119 C 185/2023-39 — Městský soud v Brně

Podanou žalobu se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 17 670 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnění tím, že právní předchůdce žalobce uzavřel s žalovanou dne 7. 11. 2019 smlouvou o podnikatelské zápůjčce [číslo] Smlouva byla uzavřena pomocí prostředků komunikace na dálku. Před uzavřením smlouvy právní předchůdce žalobce zkoumal schopnost žalované zápůjčku splácet. Žalovaná čerpala zápůjčku dne 7. 11. 2019 ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala kromě vrácení zápůjčky žalované právní předchůdci žalobci zaplatit poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 7 670 Kč, to vše nejpozději do 3. 2. 2020 Celkem se tedy zavázala zaplatit částku 17 670 Kč. Žalovaná neuhradila právnímu předchůdci žalobce ničeho. Ten tedy smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 4. 3. 2020 postoupil pohledávku za žalovanou na žalobce. Přes zaslání předžalobní upomínky ze dne 24. 1. 2022 žalovaná dosud žalobci ničeho neuhradila. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 4. 3. 2020 soud zjistil, že právní předchůdce žalobce postoupil pohledávku za žalovanou na žalobce. Ze smlouvy o podnikatelské zápůjčce [příjmení] [jméno] [číslo] soud zjistil, že právní předchůdce žalobce poskytl žalované zápůjčku v rámci její podnikatelské činnosti ve výši 10 000 Kč, kterou se zavázala platit v šesti pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 946 Kč, první splátka byla splatná dne 7. 12. 2019, tedy měsíc ode dne poskytnutí zápůjčky. V článku 3 smlouvy byla zmíněna důležitá ustanovení VOP pro spotřebitele, v článku 4 bod 4.1. je řečeno, že tato smlouva není spotřebitelským úvěrem, smlouva byla podepsána dne 7. 11. 2019. Z výpisu z účtu [číslo] [bankovní účet] se podává, že dne 7. 11. 2019 byla právním předchůdcem žalobce na tento bankovní účet zaslána částka 10 000 Kč. Z předžalobní upomínky ze dne 24. 1. 2022 se podává, že před podáním žaloby právní zástupce žalobce vyzval žalovanou k úhradě dlužné částky. Z poštovního podacího archu ze dne 25. 1. 2022 se podává, že zástupce žalobce předžalobní upomínku žalované zaslal. Ze splátkového kalendáře se podává, že žalovaná měla úvěr splácet v šesti pravidelných splátkách měsíčně ve výši 2 946 Kč. Z informacích o žalované se podává, že právnímu předchůdci poskytla informace o svých příjmech a výdajích, tyto vychází z jejího prohlášení. Žalovaná uvedla čistý měsíční příjem ve výši 18 300 Kč a měsíční výdaje ve výši 6 500 Kč. Uvedla, že je majitelku motorového vozidla a majitelkou nemovitosti. Ze sdělení [právnická osoba] ze dne 16. 10. 2023 se podává, že majitelkou účtu číslo [bankovní účet] v rozhodném období byla žalovaná. Na základě takto zjištěného skutkové stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, žaloba je důvodná pouze částečně. V řízení bylo prokázáno, že dne 7. 11. 2019 byla mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou uzavřena smlouva o podnikatelské zápůjčce [číslo]. Dle obsahu závazku se však podává, že šlo o spotřebitelský úvěr. Právní předchůdce žalobce velmi povrchně a nedostatečně zkoumal úvěryschopnost žalované, nicméně vycházel pouze z povrchních informací poskytnutých samotnou žalovanou, její tvrzení o tom, že celkové měsíční výdaje činí 6 500 Kč nejsou ničím podloženy, ani výše jejích příjmů ve výši 18 300 Kč. Pro posouzení závazku jako závazku, který uzavíraly strany jakožto podnikatelské v rámci své podnikatelské činnosti, nestačí formální označení uzavírané smlouvy jako podnikatelského produktu. Z předložených listinných důkazů se nijak nepodává, že by se právní předchůdce žalobce nějakým způsobem zabýval podnikatelskou činností žalované, že by poskytnutá zápůjčka ve výši 10 000 Kč nějakým způsobem měla přispět k podnikatelským aktivitám žalované, na jaké náklady jejího podnikání by byla zápůjčka čerpána. Pouze skutečnost, že žalovaná je OSVČ, nestačí pro kvalifikaci závazku jako podnikatelského. Soud hodnotí uzavření smlouvy o zápůjčce s žalovanou jako osobou OSVČ jako čistě účelové obcházení ustanovení zákona o ochraně spotřebitele a obcházení právní úpravy ochrany spotřebitele a v rozporu s ust. § 6 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen občanský zákoník). Soud hodnotil závazek právního předchůdce žalobce a žalované jako spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 1810 a násl. občanského zákoníku. V řízení bylo prokázáno, že dne 7. 11. 2019 byla mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou uzavřena smlouva o zápůjčce [číslo]. Na základě této smlouvy poskytl právní předchůdce žalobce žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Právní předchůdce dle závěrů soudu uzavřel smlouvu jako podnikatel a žalovaná jako spotřebitel. Soud se tedy nejprve z úřední povinnosti (SDEU C -679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda právní předchůdce žalobce před uzavřením Smluv posoudil schopnost žalovaného úvěr splácet s odbornou péčí, tak jak mu ukládá ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel úvěru nespoléhá na údaje o schopnosti splácet tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 ze dne 1. 4. 2015). Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7.2018). Z předložených listinných důkazů však nevyplývá, že by právní předchůdce žalobce reálně nějak, natož pak s odbornou péčí, schopnost žalovaného úvěr splácet posoudil, kdy tvrzení žalobce obsažená v návrhu na zahájení řízení o vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného a o jejich ověřování nejsou žádným způsobem doložena. Za této situace tak nelze dospět k jinému závěru, než že právní předchůdce žalobce jakožto poskytovatel úvěru své povinnosti posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr s odbornou péčí nedostál a pokud této povinnosti nedostál, jsou Smlouvy s odkazem na ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a na ustanovení § 588 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem absolutně neplatné, neboť jde o smlouvy, které svým účelem odporují zákonu (k tomu srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ČR zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 či opět nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019). Absolutní neplatnost právního jednání působí přímo ze zákona, a to od počátku, proto subjektivní práva a povinnosti z takto absolutně neplatného právního jednání nevzniknou a absolutně neplatné právní jednání nemůže vyvolat následky předvídané smluvními stranami. Právním předchůdci žalobce tak právo na zaplacení poplatku za poskytnutí zápůjčky ve výši 7 670 Kč nevzniklo a nelze je žalobci přiznat. Pokud však žalovaná na základě této neplatné smlouvy její předmět převzala, tj. čerpala ve svůj prospěch peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, je povinna takto vyčerpané peněžní prostředky žalobci vrátit jakožto bezdůvodné obohacení. Ustanovení § 87 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru v účinném znění však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnosti spotřebitele vrátit poskytnutou dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídajícího možnostem. Mezi účastníky nebyla ujednána lhůta splatnosti poskytnuté dosud nevrácené jistiny, žalovaná je dlouhodobě nekontaktní, na výzvy nereaguje, nejsou známy majetkové a výdělkové poměry žalované na základě, kterých by bylo možno stanovit splatnost nevrácené jistiny a určit způsob jejích splácení. Ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, soud proto určil lhůtu k plnění do 30 dnů od právní moci rozsudku s odkazem na ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. S ohledem na shora uvedené soud žalobě v části vyhověl (výrok I.), ve zbytku nárok žalobce zamítl (výrok II.). Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. Po kapitalizaci příslušenství žalovaná byla ve věci převážně úspěšná. Žalované tedy přísluší plná náhradu nákladů řízení, žalované však žádné náklady řízení nevznikly. Soud proto rozho