32 C 152/2022-45 — Městský soud v Brně

1. Návrhem ze dne 11. 11. 2022 se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit částku 34 979,59 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že žalovaný není od 25. 10. 2017 pojištěn na území České republiky a není od této doby ani pojištěncem žalobce. V době od 27. 12. 2017 do 19. 1. 2018 žalovaný neoprávněně čerpal zdravotní služby v , Anonymizováno, , přičemž se prokázal průkazem pojištěnce, který však měl vrátit žalobci z důvodu zániku účasti na zdravotním pojištění. Regionální pobočka žalobce v Brně uhradila zdravotní péči na základě požadavku polského orgánu. Vzhledem k neoprávněnosti užití průkazu pojištěnce tak žalobci vznikla škoda.2. Žalovanému byla z důvodu neznámého pobytu ustanovena opatrovnice, která navrhovala zamítnutí žaloby.3. Cizí prvek je v řešené věci dán tím, že žalovaný je polským státním příslušníkem. Pravomoc českých soudů a příslušnost zdejšího soudu je dána tím, že zde vznikla škoda, neboť předmětná částka byla uhrazena účtárnou, nacházející se v brněnské pobočce žalobce, tedy dle čl. 7odst. 2 nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis). K otázce deliktní a kvazideliktní odpovědnosti lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 1. 2013 sp. zn. 28 Cdo 797/2013. Soud aplikoval ustanovení nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II). Vzhledem k ustanovení článku 4 odst. 1 uvedeného nařízení se užije českého práva, neboť ke škodě došlo vynaložením prostředků na území ČR.4. Dle ustanovení § 2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.5. Z provedeného dokazování vzal soud za prokázané, že za žalovaného bylo žalobcem uhrazeno za úkony za dobu od 27. 12. 2017 do 19. 1. 2018 uhrazeno 34 979,59 Kč. Na pohledávky polské strany bylo ke dni 20. 8. 2021 zúčtováno celkem 115 338,24 Kč (individuální výkazy – přehled ze dne 3. 6. 2022 + individuální výkazy – podrobný přehled + vyúčtování nákladů za poskytnuté věcné dávky) a následně byla dne 20. 9. 2021 provedena platba ve výši 115 338, 24 Kč (potvrzení o provedení platby). Žalovaný nebyl od 25. 10. 2017 účasten zdravotního pojištění, a proto byl žalobcem vyzván k úhradě za neoprávněné čerpání zdravotní služby (první výzva k úhradě nákladů za neoprávněné čerpání ze dne 24. 11. 2021 + druhá výzva k úhradě nákladů za neoprávněné čerpání ze dne 17. 1. 2022 + faktura ze dne 24. 11. 2021 na částku 34 979,59 Kč + kopie dodejky s uvedením jména žalovaného) a současně byl žalovaný vyzýván ke sdělení, zda byl účasten v nějakém státě EU/EHP či , Anonymizováno, účasten zdravotního pojištění (výzva ke sdělení). Vzhledem k tomu, že se žalovaný v , Anonymizováno, prokázal neplatným průkazem zdravotního pojištění (kopie průkazu žalovaného), polská strana následně kontaktovala žalobce za účelem zjištění stavu zdravotního pojištění žalovaného (žádost o oznámení ze dne 26. 11. 2021 + odpověď na žádost o oznámení ze dne 15. 4. 2022).6. Po provedení všech důkazů, jejich zhodnocení a právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je plně důvodná. Žalovaný se při čerpání zdravotní péče v , Anonymizováno, prokázal neplatným zdravotním průkazem, ačkoli tento byl v souladu s ustanovením § 2 odst. 1, § 12 písm. j) zákona č. 48/1997 Sb. vrátit žalobci. Žalovaný tedy porušil svou zákonnou povinnost a tím žalobci způsobil majetkovou škodu, spočívají ve vyplacení částky 34 979,59 Kč. Žalobce totiž musel přistoupit k úhradě v souladu s Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení a v návaznosti na čl. 3 rozhodnutí č. S9 správní komise pro koordinaci systémů sociálního zabezpečení ze dne 20. června 2013 o postupech poskytování náhrad za účelem provádění článků 35 a 41 nařízení (ES) č. 883/2004, neboť nebyl důvod domnívat se, že jde o zneužívající jednání ze strany polského zdravotnického zařízení.7. Jak již bylo uvedeno, žalobce nebyl oprávněn přezkoumávat, zda předmětné zdravotnické úkony byla provedeny a byl povinen přistoupit k úhradě. Nejde přitom o postup nelogický, neboť zdravotní péče je takto proplácena pouze je-li poskytnuta v zařízení, které je placeno z veřejných prostředků, nikoli v zařízení soukromém. Takovýto postup je v souladu též se směrnicí Evropského parlamentu a Rady (ES) 2011/24/EU ze dne 9. března 2011 o uplatňování práv pacientů v přeshraniční zdravotní péči.8. Pokud jde o úrok z prodlení, tento je v souladu s ustanovením § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je žalovaný povinen zaplatit žalobci též úroky z prodlení v zákonné výši dle splatnosti faktury, která mu byla vystavena.9. Žalovanému by svědčila povinnost zaplatit soudní poplatek z podané žaloby dle ust. § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. v platném znění, neboť žalovaný v daném případě byl plně neúspěšný a žalobce byl v daném případě od platby soudního poplatku ze zákona osvobozen, avšak soud naznal, že i u žalovaného jsou dány podmínky pro osvobození od soudních poplatků, a proto mu tato povinnost nebyla uložena.10. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy soud plně úspěšnému žalobci přiznal účelně vynaložené náklady tohoto řízení spočívající ve dvou paušálních náhradách po 300 Kč, ve smyslu ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb., tedy celkem 600 Kč. O nákladech opatrovnice bude rozhodnuto samostatným usnesením po právní moci rozsudku.