116 C 142/2024-61 — Městský soud v Brně

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost přispívat na její výživu formou manželského výživného. Svůj nárok odůvodňovala tím, že je manželkou žalovaného, že jsou nadále v manželském svazku, z manželství se nenarodily žádné děti a že je příjemkyní dávek pomoci v hmotné nouzi. Uvedla, že žalobu podala na základě poučení a výzvy Úřadu práce.Soud v řízení zjistil, že účastníci uzavřeli manželství v roce 1993. Krátce po uzavření manželství žalovaný manželskou domácnost opustil a odstěhoval se na Slovensko. Od té doby spolu účastníci dlouhodobě nežili, neudržovali faktické ani osobní vazby a manželství plnilo pouze formální funkci.Ze zpráv opatrovníka žalovaného, z provedeného šetření v , právnická osoba, 1, , adresa, , jakož i z další listinné dokumentace měl soud za prokázané, že žalovaný od roku 2019 trvale pobývá v zařízení sociálních služeb, kam byl přijat jako osoba bez přístřeší se závažnými zdravotními obtížemi. Žalovaný trpí demencí, je dlouhodobě nesoběstačný, závislý na pomoci třetích osob a není schopen samostatně obhospodařovat své záležitosti.Soud dále zjistil, že jediným příjmem žalovaného je starobní důchod ve výši 17 390 Kč měsíčně. Podstatná část tohoto příjmu je použita na úhradu nákladů pobytu v zařízení sociálních služeb, přičemž žalovanému zůstává pouze zákonem stanovené minimum ve výši 15 % příjmu jako kapesné, z něhož jsou hrazeny doplatky na léky a osobní potřeby. Žalovaný nevlastní žádný další majetek ani jiné zdroje příjmů.Podle § 697 a násl. občanského zákoníku jsou si manželé povinni poskytovat vzájemnou výživu tak, aby jejich životní úroveň byla zásadně stejná. Při rozhodování o výživném je však třeba vždy přihlížet ke schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného manžela (§ 913 občanského zákoníku).V projednávané věci soud dospěl k závěru, že žalovaný objektivně není schopen jakékoli vyživovací povinnosti dostát. Jeho zdravotní stav, nesoběstačnost a minimální disponibilní příjem mu neumožňují poskytování výživného, aniž by tím bylo ohroženo jeho vlastní existenční minimum. Výživné nelze přiznat tam, kde by jeho uložením došlo k neodůvodněnému zásahu do finanční a osobní sféry povinného.Soud rovněž zohlednil skutečnost, že účastníci spolu více než tři desetiletí nežijí, netvoří hospodářské ani osobní společenství a manželský vztah je fakticky zcela vyprázdněn. Samotná skutečnost, že žalobkyně byla k podání žaloby vyzvána orgánem veřejné správy v souvislosti s čerpáním sociálních dávek, nemůže založit důvodnost nároku na výživné, nejsou-li splněny zákonné podmínky na straně povinného.Za tohoto skutkového i právního stavu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalobkyně nebyla ve věci úspěšná a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly; současně soud přihlédl k povaze věci, osobním a majetkovým poměrům účastníků a k tomu, že žaloba byla podána na základě poučení orgánu veřejné moci.