112 C 182/2024-23 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou podanou dne 23. 5. 2024 domáhal uložení povinnosti žalovanému, aby mu zaplatil částku 18 636,85 Kč. Mezi předchůdcem žalobce a žalovaným byla sjednána smlouva o vydání kreditní karty č. , hodnota, , na jejímž základě mohl žalovaný čerpat úvěr do výše 20 000,- Kč. Roční úrok činil 23,99 % splátka minimálně 3,2 čerpaných prostředků minimálně 200,- Kč. Dluh nebyl řádně hrazen, pročež byl sesplatněn. Jistina činí 18 636,85, úrok 2 181,48 Kč a poplatky 2 381,61 Kč. Náklady vymáhání činí 256,- Kč.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud příslušný podle čl. 7 odst. 1 nařízení Rady č. 1215/2012 podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OSŘ“), rozhodl ve věci bez jednání s ohledem na souhlas žalobce a absenci vyjádření žalovaného, pouze na podkladě listin, z nichž zjistil, že žaloba je důvodná zčásti.3. Mezi předchůdcem žalobce a žalovaným byla 6. 6. 2019 sjednána smlouva o vydání kreditní karty č. , hodnota, umožňující čerpat částku úvěru ve výši 20 000,- Kč, který měl být hrazen s úrokem ve výši 23,99 % ročně. Poplatek za správu karty činil 50,- Kč/měsíc. Součástí smlouvy bylo sdělení žalovaného o příjmu ve výši 25 000,- Kč a výdajích na jiné úvěry 5 280,- Kč. Bydlet v pronajatém bytě a byl svobodný. Součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky a ujednána povinnost platit poplatky dle ceníku a rovněž pojistné. Minimální splátka činila 200,- Kč a 3,2 % čerpané jistiny. Karta byla žalovaným převzata. Z výpisu účtu bylo zjištěno, že dluh měl k 13. 8. 2021 činit 23 199,94 Kč splatných 8. 9. 2021. Dopisem z 19. 8. 2021 bylo předchůdcem žalobce od smlouvy odstoupeno pro nehrazení dluhu a žalovaný vyzván k jeho úhradě. Pohledávka byla na žalobce postoupena smlouvou z 26. 9. 2022, což bylo žalovanému oznámeno dopisem z 3. 10. 2022. Dopisem z 4. 11. a 5. 12. 2022 byl žalovaný opět vyzván k úhradě, k té nedošlo, a to ani po upomínce ze 14. 11. 2023. Při posouzení úvěryschopnosti předchůdce žalobce vycházel z údajů o příjmu od žalobce, jeho porovnáním s výdaji byl získán disponibilní rámec umožňující poskytnutí úvěru.4. Na shora zjištěný skutkový stav soud aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, konkrétně ustanovení § 2395 občanského zákoníku. Podle uvedeného ustanovení z úvěrové smlouvy vzniká závazek úvěrujícího na požádání úvěrovaného poskytnout mu peněžní prostředky a povinnost úvěrovaného tyto později vrátit spolu s úroky. Tomuto ustanovení odpovídá i vzájemné vymezení vztahů mezi žalobcem a žalovaným. Z provedeného dokazování plyne, že žalovaný svoji povinnost vrátit žalobci jím poskytnutý úvěr nesplnil, když bylo zřejmé, že byl sjednán úvěr ve výši 20 000,- Kč s doprovodnými platbami.5. Jelikož v dané věci je žalovaný spotřebitelem (z ničeho neplynul opak), je třeba na jeho postavení aplikovat rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen „zákon“), a to s ohledem na skutečnost, že smluvní vztah účastníků nespadá pod výjimky stanovené v ustanovení § 4 zákona. Z ustanovení § 86 odst. 1 zákona plyne, že „poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“. K tomu je nepochybně nezbytné zkoumat příjmovou složku – existenci pracovněprávního vztahu, délku jeho trvání a výši mzdy, případně jiného zdroje příjmů, stejně jako složku výdajovou – náklady na bydlení, dopravu, existující závazky či snad dokonce exekuce či insolvenci.6. Soud je toho názoru, že u úvěru sjednaného v relativně menší výši není třeba klást s přihlédnutím ke sjednané výši splátky a její četnosti takové nároky na ověřování rozhodných skutečností, jako je tomu u úvěrů s vyšším plněním, pročež s ohledem na uvedené okolnosti považoval v projednávané věci posouzení ze strany předchůdce žalobce s přihlédnutím k tvrzením a doloženým dokladům za nedostatečné k tomu, aby smlouva byla považována za platnou. Žalobce neučinil žádná skutková tvrzení týkající se toho, jaké konkrétní údaje byly užity k řádnému prověření bonity žalovaného v okamžiku, kdy byla poskytnuta projednávaná částka úvěru, když se omezil na obecné zhodnocení příjmu, který měl být tvrzen samotným žalovaným. Spokojil se rovněž se sdělením o výši měsíčních výdajů v částce 5 820,- Kč zahrnujícím pouze výdaje na další splátky. K výdajům nebyly předkládány žádné doklady. S ohledem na skutečnost, že žalovaný je cizí státní příslušník, který měl trvalé bydliště na Slovensku, když současně uváděl, že bydlí v pronajatém domě/bytě, měl žalobce klást zvýšený důraz na prověření reálnosti uváděných výdajů, zejména na bydlení, když bylo uvedeno, že doručovací adresa se nachází v samém centru Brna. Tato prověření ze strany předchůdce žalobce neproběhla a spokojil se nejspíše pouze se statistickým modelem, který lze ale těžko při bydlení v centru Brna uplatnit.7. S ohledem na relativně laxně provedenou prověrku úvěryschopnosti (neboť v podstatě blíže nepopsanou a nijak nedokládanou, zejména na výdajové straně) soud považoval smlouvu o úvěru za neplatnou, pročež nicméně je na místě posoudit poskytnuté plnění jako vztah z bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. občanského zákoníku. Žalovaný je tak povinen vrátit žalobci pouze jistinu, tedy částku 20 000,- Kč. Vrátit je jí však povinen pouze samotnou, bez jakýchkoli doprovodných sjednaných plateb, jež byly sjednány neplatně. Jelikož je důsledkem neplatnosti smlouvy povinnost vrátit poskytnutou částku v době přiměřené možnostem žalovaného, nemohl se dosud dostat do prodlení, nebylo tedy na místě přiznat ani úrok z prodlení (rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dostupný v systému ASPI pod č. JUD774166CZ), neboť do něj se žalovaný dostane až marným uplynutím lhůty k plnění. S ohledem na skutečnost, že z výpisu je patrné, že v minulosti bylo částečně hrazeno a opakovaně čerpáno, odůvodňuje tato okolnost přiznání pouze částky 18 342,80 Kč. To je skutečná jistina dluhu bez doprovodných plateb se započítáním plateb žalovaného. K tomu lze přičíst náklady spojené s odesláním doporučeného dopisu v částce 50,- Kč, jiné nikoli. Pokud jde o lhůtu k plnění, má soud za to, že dobou přiměřenou možnostem žalovaného je doba deseti měsíců. Z výpisu z účtu a platební morálky žalovaného je patrno, že neplnil pravidelně, když však hradil splátky, činil tak i ve výši cca 1 800,- Kč, což v současnosti činí 10 % jistiny dle výroku pod bodem I. Soud tak má za to, že v dané lhůtě je v jeho silách dluh uhradit. K plnění ve lhůtě požadované žalobcem v návrhu na vydání platebního rozkazu nejsou žádné předpoklady, jež by byly odůvodněny např. právě dřívější alespoň po určitou dobu trvající řádnou platební morálkou žalovaného a dostatečným prověřením majetkové a příjmové (včetně výdajové) stránky žalovaného.8. Výrok pod bodem III. je odůvodněn tím, že žalobce byl ve věci z větší části úspěšný, přičemž poměr úspěchu a neúspěchu činil 40 %. Při plném úspěchu by náklady byly tvořeny odměnou zástupce ve výši 300,- Kč/úkon podle § 14b odst. 1 písm. c) bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), spolu s paušální náhradou za uvedené úkony ve výši 100,- Kč podle § 14b odst. 5 advokátního tarifu v podobě žaloby, výzvy k plnění a převzetí zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu. K tomu je třeba přičíst soudní poplatek ve výši 800,- Kč a daň z přidané hodnoty, jejímž je zástupce plátcem, podle § 137 odst. 3 OSŘ ve výši 252,- Kč. Celkem by tak náklady tvořily částku 2 252,- Kč. Žalovaný je však povinen zaplatit pouze částku 901,- Kč, a to ve lhůtě podle § 160 odst. 1 OSŘ k rukám zástupce žalobce podle § 149 odst. 1 OSŘ.