112 C 142/2024-37 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou podanou dne 31. 5. 2024 domáhal uložení povinnosti žalovanému, aby mu zaplatil částku 58 261,25 Kč s příslušenstvím z titulu dluhu na smlouvě o úvěru. Ta byla mezi předchůdcem žalobce a žalovaným uzavřena 3. 2. 2021. Jistina činila původně 42 000,- Kč. Protože dluh nebyl hrazen, byl sesplatněn. Dluh je tvořen částkou 39 897,70 Kč v podobě jistiny a 7 590,14 Kč na kapitalizovaném úroku a 4 970,59 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení. Ze smlouvy uzavřené 30. 7. 2020, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 36 000,- Kč požaduje žalobce ze stejného důvodu částku 18 363,55 Kč na jistině a dále na témže příslušenství částky 6 294,15 Kč a 2 685,67 Kč.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud s ohledem na souhlas žalobce a absenci vyjádření žalovaného ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OSŘ“), nenařizoval jednání a rozhodl na základě listinných důkazů, z nichž vyplynulo, že žaloba je důvodná pouze zčásti.3. Z listin bylo zjištěno, že mezi předchůdcem žalobce a žalovaným byla 30. 7. 2020 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 36 000,- Kč, s níž byla spojena povinnost uhradit související poplatky a úrok v celkové výši 43 703,- Kč. Úrok byl sjednán ve výši 86 %, když dluh měl být hrazen ve splátkách po 3 925,- Kč/měsíc (21 splátek). Na základě smlouvy z 3. 2. 2021 byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 42 000,- Kč, s nímž byla spojena povinnost zaplatit obdobný souhrnný poplatek obsahující úrok (86 % p. a.) ve výši 50 736,- Kč, to vše v 21 splátkách po 4 545,- Kč/měsíc. U první ze smluv byly deklarovány příjmy žalovaného ve výši 70 000,- Kč a další příjmy domácnosti ve výši 20 000,- Kč, výdaje pak na interní splátky u předchůdce žalobce v částce 4 501,- Kč a odhadované měsíční výdaje v částce 45 000,- Kč. Jako doklad sloužila pracovní smlouva, když současně bylo udáváno, že žalovaný je podnikatel. U druhé ze smluv byl deklarován příjem ze zaměstnání jako prodavač v částce 25 400,- Kč při dalším příjmu domácnosti ve výši 40 000,- Kč a výdajích na interní splátky 8 541,- Kč a dalších výdajích 3 000,- Kč. Dokládány byly výplatní pásky a potvrzení o příjmu. V obou případech měl žalovaný bydlet v nájmu. Z přehledu plateb bylo zjištěno, že u první ze smluv bylo hrazeno nepravidelně, za dobu plateb od července 2020 do září 2022 pouze pětkrát minimálně ve výši měsíční splátky s řadou přerušení. Celkem byla uhrazena částka 54 657,- Kč. U druhé ze smluv byly do února 2022 provedeny pouze tři platby, z nichž jen jedna dosáhla minimálně výše sjednané splátky a celkem bylo uhrazeno 11 590,- Kč. Pohledávka na žalobce byla postoupena smlouvou z 21. 9. 2023 a tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem z 29. 9. 2023. Dluh nebyl uhrazen přes výzvu z 28. 3. 2024.4. Soud v projednávané věci aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ”). Dle ustanovení § 2395 OZ se úvěrující zavazuje na požádání úvěrovaného poskytnout mu peněžní prostředky a oproti tomu stojí závazek úvěrovaného mu tyto prostředky vrátit s úrokem. S přihlédnutím k vymezení práv a povinností obou účastníků v předložených dokladech dospěl soud k závěru, že o takový vztah se jedná i v projednávané věci, když měla vzniknout smlouva o úvěru, a to ve dvou případech. Předchůdce žalobce žalovanému poskytl v prvním případě úvěr ve výši 36 000,- Kč a ve druhém 42 000,- Kč. Jelikož v dané věci je žalovaný spotřebitelem (z ničeho neplynul opak, resp. neplynulo u první ze smluv, že by úvěr jakkoli souvisel s podnikatelskou činností žalovaného, která byla jinak udávána jako zdroj příjmů), je třeba na jeho postavení aplikovat rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen „zákon“), a to s ohledem na skutečnost, že smluvní vztah (ani jedna ze smluv) účastníků nespadá pod výjimky stanovené v ustanovení § 2 zákona. Z ustanovení § 86 odst. 1 zákona plyne, že „poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“. K tomu je nepochybně nezbytné zkoumat příjmovou složku – existenci pracovněprávního vztahu či zdroje výdělku, délku jeho trvání a výši mzdy, případně jiného zdroje příjmů, stejně jako složku výdajovou – náklady na bydlení, dopravu, existující závazky či snad dokonce exekuce či insolvenci.5. V projednávané věci byla předkládána zákaznická karta, dle níž byl deklarován výdělek žalovaného 70 000,- Kč, ve druhém případě 25 000,- Kč. Vedle toho byly tvrzeny výdaje kromě interních půjček ve výši 45 000,- Kč, resp. 3 000,- Kč. K příjmům byla v prvním případě dokládána pracovní smlouva u druhého pak výplatní pásky. K výdajům nebylo dokládáno ničeho. Žalovaný měl bydlet v pronájmu.6. Soud je toho názoru, že u půjčky sjednané v relativně menší výši není třeba klást s přihlédnutím ke sjednané výši splátky a její četnosti takové nároky na ověřování rozhodných skutečností, jako je tomu u úvěrů s vyšším plněním, pročež s ohledem na uvedené okolnosti považoval v projednávané věci posouzení ze strany předchůdce žalobkyně za nedostatečné k tomu, aby obě smlouvy byly považovány za platné.7. V prvé řadě žalovaný neuvedl ničeho k tomu, s jakým výsledkem byl žalovaný prověřen v případných registrech klientských informací, nebo insolvenčním rejstříku či evidenci exekucí. To samo o sobě by nutně nemuselo znamenat neplatnost smluv, svědčí to pouze o laxním přístupu předchůdce žalobce k prověřování klientů, u nichž se spolehne pouze na jimi sdělené informace. K neplatnosti smluv nicméně přispěl uvedený přístup zejména díky tomu, že u prvé ze smluv není kromě pracovní smlouvy zmíněn žádný relevantní doklad prokazující příjem ve výši 70 000,- Kč z podnikání, zcela odhlédnuto od jakéhokoli příjmu domácnosti. Zejména za situace, kdy je žalobcem uvedeným dalším příjmem operováno ve prospěch úvěryschopnosti žalovaného, mělo být požadováno doložení dalšího příjmu, pokud sám žalovaný uvádí, že je svobodný. Ve vztahu k výdajům je prověření žalovaného nulové. Lze možná akceptovat údaj o interních splátkách žalovaného u předchůdce žalobce, paušálně stanovené výdaje v částce 45 000,- Kč by rovněž mohly obstát (při doložení dostatečného příjmu) za předpokladu, že by byly relevantně tvrzeny jednotlivé náklady, zejména na bydlení, když žalovaný bydlel v nájmu. Při posouzení úvěryschopnosti vcelku však smlouva nemůže obstát. To, že schopnost žalovaného řádně hradit nebyla dostatečně prověřena, prokazuje i následná platební morálně žalovaného, který sice postupně hradil, ve sjednané výši však pouze marginálně, a nepravidelně. Lze tak vyjádřit značné pochybnosti nad tím, zda si úvěr mohl dovolit sjednat, bez ohledu na to, že nakonec celou sjednanou částku jistiny fakticky uhradil a dluh formálně existuje díky úrokům a dalším doprovodným platbám. U druhé smlouvy je situace obdobná. Lze jako řádně prověřené považovat pouze otázky příjmu samotného žalovaného z pracovního poměru, nikoli další příjmy domácnosti, kdy najednou žalovaný figuruje jako rozvedený, aniž by příjmy dalšího člena, s nímž se pro tento účel počítá, byly dokládány. U výdajů pak bije do očí údaj o interních splátkách ve spojení s dalšími výdaji, jež těžko mohou pokrývat ostatní výdaje žalovaného v podobě bydlení, dopravy a stravy, nehledě na platby za aktivity ve volném času. Rozhodně však nebylo na místě považovat žalovaného za úvěryschopného při sjednání druhé za smluv, když v době sjednávání bylo z platební morálky u první smlouvy zřejmé, že svoje závazky nehradí, ani při dříve vykázaném násobně vyšším příjmu. Pochybnosti lze vyjádřit též nad celkovým objemem výdajů, který z částky cca 50 000,- Kč klesl na 13 000,- Kč. Ani druhá ze smluv tak nemůže být považována za platně sjednanou.8. S ohledem na relativně laxně provedenou prověrku úvěryschopnosti soud považoval úvěrové smlouvy za neplatné, pročež nicméně je na místě posoudit poskytnuté plnění jako vztah z bezdůvodného obohacení podle § 2991 OZ a násl. Žalovaný je tak povinen vrátit žalobci pouze jistinu, která mu byla poskytnuta. U první ze smluv činila jistina částku 36 000,- Kč, když dle platební historie bylo uhrazeno 54 657,- Kč, tedy 18 657,- Kč navíc. U druhé smlouvy byla jistina 42 000,- Kč a přímo na tuto smlouvu byla uhrazena částka 11 590,- Kč. Zbýval by tedy dluh ve výši 30 410,- Kč. Od této částky je však na místě odečíst i přeplacenou částku z první smlouvy, dluh by tak činil 11 753,- Kč. S touto částkou není spojeno právo na úhrad