastníků v předložených dokladech dospěl soud k závěru, že o takový vztah se jedná i v projednávané věci, když měla vzniknout smlouva o úvěru, a to ve dvou případech. Předchůdce žalobce žalovanému poskytl úvěr ve výši 50 000,- Kč. Jelikož v dané věci je žalovaný spotřebitelem (z ničeho neplynul opak, resp. neplynulo u první ze smluv, že by úvěr jakkoli souvisel s podnikatelskou činností žalovaného, která byla jinak udávána jako zdroj příjmů), je třeba na jeho postavení aplikovat rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen „zákon“), a to s ohledem na skutečnost, že smluvní vztah (ani jedna ze smluv) účastníků nespadá pod výjimky stanovené v ustanovení § 2 zákona. Z ustanovení § 86 odst. 1 zákona plyne, že „poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“. K tomu je nepochybně nezbytné zkoumat příjmovou složku – existenci pracovněprávního vztahu či zdroje výdělku, délku jeho trvání a výši mzdy, případně jiného zdroje příjmů, stejně jako složku výdajovou – náklady na bydlení, dopravu, existující závazky či snad dokonce exekuce či insolvenci.5. V projednávané věci byla předkládána zákaznická karta, dle níž byl deklarován výdělek žalovaného 9 600,- Kč a 25 000,- Kč další osoby. Vedle toho byly tvrzeny výdaje 3 000,- Kč. K příjmům byla dokládána pracovní smlouva a výplatní pásky. K výdajům nebylo dokládáno ničeho. Žalovaný měl bydlet v nájmu.6. Soud je toho názoru, že u půjčky sjednané v relativně menší výši není třeba klást s přihlédnutím ke sjednané výši splátky a její četnosti takové nároky na ověřování rozhodných skutečností, jako je tomu u úvěrů s vyšším plněním, pročež s ohledem na uvedené okolnosti považoval v projednávané věci posouzení ze strany předchůdce žalobkyně za nedostatečné k tomu, aby smlouva byla považována za platnou.7. V prvé řadě žalovaný neuvedl ničeho k tomu, s jakým výsledkem byl žalovaný prověřen v případných registrech klientských informací, nebo insolvenčním rejstříku či evidenci exekucí. To samo o sobě by nutně nemuselo znamenat neplatnost smlouvy, svědčí to pouze o laxním přístupu předchůdce žalobce k prověřování klientů, u nichž se spolehne pouze na jimi sdělené informace. K neplatnosti nicméně přispěl uvedený přístup zejména díky tomu, že kromě pracovní smlouvy zmíněn žádný relevantní doklad prokazující další příjem domácnosti, bez něhož si žalovaný rozhodně nemohl dovolit téměř jakoukoli půjčku či úvěr, tím méně ve výši 50 000,- Kč se skutečnou výší sjednaných plateb v souhrnu cca 87 000,- Kč. Zejména za situace, kdy pouze uvedený další příjem může být použit ve prospěch úvěryschopnosti žalovaného, mělo být požadováno doložení tohoto dalšího příjmu. Ve vztahu k výdajům je prověření žalovaného nulové. Lze prakticky vyloučit výši výdajů dospělé osoby ve výši 3 000,- Kč/měsíc, pokud by měly zahrnovat platby za bydlení, stravu a dopravu a případně i volný čas. I při případné reálnosti těchto výdajů je evidentní, že zbývající vlastní příjem žalované nepostačoval na splátky, čímž vyvstává důležitost prokázání dalšího tvrzeného příjmu domácnosti. Při jeho nedoložení pak tím spíše měly být výdaje prověřeny, a to i případným výpisem z účtu, který žalovaný deklaroval, že jej má. To, že schopnost žalovaného řádně hradit nebyla dostatečně prověřena, prokazuje i následná platební morálka žalovaného. Sice postupně dluh hradil, nicméně splátkový kalendář dodržován prakticky nebyl. Lze tak vyjádřit značné pochybnosti nad tím, zda si úvěr mohl dovolit sjednat, bez ohledu na to, že nakonec téměř celou sjednanou částku jistiny uhradil.8. S ohledem na laxně provedenou prověrku úvěryschopnosti soud považoval úvěrovou smlouvu za neplatnou, pročež nicméně je na místě posoudit poskytnuté plnění jako vztah z bezdůvodného obohacení podle § 2991 OZ a násl. Žalovaný je tak povinen vrátit žalobci pouze nesplacenou jistinu, která mu byla poskytnuta. Ta v současnosti činí 4 500,- Kč. S touto částkou není spojeno právo na úhradu příslušenství, neboť důsledkem neplatnosti je povinnost vrátit jistinu v době přiměřené možnostem dlužníka podle § 87 odst. 1 zákona. Jako takovou soud považoval lhůtu šesti měsíců, a to s ohledem na dříve prokazovanou výši příjmů žalovaného při zohlednění jím deklarovaných výdajů, když i z platební historie je zřejmé, že žalovaný byl v zásadě schopen určitých měsíčních plateb, byť případně i za použití jiného, avšak neprokázaného příjmu. Uvedená lhůta je tak lhůtou podle § 160 odst. 1 OSŘ. Ve zbytku tak je na místě žalobu zamítnout výrokem pod bodem II.9. Výrok pod bodem III. je odůvodněn tím, že tím, kdo fakticky v řízení převážně uspěl, byl žalovaný, jemuž by bylo na místě náklady řízení hradit, žádné však nevynaložil.