15 CO 111/2022-71 — Městský soud v Praze

1. Rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], čj. [číslo jednací], Obvodní soud pro Prahu 2 (I.) zamítl žalobu o zaplacení částky [částka] a (II.) rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 2. Žalobce se domáhal přiznání částky [částka] jako náhrady nemajetkové újmy, již utrpěl v důsledku nezákonného rozhodnutí o zákonnosti umístění jeho matky do [anonymizována dvě slova] bez jejího souhlasu. Nezákonným rozhodnutím bylo usnesení Městského soudu v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], jímž bylo vysloveno, že jeho matka byla převzata do nemocnice v souladu se zákonnými důvody, které trvají, proti němuž však matka žalobce úspěšně brojila odvoláním, na jehož základě se domohla propuštění z nemocnice dne [datum]. Žalobce však byl v důsledku [anonymizována dvě slova] vytržen z matčiny péče, ač byl dítětem útlého věku, čímž došlo k extrémnímu zásahu do jeho práva na rodinný život. Domáhal se proto náhrady v částce odpovídající náhradě nemajetkové újmy za pobyt ve vazbě, tj. [částka] za každý den. 3. Soud I. stupně věc projednal a rozhodl o ní za souhlasu účastníků v jejich nepřítomnosti podle obsahu spisu. Vzal za prokázané, že usnesení Městského soudu v [obec] č.j. [číslo jednací], jímž bylo rozhodnuto o tom, že matka žalobce byla dne [datum] převzata do [anonymizována dvě slova] v souladu se zákonnými důvody, bylo rozhodnutím Krajského soudu v [obec] změněno tak, že k převzetí žalobcovy matky do péče [anonymizována dvě slova] nedošlo v souladu se zákonem. Je proto třeba je považovat za rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. [anonymizováno]. Přesto však nepovažoval žalobu za důvodnou s tím, že zákon č. 82/1998 Sb. v ust. § 7 odst. 1 přiznává nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nezákonného rozhodnutí účastníkům řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno, popř. těm, kteří účastníky řízení být měli, byť s nimi takto nebylo jednáno. Žalobce však nebyl žádnou z těchto zákonem předpokládaných osob, nesvědčí mu proto aktivní legitimace k požadavku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. 4. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Poukázal na to, že jeho matce, která byla účastnicí zmíněného řízení, žalovaná odškodnění poskytla, neboť pochybení státu bylo nesporné, a vyjádřil přesvědčení, že i v jeho případě je požadavek na náhradu opodstatněný. Argumentoval tím, že podle judikatury Ústavního soudu je při jakékoli rozhodovací činnosti týkající se dítěte předním hlediskem rozhodování nejlepší zájem dítěte, přičemž tímto hlediskem je nutno poměřovat další důležité zájmy a práva; žalobce jako nezletilé dítě útlého věku byl [anonymizována dvě slova] matky významně poškozen, došlo k jeho odloučení od matky, čímž bylo narušeno jeho ústavně zakotvené právo na soukromý a rodinný život. Účastníkem řízení o zákonnosti převzetí do [anonymizována dvě slova] sice nebyl, ale mohl jím být např. v roli vedlejšího účastníka, za něhož by mohl být považován. Postup soudu I. stupně označil za přepjatě formalistický a rozporný s principem proporcionality a zásadou spravedlnosti, když jeho výklad § 7 zák. č. 82/1998 Sb. odpírá žalobci právo na náhradu nemajetkové újmy, o níž nelze pochybovat, přičemž rozhodnutí bylo vydáno v řízení, v němž měl stát vrchnostenské postavení, takže nepřichází v úvahu náhrada škody podle občanského zákoníku. Dovolávaje se kromě uvedeného také uplatnění korektivu dobrých mravů, navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. 5. Žalovaná se k odvolání žalobce nevyjádřila. 6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno osobou k tomu oprávněnou a včas, přezkoumal z podnětu odvolání a v jeho rozsahu napadený rozsudek, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, 212a o.s.ř.). Učinil tak se souhlasem účastníků řízení v neveřejném zasedání, vycházeje z obsahu spisu, s veřejnou publikací rozsudku. Odvolání žalobce důvodným neshledal. 7. Soud I. stupně při posouzení důvodnosti žaloby vycházel ze skutkových okolností, o nichž mezi účastníky sporu nebylo, a skutkový stav, který takto zjistil a podřadil pod právní normu, považuje odvolací soud za zjištěný správně a v úplnosti. Ztotožňuje se i s právním hodnocením věci, na jehož základě soud I. stupně žalobu zamítl. Úvahy, které vedly soud I. stupně k vydání napadeného rozsudku, jsou pečlivě, konkrétně a srozumitelně popsány v jeho odůvodnění, na něž proto může odvolací soud pro stručnost písemného vyhotovení vlastního rozhodnutí plně odkázat. 8. K odvolacím námitkám lze dodat jen tolik, že na základě korektivu dobrých mravů obecně lze odepřít výkon práva, který by byl jeho zneužitím; o takovou situaci se však v projednávané věci nejedná. Odvolatel se vlastně domáhá toho, aby na základě korektivu dobrých mravů soud vyložil zákon v rozporu s jeho jasným a jednoznačným zněním, aby přiznal nárok tomu, komu jej zákon nepřiznává. Takový postup možný není. Odvolací soud nezpochybňuje povýšení nejlepšího zájmu dítěte na prvořadé hledisko rozhodování o věcech týkajících se nezletilých dětí, to se však týká řízení, jejichž předmětem jsou existující zájmy (práva a povinosti) dítěte jako takové; požadavkem žaloby v projednávané věci je však přiznání nároku, který žalobci podle zákona nesvědčí, přičemž zákonem založený nedostatek aktivní legitimace žalobce úvahou o nejlepším zájmu dítěte zhojit nelze. 9. Odvolací soud vzhledem k výše vysvětlenému napadený rozsudek jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhoduto podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. s tím, že procesně úspěšné žalované nevznikly žádné náklady ani v odvolacím řízení.