112 C 88/2024-23 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou podanou dne 4. 4. 2024 domáhal uložení povinnosti žalované, aby mu zaplatila částku 14 470 Kč s příslušenstvím. Se žalovanou uzavřel smlouvu o úvěru ve výši 15 000 Kč. Úvěr měla žalovaná hradit v týdenních splátkách po 455 Kč. Celkově měla žalovaná žalobci uhradit kromě jistiny 15 000 Kč též úrok ve výši 2 970 Kč, poplatek za zpracování úvěru 4 500 Kč, a poplatek za hotovostní inkaso splátek 4 800 Kč. Žalovaná uhradila pouze 12 800 Kč. Žalobce požaduje zákonný úrok z prodlení od splatnosti celé smlouvy, tedy od 18. 9. 2022.2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila a ani jinak ve věci nereagovala. Soud s ohledem na absenci vyjádření stran postupoval podle § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. a rozhodl ve věci bez jednání pouze na základě listinných důkazů, neboť pro to byly splněny zákonné podmínky.3. Žalobce uzavřel se žalovanou dne 24. 7. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , podle které žalované poskytl hotovostní bezúčelový úvěr ve výši 15 000 Kč, který se žalovaná zavázala splatit spolu s úrokem ve výši 2 970 Kč, s poplatkem za zpracování a doručení úvěru ve výši 4 500 Kč a s poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč. Celkem se žalovaná zavázala zaplatit žalobci z titulu smlouvy o úvěru 27 270 Kč. Žalovaná svým podpisem na smlouvě o úvěru stvrdila, že částku ve výši 15 000 Kč v hotovosti převzala. Úvěr v celkové výši 27 270 Kč se žalovaná zavázala splatit celkem v 60x týdenních splátkách po 454,50 Kč v hotovosti k rukám žalobcem určené osoby počínaje dnem 31. 7. 2021. Z výpisu úvěrového účtu soud zjistil, že žalovaná hradila nahodile, v podstatě nikdy neuhradila přesnou měsíční splátku, některé měsíce nehradila nic, v jiných zase zaplatila více. Od 38. týdne roku 2022 pak žalovaná přestala hradit úplně, celkem žalobci zaplatila částku 12 800 Kč. Žalovaná v kartě klienta ze dne 21. 7. 2021 uvedla, že má učňovské vzdělání, je svobodná, je zaměstnaná ve společnosti , jméno FO, , s. r. o., na pozici prodavačky. Její měsíční příjem je mzda za zaměstnání ve výši 23 667 Kč měsíčně. Své náklady vyčíslila žalovaná na částku 4 872 Kč měsíčně coby náklady na bydlení, když životní minimum bylo uvažováno v částce 4 360 Kč. Podle smlouvy o úvěru žalovaná k žádosti předložila potvrzení o příjmu, pracovní smlouvu a výplatní pásku za měsíce květen a červen 2021. K úhradě celé dlužné částky ve výši 14 470 Kč žalobce vyzval žalovanou výzvou ze dne 9. 8. 2023 ve lhůtě 7 dnů od jejího doručení.4. Smlouvu samotnou soud posuzoval s přihlédnutím k § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle něhož se úvěrující zavazuje na požádání úvěrovaného poskytnout mu peněžní prostředky a oproti tomu stojí závazek úvěrovaného mu tyto prostředky vrátit s úrokem. S přihlédnutím k vymezení práv a povinností obou účastníků v předložených dokladech dospěl soud k závěru, že takový vztah měl v nyní projednávané věci vzniknout mezi žalobcem a žalovanou na základě smlouvy o úvěru.5. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.6. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle druhého odstavce téhož ustanovení platí, že bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.7. Klíčové je, že žalovaná byla při uzavření smlouvy v postavení spotřebitele. Nejednala v rámci své podnikatelské činnosti a byl to naopak žalobce, kdo je profesionálem v oboru a je podnikatelem, proto soud musel na věc aplikovat též zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.8. Dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.9. Pokud podnikatel nedostojí své povinnosti ověřit úvěruschopnost spotřebitele, obsahuje zákon o spotřebitelském úvěru též negativní dopady této nedůslednosti. Podle § 87 odst. 1 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. V řízení bylo prokázáno, že strany uzavřely smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. o. z., na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši 15 000 Kč. Žalobce uzavřel smlouvu jako podnikatel, žalovaná jako spotřebitel (z ničeho neplynul opak). Soud se tedy nejdříve z úřední povinnosti (rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C-679/18, OPR-Finance) zabýval tím, zda žalobce před uzavřením smlouvy skutečně a dostatečně posoudil schopnost žalované splácet úvěr s odbornou péčí, jak mu ukládá § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 32/2019), přičemž součástí odborné péče je taková obezřetnost věřitele, že se poskytovatel úvěru nespoléhá na údaje o schopnosti splácet tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný pod č. 3225/2015 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Jak uvádí Nejvyšší správní soud, „smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele (§ 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností“. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (publikovaný mimo jiné v systému ASPI pod č. JUD550565CZ), pak Nejvyšší soud uvádí, že „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd“.11. Základem zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele je příjmová složka – existence pracovněprávního vztahu, délka jeho trvání a výše mzdy, případně jiné zdroje příjmů, a složka výdajová – náklady na bydlení, dopravu, existující závazky či snad dokonce exekuce či insolvenci. S ohledem na výše popsanou judikaturu je jasné, že posouzení úvěruschopnosti nemá být formálním splněním zákonné povinnosti, ale skutečnou snahou zjistit majetkové poměry a schopnosti spotřebitele pro účely posouzení, zda bude schopen úvěr splácet.12. Žalobce v žalobě uvedl, že úvěruschopnost žalované při uzavření smlouvy zkoumal nahlédnutím do veřejných registrů (databáze neplatných dokladů Min. vnitra a kontrola rodného čísla v systému společnosti , právnická osoba, ), lustrací žalované v insolvenčním rejstříku, kontrolou jejího zaměstnání telefonicky a kontrolou její platební historie u žalobce. Současně měl žalobce kontrolovat dokumenty předložené žalovanou a údaje sepsané v kartě klienta. V předložené evidenční kartě je zaznačeno, jaké dokumenty žalovaná předložila.13. V zásadě lze mít za prověřenou příjmovou stránku žalované, když z karty plyne, že při sjednávání smlouvy byly předloženy doklady týkající se příjmu a pracovněprávního vztahu, byť samy tyto doklady k žalobě přiloženy nebyly. Nelze však v této souvislosti sejmout určité břemeno tvrzení a důkazu o tom, že situace byla jiná, rovněž ze žalované, která svým podpisem stvrdila, že dané doklady předložila. Jiná je však situace u stránky výdajové. K té žalobce nic nepředložil a omezil se pouze na skutková tvrzení a obecnou informaci o lustraci žalované v příslušných evidencích. Byť by soud tento přístup akceptoval, když minimálně insolvenční rejstřík je možné prolustrovat z úřední povinnosti pro účely zjištění naplnění podmínek řízení, bylo povinností žalobce prověřit stránku výdajovou, i při odhlédnutí od relativně nižší částky samotného úvěru, k němuž se nicméně vázaly poměrně vysoké doprovodné platby.14. Žalovaná v evidenční kartě uvedla, že má výdaje necelých 5 tis. Kč na bydlení.