49 C 159/2023-58 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit žalobci 95.741,53 Kč s úroky a úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že se žalovaným dne 16. 10. 2006 uzavřela společnost , právnická osoba, ., smlouvu o účtu, podle které byl žalovanému zřízen sporožirový účet, následně dne 25. 11. 2020 smlouvu o poskytnutí úvěru na sporožirovém účtu, podle které byl žalovaný oprávněn čerpat kontokorentní úvěr, tedy měl možnost čerpat peněžní prostředky do debetního (záporného) zůstatku běžného účtu, do limitu 88.000 Kč se sjednanou úrokovou sazbou 18,9 % ročně. Žalovaný se však dostal do nepovoleného debetního zůstatku, který přes výzvy banky nevyrovnal, a banka proto pohledávku na zaplacení celého kontokorentu „převedla dne 1. 9. 2022 na evidenční účet pohledávek z nepovolených debetních zůstatků“ a vyzvala žalovaného k zaplacení. Žalovaný nezaplatil ničeho. Smlouvou ze dne 25. 1. 2023 byla pohledávka za žalovaným postoupena žalobci, o tom byl žalovaný informován. Žalobce vyzval žalovaného před podáním žaloby k zaplacení dlužné částky, marně.2. Žalovaný se ve věci – ač k tomu soudem vyzván – ve lhůtě mu k tomu soudem určené ani do dnešního dne nevyjádřil. K jednání soudu nařízenému na 9. 5. 2024, ač předvolán řádně a včas, se pak bez omluvy nedostavil, aniž soudu sdělil jakýkoli důvod, který by mu v účasti bránil. Za této situace soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného.3. Ke zjištění skutkového stavu věci soud provedl tyto důkazy a učinil z nich následující skutková zjištění:4. Ze smlouvy o sporožirovém účtu soud zjistil, že ji dne 16. 10. 2006 uzavřeli žalovaný a , právnická osoba, .5. Ze smlouvy o kontokorentním úvěru soud neučinil žádné pro rozhodnutí ve věci určující skutkové zjištění. Jedná se o formulář, na němž je strojově dopsáno jméno a příjmení žalovaného. Z této listiny není bez dalšího zřejmé, zda žalovaný skutečně vyjádřil vůli být vázán jejím obsahem. S ohledem na závěr o neplatnosti této smlouvy – byla-li uzavřena – a s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení se však soud otázkou uzavření smlouvy o kontokorentním úvěru a jejím obsahem dále nezabýval.6. Z listiny označené jako „Posouzení úvěruschopnosti klienta“ soud zjistil, že jde o interní dokument , právnická osoba, ., v němž banka, která úvěr poskytla, popisuje proces uzavření smlouvy dne 25. 11. 2020, kdy žádost měla být „poskytnuta přes mobilní bankovnictví v rámci tzv. kreditní linky“, žalovaný v žádosti uvedl příjem ve výši 23.000 Kč, což odpovídalo příjmu žalovaného v předchozím období (toto bylo bance známo z výpisu z účtu). Banka poté měla ověřit tyto údaje: údaje v insolvenčním rejstříku (kdy zjistila, že žalovaný „v době úvěrové žádosti nebyl v aktivním insolvenčním řízení“), z CBCB ověřila „předchozí splátkovou morálku“ žalovaného a ve své interní evidenci zjistila, že žalovaný neměl „žádné relevantní negativní informace“ (záznam o podvodném jednání, kriminálních aktivitách, záznam v souvislosti a AML pravidly, záznam o exekučním řízení atd.). Žalovaný v žádosti uvedl výdaje ve výši 0 Kč, nájemné ve výši 11.000 Kč. Banka „stanovila životní výdaje“ žalovaného „na základě dat uvedených žalovaným (…) v kombinaci s interními informacemi banky, včetně využití statistických údajů a aktuálních životních nákladů a normativních nákladů na bydlení“ v částce 17.148 Kč. Před poskytnutím tohoto (nového) kontokorentu již žalovaný měl sjednán a splácel předchozí kontokorentní úvěr (s limitem 20.000 Kč a splátkou v orientační výši 600 Kč) a dále „spotřební úvěr“ se splátkou 1.589 Kč měsíčně (šlo o úvěr v částce 100.000 Kč, sjednaný dne 6. 6. 2020, tj. poměrně krátce před kontokorentem, o který jde v projednávané věci). Podle nové smlouvy ze dne 25. 11. 2020 pak podle banky byla orientační výše splátky 2.640 Kč, tzn. nové splátkové zatížení bylo (podle banky) 5.829 Kč.7. Z výpisu z účtu žalovaného soud zjistil, že žalovaný čerpal částku v celkové výši 569.328,66 Kč a vrátil částku v celkové výši 492.310,10 Kč, tzn. rozdíl (nevráceno) je 77.018,56 Kč.8. Z přípisu , právnická osoba, ., ze dne 3. 9. 2022, soud zjistil, že jím banka vyzvala žalovaného k zaplacení částky 97.403,95 Kč. Z připojené obálky soud zjistil, že tato výzva byla uložena na poště dne 8. 9. 2022 a vzhledem k tomu, že si ji žalovaný v úložní době nevyzvedl, vrátila se tato bance. Datum uložení soud považuje za den doručení listiny, neboť tohoto dne se zásilka dostala do sféry dispozice žalovaného a žalovaný se s jejím obsahem mohl seznámit. Soud tedy vzal za prokázané, že žalovaný byl vyzván k zaplacení dne 8. 9. 2022.9. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 25. 1. 2023 ve spojení s její přílohou soud vzal za prokázané, že , právnická osoba, ., mj. pohledávku za žalovaným postoupila žalobci.10. Z výzvy ze dne 26. 4. 2023 soud vzal za prokázané, že jí žalobce vyzval žalovaného k zaplacení částky 116.613,79 Kč. Z připojeného podacího lístku soud vzal za prokázané, že tato listina byla žalovanému odeslána dne 27. 4. 2023.11. Z listiny označené jako „Ceník pro soukromou klientelu“, listiny označené „datum exportu 26. 11. 2020“, listin označených jako „detail zadané operace“, listiny „Podklady pre súdne konanie“, z podacího lístku ze dne 22. 2. 2023 (kdy odesílatelem je žalobce), z oznámení o úrokových sazbách, dohody o úplatě, potvrzení o zaplacení kupní ceny a nepodepsaného oznámení o postoupení pohledávky soud neučinil žádné pro rozhodnutí ve věci určující skutkové zjištění.12. Po takto provedeném dokazování soud učinil tento závěr o skutkovém stavu věci: Dne 16. 10. 2006 , právnická osoba, ., a žalovaný podepsali smlouvu o sporožirovém účtu. Soud nevzal za prokázané, že následně uzavřeli smlouvu dne 25. 11. 2020 o obsahu tvrzeném žalobcem, a s ohledem na závěr o neplatnosti takové smlouvy, byla-li uzavřena (srov. níže), se soud otázkou jejího podpisu dále nezabýval. , právnická osoba, ., totiž nijak relevantně nezjišťovala reálné výdaje žalovaného, když „životní výdaje žalovaného stanovila“ na základě informací sdělených žalovaným (které zjevně nijak neověřovala), svých interních informací a statistických dat. Z ničeho však neplyne (ani banka neuvádí), že by zjišťovala a ověřovala reálné výdaje žalovaného. I kdyby však odhad banky ohledně výdajů žalovaného byl správný (a odpovídal částce 17.148 Kč měsíčně), je potom zcela neadekvátní závěr banky, tj. profesionála (sic!) o úvěruschopnosti žalovaného. Jestliže příjmy žalovaného byly 23.000 Kč (což banka měla za doložené) a výdaje 17.148 Kč (což byl odhad či výpočet banky), pak při splátkovém zatížení 5.829 Kč měsíčně (výpočet banky) žalovanému zbývaly volné prostředky ve výši 23 Kč měsíčně. Je pak zcela evidentní, že takováto částka je zcela nedostatečná, a to i s přihlédnutím k možnosti mimořádných, nepředvídaných apod. výdajů. Závěr banky o úvěruschopnosti žalovaného - byl-li učiněn - byl tak zcela nesprávný, banka smlouvu se žalovaným za těchto podmínek neměla uzavírat a prostředky poskytovat neměla. Na zvýšené riziko pak banka mohla usuzovat též z té okolnosti, že krátce předtím (dne 6. 6.2 020) žalovaný čerpal úvěr ve výši 100.000 Kč, tento měl splácet (spolu s dalším, ještě předcházejícím úvěrem), a při těchto splátkách mu příjem nepostačoval k pokrytí jeho nákladů (neboť měl potřebu čerpat další kontokorentní úvěr). Žalovaný čerpal prostředky v celkové výši 569.328,66 Kč, vrátil prostředky v celkové výši 492.310,10 Kč. Přípisem doručeným dne 8. 9. 2022 byl žalovaný vyzván k zaplacení částky 97.403,95 Kč. Smlouvou ze dne 25. 1. 2023 byla pohledávka za žalovaným postoupena žalobci. Žalobce před podáním žaloby vyzval žalovaného k zaplacení žalované částky.13. Po právní stránce pak soud věc posoudil takto: Smlouvu o kontokorentním úvěru ze dne 25. 11. 2020 – byla-li uzavřena - soud hodnotí jako absolutně neplatnou, neboť právní předchůdce žalobce zjevně před uzavřením smlouvy nijak, natož s odbornou péčí, neposoudil schopnost žalovaného zápůjčky splácet, a pokud zjišťoval majetkové poměry žalovaného, učinil ze svých zjištění zcela neadekvátní závěry (srov. shora; soud nemá za prokázané, že by banka zjišťovala reálné výdaje, počet vyživovacích povinností atp., a z toho, co zjistila, učinila naprosto neadekvátní závěr o úvěruschopnosti žalovaného, srov. shora). Tím poskytovatel úvěru porušil svou povinnost uloženou mu ustanovením § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. S ohledem na důsledky, které nesplnění této povinnosti má též pro širší společnost (neboť důsledky neschopnosti dlužníka dluh splácet se nedotýkají jen dlužníka, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu shodně srov. též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), soud dospěl k závěru, že smlouva o kontokorentním úvěru – byla-li uzavřena - též zjevně narušuje veřejný pořádek, a hodnotí ji jako absolutně neplatnou podle ustanovení § 588 o. z. (k neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku neposouzení