11 CO 198/2022-165 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci [částka] (výrok I.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). 2. Takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Obvodního soudu pro [část Prahy] následně před Okresním soudem v Sokolově pod sp. zn. [spisová značka], který spočíval v nepřiměřené délce řízení, které probíhalo od [datum] až do [datum]. 3. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že matka žalobce podala návrh na zahájení řízení o úpravu výchovy a výživy pro dobu před i po rozvodu manželství u Obvodního soudu pro Prahu 3 dne [datum]. Následně bylo řízení vedeno před Okresním soudem v Sokolově. Podrobně shrnul průběh opatrovnického řízení, jak vyplývá z bodu 3 odůvodnění napadeného rozsudku, na nějž odvolací soud pro stručnost odkazuje. Bylo rozhodováno o četných návrzích na vydání předběžného opatření, otec podával opakovaně námitky proti protokolaci, podjatosti soudkyně, znalce. Rodiče podali množství návrhů na předběžné opatření. Rozsudek nabyl právní moci dne [datum], o nárocích státu bylo rozhodnuto doplňujícím rozsudkem. Rozsudkem ze dne [datum] krajský soud potvrdil rozsudek o určení trvalého pobytu nezletilého. Opakovaně ve věci rozhodoval též Ústavní soud. Žalobce uplatnil u žalované nárok dne [datum], žalovaná jej projednala dne [datum]. 4. Po právní stránce soud I. stupně posoudil věc podle § 13 zák. č. 82/1998 Sb. a shledal, že odpovědnostní titul není dán, neboť nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu opatrovnických soudů, které projednávaly a rozhodovaly věc nezletilého [jméno]. Řízení trvalo 7 let a 4 měsíce, a jde o řízení, s nímž judikatura Evropského soudu pro lidská práva spojuje zvýšený význam řízení pro účastníky (řízení opatrovnické), přihlédl ke konkrétním okolnostem předmětného řízení, jež je zatíženo četnými procesními návrhy účastníků, především otce žalobce, zejména návrhy na vydání předběžných opatření, kterých bylo podáno na 30, v celém řízení pak na 40, a rodiče, zejména otec, jimi řešili de facto všechny okolnosti výchovy a výživy, styku a důležitých otázek ohledně nezletilého dítěte. Soudy správně rozhodovaly o všech otázkách týkajících se nezletilého, pokud jde o výchovu, výživu, styky běžné či prázdninové, otázky bydliště, docházek do školy, operací či případně dohledu nad výchovou nezletilého. Procesní návrhy, především otce žalobce, shledal obstrukčními, návrhy byly řešeny před Ústavním soudem celkem 8x v rámci stížností otce, a samotný Ústavní soud ve svém rozhodnutí z [datum] uvedl, že jsou to právě účastníci řízení, kteří pro opakované a vždy nedůvodné návrhy a námitky, označené jako šikanózní, znemožňovali soudům rozhodnout o meritu věci, a dočasná opatření soudu tak nabyla trvalejšího charakteru, což lze přičítat jen samotnému stěžovateli. Uzavřel, že neshledal důvod jakkoli se odchýlit od rozsudku ve věci vedené pod sp. zn. 22 C 304/2016, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze pod sp. zn. 18 Co 83/2019 s tím, že absentuje odpovědnostní titul dle § 13 zák. č. 82/1998 Sb., v rámci posuzování nároku otce žalobce na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu (řízení), dovodil, že je bez významu, která z osob, jichž se řízení týkalo a byly jeho účastníky (zda tedy otec či nezletilý), se žalobou nemajetkové újmy domáhají, když celková délka řízení nebyla zapříčiněna průtahy soudu ani celkovou nepřiměřenou délkou řízení zapříčiněnou postupem orgánů státu. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 150 o. s. ř., důvody zvláštního zřetele hodné pro jejich nepřiznání shledal v tom, že žalobce je nezletilý. 5. Proti rozsudku podal odvolání žalobce. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Nesouhlasí se závěrem, že jeho nárok je stejný jako nárok jeho otce, a proto má být stejně posouzen. Dospěl-li nalézací soud k závěru, že vůči otci nezletilého byla délka řízení přiměřená, neznamená to automaticky, že totéž lze vztáhnout i na nezletilého. Opatrovnické soudy nemají rezignovat na to, že je zájmem nezletilého, aby řízení proběhlo rychle, nezletilý byl divákem sporu svých rodičů, kdy se opatrovnické soudy nedokázaly vypořádat s obstrukčními návrhy účastníků, a tím vznikly průtahy v řízení, za něž soudy odpovídají. 6. Žalovaná se k odvolání blíže nevyjádřila, navrhla potvrzení napadeného rozsudku. 7. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. 8. Soud I. stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, zjistil všechny rozhodné skutečnosti a dospěl ke správným skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud vychází. Soud I. stupně věc posoudil správně i po právní stránce podle § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. (dále jen OdpŠk), a správně dovodil, že k nesprávnému úřednímu postupu soudů nedošlo, a odpovědnostní titul tak není dán. 9. Evropský soud pro lidská práva opakovaně rozhodl, že přiměřenost délky soudního řízení je třeba hodnotit s ohledem na složitost věci, chování stěžovatele, postup vnitrostátních orgánů a rovněž podle toho, co je pro stěžovatele v řízení v sázce (rozsudek ESLP ze dne [datum] ve věci [příjmení] proti České republice, [číslo], § 66 a v něm obsažený odkaz na rozsudek ve věci Frydlender proti Francii, [číslo], § 43, ESLP 2000). Nahlédnutí délky konkrétního řízení optikou těchto kritérií, která odpovídají kritériím § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, pak umožňuje učinit závěr o tom, zda v konkrétní věci bylo či nebylo porušeno právo na její projednání v přiměřené lhůtě. Platí přitom, že pouze příčiny prodloužení řízení spočívající na straně státu mohou vést k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. 10. Soud I. stupně správně zjistil, že celková doba řízení trvala od [datum] do [datum], tedy 7 let a 4 měsíce. Správně vycházel z teze, že se jedná o opatrovnické řízení, s nímž judikatura Evropského soudu pro lidská práva spojuje obecně zvýšený význam řízení, a správně přihlédl ke konkrétním okolnostem případu. Ze skutkových zjištění soudu I. stupně vyplývá, že k nečinnosti soudů v posuzovaném řízení nedošlo, veškeré úkony byly činěny plynule a v návaznosti, nedocházelo k žádným zbytečným prodlevám. S tímto závěrem soudu I. stupně se odvolací soud ztotožňuje. Po celou délku řízení nebyly zjištěny průtahy soudů, žalobce ve svém odvolání pouze akcentoval nařízená jednání, aniž by přihlédl v mezidobí k četnosti návrhů rodičů žalobce, jimiž se soudy zabývaly. Soudy rozhodovaly o více otázkách týkajících se nezletilého, tedy nejen o výchově a výživě, ale prakticky o všech důležitých záležitostech týkajících se nezletilého včetně otázky bydliště, docházky do školy, operaci, vydání cestovního pasu, opakovaných návrhů otce na stanovení dohledu nad nezletilým, jakož i styku (běžném i prázdninovém). Řízení vykazovalo mimořádně zvýšenou složitost (§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk). Rodiče podali na 40 návrhů na vydání předběžných opatření. Otec podal rovněž návrh na určení lhůty, opakovaně podával námitky podjatosti soudkyně, soudců odvolacího soudu, včetně dovolání proti rozhodnutí o námitce podjatosti, námitku podjatosti znalkyně. To, že v konkrétním řízení soudy rozhodovaly ve více stupních (tedy řízení proběhlo i u odvolacího soudu, Vrchního soudu v Praze, Nejvyššího soudu a Ústavního soudu), je možno zohlednit při úvaze o tom, zda celková délka řízení byla přiměřená, a to v rámci aplikace kritéria složitosti řízení (§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Ústavní soud ve věci rozhodoval opakovaně a shledal stížnosti otce neopodstatněnými (např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 1594/09, ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 2723/10, ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 8/11, ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 3547/11, ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 2010/12, ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 4879/12, ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 1229/12, ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 909/14, ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 1051/15, či sp. zn. III. ÚS 237/15). Účastníkům sice nelze vytýkat uplatňování procesních prostředků, které vnitrostátní právní řád poskytuje k ochraně jejich práv, na druhé straně je zřejmé, že prodloužení řízení, k němuž dojde v důsledku toho, že ve věci rozhoduje soud vyššího stupně, objektivně prodlužuje celkovou dobu řízení o dobu potřebnou pro přezkum. Ústavní soud v usnesení ze dne [datum], sp. z. III. ÚS 909/14, ve věci žalobce mj. konstatoval, že dysfunkční návrhy, i když samy o sobě mohou být z hlediska příslušných zákonných ustanovení i deklarovaného účelu oprávněné, mohou naplnění sledovaného cíle (vydání meritorního rozhodnutí) bránit, jsou-li, jako je tomu v projednávané věci, podávány bez ohledu na celkovou procesní situaci i bezprostřední zájmy nezletilého. 11. Namítá-li žalobce, ž