44 C 166/2025-27 — Městský soud v Brně

1. Žalobkyně se žalobou doručenou Městskému soudu v Brně dne 1. 4. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky 14.496 Kč s přísl. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně (, právnická osoba, .) uzavřela s žalovaným dne , datum, smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši 10.000 Kč, který měl být splacen společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 4.200,11 Kč a úrokem ve výši 295,89 Kč nejpozději dne 19. 12. 2023. Pohledávka za žalovaným byla postoupena ze , právnická osoba, . na , právnická osoba, ., a následně na žalobkyni. Žalovaný dlužnou částku ani přes předžalobní výzvu nezaplatil.2. Žalovaný se k nároku uplatněnému žalobou nevyjádřil.3. Z dokazování provedeného při jednání soud zjistil následující skutkový stav.4. Dne , datum, byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně (, právnická osoba, ) a žalovaným uzavřena Smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , ve které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 10.000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku společně s úrokem ve výši 295,89 Kč a s poplatkem za sjednání úvěru ve výši 4.200,11 Kč žalobkyni vrátit do 30 dnů od odeslání finančních prostředků z úvěru.5. Úvěr ve výši 10.000 Kč byl žalovanému poskytnut převodem na jeho bankovní účet dne , datum, (potvrzení o provedení transakce ze dne , datum, , sdělení , právnická osoba, . ze dne , datum, ).6. Dílčí smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, byla pohledávka za žalovaným postoupena z , právnická osoba, na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 22. 1. 2025.7. Předžalobní výzvou ze dne 22. 1. 2025, předanou k poštovní přepravě téhož dne, žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě částky 39.758,83 Kč do tří dnů.8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.9. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.12. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná. V řízení nebylo prokázáno, že by ze strany právní předchůdkyně žalobkyně (, právnická osoba, ) došlo k posouzení úvěruschopnosti žalovaného ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (s ohledem na nepřítomnost žalobkyně na jednání dne 9. 12. 2025, soud nemohl žalobkyni v tomto směru vyzvat dle § 118a o. s. ř. k doplnění tvrzení a označení důkazů). Vzhledem k tomu, že nebyla posouzena úvěruschopnost žalovaného, je Smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, od počátku neplatná, a to s odkazem na § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný je nicméně povinen dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vrátit poskytnutou jistinu úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem (jistina úvěru je svým charakterem bezdůvodným obohacením). Žalovanému byla vyplacena částka 10.000 Kč. Žalovaný na úvěr neuhradil ničeho. Žalovaný se tedy na úkor právní předchůdkyně žalobkyně bezdůvodně obohatil o částku 10.000 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni, povinnost vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru má tedy žalovaný nyní vůči žalobkyni. S ohledem na uvedené soud žalobě částečně vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 10.000 Kč.13. Lhůtu k plnění soud stanovil v délce 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Soud k tomuto dodává, že žalovaný v řízení netvrdil, že by snad lhůta k vrácení jistiny v délce 30 dnů od právní moci rozsudku nebyla přiměřená jeho možnostem. Soud sám přitom nemá aktuální informace o příjmech, výdajích, majetkových a sociálních poměrech žalovaného (žalovaný se na jednání soudu dne 9. 12. 2025 nedostavil a soud ho tudíž nemohl vyzvat k doplnění těchto údajů). Soud proto lhůtu k plnění v délce 30 dnů od právní moci rozsudku považuje za přiměřenou možnostem žalovaného ve smyslu § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru.14. Ve zbytku soud žalobu výrokem II. tohoto rozsudku zamítl, neboť Smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, je absolutně neplatná a žalobkyně proto nemá nárok na úroky, na poplatek za sjednání úvěru ani na úroky z prodlení (soud v tomto směru odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).15. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Po provedené kapitalizaci příslušenství ke dni rozhodnutí soudu bylo zjištěno, že úspěch účastníků v řízení byl přibližně stejný, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.