11 CO 407/2021-196 — Městský soud v Praze

1. Uvedeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna vydat žalobkyni lis ohraňovací, typ [příjmení] [jméno] [číslo], výrobce [právnická osoba]. Ve. x [právnická osoba], r. v. [rok], v. [číslo] barva modro - béžová, ohýbačku trubek, typ XOTH 80 TA, výrobce ZTS [obec], r. v. 1997, v. č. R06 [číslo], barva modro - šedá a nůžky tabulové, typ [příjmení] [jméno] [číslo], výrobce [právnická osoba]. Ve. [právnická osoba], r. v. [rok], v. [číslo] barva modro – béžová, a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náklady řízení [částka]. 2. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně nabyla na základě kupní smlouvy ze dne [datum] vlastnické právo k uvedeným movitým věcem a téhož dne ohledně těchto věcí uzavřela s [jméno] [příjmení] smlouvy o finančním pronájmu těchto věcí, tyto smlouvy žalobkyně vypověděla [datum]. [jméno] [příjmení], na jehož majetek byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne [datum] prohlášen konkurs, užíval od [datum] do [datum] nebytový prostor [číslo] na pozemku parc. [číslo] v k. ú. Zábrdovice, obec Brno, jehož vlastníkem je žalovaná. Po ukončení užívání prostor [jméno] [příjmení] uzavřela žalovaná téhož dne smlouvu o nájmu nebytových prostor s SKIV ND družstvem a následně po ukončení tohoto nájmu [datum] smlouvu o nájmu nebytových prostor s [příjmení] [příjmení] družstvem. Při místním šetření dne [datum] v daných prostorách bylo zjištěno, že budova je zajištěna visacím zámkem, který byl odřezán pracovníkem žalované, objekt byl vyklizen, hala byla prázdná, věci, které jsou předmětem žaloby, se v ní nenacházely. Za účelem prošetření podezření z neoprávněného nakládání s předmětnými movitými věcmi žalobkyně podala trestní oznámení, vyšetřování bylo skončeno rozhodnutím o odložení věci, neboť se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující zahájit trestní stíhání proti konkrétnímu pachateli. Policií byl vyslechnut Ing. [jméno] [příjmení], zaměstnanec žalobkyně, který v hale předmětné věci naposledy fyzicky viděl ke konci roku 2013, vyslechnut byl též [jméno] [příjmení], který uvedl, že předmětné movité věci používal do roku [rok] jako OSVČ, do roku [rok] jako zaměstnanec SKIV ND družstva, v roce [rok] se v hale setkal se zástupcem žalobkyně, kterému sdělil, že si stroje může odvézt, sám halu nevyklízel, v prosinci [rok] nastoupil do důchodu. Další návrhy na doplnění dokazování výslechem svědků soud prvního stupně zamítl s tím, že z provedeného dokazování vyplynulo, že předmětné stroje byly odcizeny neznámým pachatelem, není zřejmé, kdo je má v současné době ve faktické moci. Po právní stránce soud prvního stupně poukázal na ustanovení § 1040 odst. 1 OZ a uvedl, že žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci, neboť je vlastníkem předmětných movitých věcí, pasivně legitimovaným k jejich vydání je ten, kdo je fakticky ovládá (má je ve své moci) což není žalovaná, neboť bylo prokázáno, že věci se již nenacházejí v nebytových prostorech ve vlastnictví žalované. Žalovaná ve věci není pasivně legitimována, a proto soud prvního stupně žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. 3. Rozsudek napadla odvoláním žalobkyně. Vytýkala soudu prvního stupně, že neprovedl důkaz výslechem Ing. [příjmení] a představitelů SKIV ND družstvo a [příjmení] [příjmení] družstvo k prokázání skutečnosti, že v době, kdy žalovaná pronajala [jméno] [příjmení] své prostory, ve kterých [jméno] [příjmení] umístil předmětné strojní zařízení, tak následní nájemci prostor vstupovali do prostor žalované, a zda předmětné stroje v daných prostorách byly. Žalovaná po ukončení podnikání [jméno] [příjmení] pronajala prostory, jejichž součástí stroje byly. Soud prvního stupně tak opět zamítl důkazní návrhy žalobkyně k prokázání otázky, kdo má věci ve své faktické moci, napadený rozsudek je proto minimálně předčasný. Závěrem navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Žalovaná ve vyjádření uvedla, že soud prvního stupně komplexně zjistil skutkový stav, předmětné věci žalovaná nikdy fakticky nedržela, [datum] soud provedl místní šetření, kde bylo zjištěno, že předmětné věci se v nebytových prostorách žalované nenacházejí, ani Policii ČR se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující zahájit trestní stíhání proti konkrétnímu pachateli, policie přitom provedla výslech Ing. [příjmení] i [jméno] [příjmení], z těchto výslechů vyplynulo, že jmenovaní nemají o současném umístění věcí jakoukoliv povědomost. Závěrem navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. 5. Odvolací soud přezkoumal z podnětu odvolání žalobkyně napadený rozsudek i řízení předcházející jeho vyhlášení podle § 212 a § 212a o. s. ř. a neshledal odvolání důvodným. 6. Již ve svém předchozím kasačním rozhodnutí č.j. 11 Co 38/2018 - 86 odvolací soud uvedl, že pro posouzení osoby, která je nositelem povinnosti k vydání movitých věcí ve smyslu § 1040 odst. 1 OZ, je významné, kdo tyto věci zadržuje, tedy, kdo je fakticky drží (fakticky je ovládá), přičemž současně musí jít o zadržování věcí neprávem. V tomto smyslu zavázal soud prvního stupně k doplnění dokazování. Soud prvního stupně doplnil dokazování místním šetřením dne [datum] v prostorách, kde se původně předmětné movité věci nacházely, přičemž bylo zjištěno, že tyto prostory jsou prázdné a předmětné movité věci tam umístěny nejsou. Žalobkyně založila svůj požadavek na vydání předmětných movitých věcí na tvrzení, že tyto movité věci se nacházely právě v těchto prostorách ve vlastnictví žalované, kde je užíval z titulu uzavřených leasingových smluv [jméno] [příjmení], který tyto věci po zániku leasingových smluv jejich výpovědí žalobkyni nevrátil, a předmětné věci v těchto prostorách zůstaly. Pasivní legitimaci žalované tedy dovozovala z vlastnictví prostor, v nichž se předmětné movité věci nacházely. Na základě trestního oznámení podaného žalobkyní Policie ČR vyslechla zaměstnance žalobkyně Ing. [příjmení] i [jméno] [příjmení], z jejich výpovědí zjistila pouze to, že v předmětných prostorách byly movité věci ve vlastnictví žalobkyně ještě na konci roku 2013, o jejich dalším osudu však Ing. [příjmení] ani [jméno] [příjmení] není nic známo. Žalobkyně ani netvrdila, že by předmětné věci žalovaná zadržovala na jiném místě a fakticky je držela. Místním šetřením dne [datum] bylo jednoznačně prokázáno, že v předmětné hale ve vlastnictví žalované se tyto věci nenacházejí, a za tohoto stavu by již jakékoliv další doplnění dokazování pro rozhodnutí o věci nemělo význam. Předmětem řízení je pouze požadavek žalobkyně na vydání věcí, nikoliv eventuální požadavek na náhradu škody v případě, že by bylo zjištěno, že tyto věci žalovaná nedrží, a pro závěr o nedostatku pasivní legitimace na straně žalované je proto dostačující zjištění, že v nebytových prostorách ve vlastnictví žalované, kde se tyto věci původně nacházely, již umístěny nejsou, pro rozhodnutí ve věci je přitom rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku ve smyslu § 154 odst. 1 o. s. ř. Svým požadavkem na doplnění dokazování k prokázání skutečnosti, kdo má v současné době předmětné věci ve faktické moci, žalobkyně de facto po soudu požaduje pokračování v neúspěšném policejním vyšetřování, řešení této otázky však není předmětem tohoto civilního řízení, jehož předmětem není odpovědnost dalších blíže neurčených osob za škodu eventuálně vzniklou žalobkyni, rozhodující je, že v řízení bylo prokázáno, že v současné době již žalovaná v žádném případě předmětné movité věci ve vlastnictví žalobkyně fakticky neovládá, neboť nejsou umístěny v prostorách v jejím vlastnictví a žalobkyně ani netvrdí, že by tyto věci žalovaná fakticky ovládala na místě jiném. Jinými slovy řečeno, v řízení bylo prokázáno, že předmětné movité věci nejsou v prostorách ve vlastnictví žalované, kde se původně nacházely, tyto věci jsou neznámo kde a ovládány neznámo kým, nikoli však žalovanou, která tak není pasivně legitimována ve vztahu k požadavku na jejich vydání. Soud prvního stupně tedy rozhodl správně, pokud žalobu zamítl, a proto odvolací soud potvrdil napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný včetně výsledku sporu odpovídajícího akcesorického výroku o nákladech řízení. 7. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná měla i v odvolacím řízení plný úspěch. Náklady jejího právního zastoupení tvoří odměna advokáta za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast při odvolacím jednání dne [datum]) po [částka] (§ 7 ve spojení s § 9 odst. 1 vyhl. č. 177/96 Sb.), 2 paušály po [částka] (§ 13 cit. vyhl.), náhrada za promeškaný čas za účast při odvolacím jednání dne [datum], které se nekonalo, ve výši [částka] (§ 14 odst. 2 cit. vyhl.) a daň z přidané hodnoty [částka] (21 % ze základu [částka]) podle § 137 o. s. ř.