15 CO 316/2022-127 — Městský soud v Praze

1. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], (I.) uložil žalované povinnost zaplatit žalobci [částka] se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení, (II.) zamítl žalobu v požadavku na zaplacení dalších [částka] s příslušenstvím a (III.) rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci k rukám jeho advokáta náklady řízení v částce [částka]. 2. Žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout jako následek nepřiměřené délky soudního řízení, jež bylo vedeno před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. [spisová značka] a trvalo celkem 7 let; žalovaná žádosti o mimosoudní odškodnění nevyhověla s tím, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě jeho nepřiměřené délky, a takové bylo i její procesní stanovisko při projednávání věci soudem. 3. Soud I. stupně popsal skutková zjištění, která učinil ze spisu sp. zn. [spisová značka] Obvodního soudu pro Prahu 2, velmi pečlivě a konkrétně v odst. 9 odůvodnění rozsudku. Zjištěný skutkový stav posoudil podle příslušných ustanovení [ustanovení pr. předpisu], jež v odůvodnění rozsudku citoval, a úvahy, které jej vedly k vydání částečně vyhovujícího a částečně zamítavého rozhodnutí, vyložil v dalším obsahu rozsudku. Konstatoval, že řízení, jehož nepřiměřená délka je namítána, trvalo bez tří dnů 7 let; neztotožnil se s požadavkem žalovaného, aby do jeho délky nebyly započítávány délky řízení o mimořádných opravných prostředcích, s tím, že vyčkávání jejich výsledku rovněž udržuje účastníka řízení v nejistotě o tom, jaký bude konečný verdikt v jeho věci. Při posuzování průběhu řízení podle jednotlivých kritérií hodnocení, předvídaných [ustanovení pr. předpisu], zjistil, že řízení nebylo po skutkové ani právní stránce složité; složitější bylo jen po stránce procesní, a to zejména vzhledem k procesním aktivitám žalobce, který se opakovaně domáhal ustanovení zástupce z řad advokátů, o čemž bylo vícekrát rozhodováno na dvou stupních soudní soustavy, a také proto, že v řízení bylo rozhodováno na třech stupních soudní soustavy i u [anonymizována dvě slova]. V průběhu řízení došlo k několika nedůvodným prodlevám přičitatelným státu. Jistá prodlení zavinil také žalobce, avšak prodloužení řízení jejich vlivem bylo s ohledem na jeho celkovou délku marginální. Význam předmětu řízení pro žalobce soud hodnotil jako mírně zvýšený. Na základě těchto zjištění a úvah dospěl k závěru, že délka označeného řízení byla nepřiměřená, takže došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí zák. č. 82/1998 Sb., a že k náhradě nemajetkové újmy musí dojít formou peněžního zadostiučinění. Jeho výši pak stanovil, vycházeje ze základní částky [částka] za každý rok, resp. za první dva roky, řízení; náhradu navýšil o 10 % z důvodu nikoli nevýznamných období průtahů přičitatelných státu a o dalších 5 % pro mírně zvýšený význam řízení pro žalobce, a naopak snížil o 40 % z důvodu procesní složitosti. Tak dospěl k vyčíslení náhrady v částce [částka]; v tomto rozsahu proto žalobnímu požadavku vyhověl, ve zbývajícím jej pak zamítl. Příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení přiznal na základě zjištění, že žádost o mimosoudní odškodnění žalovaná obdržela [datum], a šestiměsíční lhůta k odškodnění jí tak skončila [datum], takže od [datum] byla v prodlení s plněním. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že přiznání satisfakce znamená - bez ohledu na její výši - plný procesní úspěch žalobce. 4. Proti tomuto rozsudku podali nejprve žalovaná, a v návaznosti na zjištění o tom i žalobce, včasné odvolání. 5. Žalovaná brojila proti vyhovujícímu výroku rozsudku s vyjádřením přesvědčení, že trvání řízení 7 let nelze považovat za dobu nepřiměřenou, takže k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo. Kromě toho namítla i nesprávný výpočet finanční satisfakce, zejména pokud jde o stanovení základní částky [částka] za rok a navýšení náhrady o 5 % z důvodu vyššího významu řízení pro žalobce. Navrhla proto, aby odvolací soud změnil vyhovující výrok rozsudku tak, že se žaloba zamítá. 6. Žalobce naopak brojil odvoláním proti zamítavému výroku rozsudku, s tím, že mu měla být přiznána náhrada ve výši žalované částky; nesouhlasil zejména se snížením náhrady z důvodu procesní složitosti řízení. Navrhl proto, aby žalobě bylo změnou zamítavého výroku rozsudku vyhověno zcela. 7. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno osobou k tomu oprávněnou a včas, přezkoumal z podnětu odvolání a v jeho rozsahu napadený rozsudek, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, 212a o. s. ř.). Dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 8. Soud I. stupně se věci věnoval velmi pečlivě a řízení vedl procesně korektním způsobem. Úvahy, které jej vedly k vydání napadeného rozhodnutí, konkrétně a srozumitelně popsal v mimořádně pečlivém odůvodnění napadeného rozsudku, na něž proto může odvolací soud pro stručnost písemného vyhotovení vlastního rozhodnutí plně odkázat, neboť není co mu vytknout a v podstatě ani co k němu dodat, protože jeho obsah je z pohledu věci samé vyčerpávající. 9. Námitky žalované nejsou opodstatněné. Délku řízení před soudem 7 let nelze pokládat za standardní lhůtu k projednání věci soudem obecně, tím spíše pak ne, když tato délka řízení byla podstatným způsobem ovlivněna několika obdobími prodlev v činnosti soudů; na ně poukázal soud I. stupně v odůvodnění rozsudku, a odvolatel s těmito jeho zjištěními ani konkrétně nepolemizuje. V tomto smyslu soud I. stupně nikterak nepochybil. Se všemi aspekty věci – posouzením důvodnosti žaloby co do základu i stanovením výše nároku, pokud jde o finanční satisfakci – se náležitě, konkrétně a srozumitelně vypořádal, a z tohoto pohledu odvolací soud nemůže přisvědčit ani odvolací argumentaci žalovaného. 10. Odvolací soud proto uzavírá, že soud I. stupně správně zjistil skutkový stav a nepochybil ani v právním hodnocení věci. Řízení vedl procesně korektním způsobem a své rozhodnutí pečlivě a přiléhavě odůvodnil. Odvolací soud proto napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.). 11. V odvolacím řízení neuspěli se svým odvoláním ani žalovaná, ani žalobce, bylo proto rozhodnuto tak, že právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nemá žádný z účastníků (§ 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 a contr. o. s. ř.).