15 CO 369/2021-92 — Městský soud v Praze

1. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], (I.) uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do 30 dnů od právní moci rozsudku [částka], (II.) v dalších požadavcích (ohledně zaplacení částky [částka], kapitalizovaného úroku v částce [částka], kapitalizovaného úroku z prodlení v částce [částka], úroku 29 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a úroku z prodlení 9 % ročně z částky [částka] od [datum]) žalobu zamítl, a (III.) rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 2. Žalobkyně se domáhala přiznání částky [částka] s příslušenstvím jako dlužné úhrady ze smlouvy o zápůjčce, kterou uzavřela právní předchůdkyně žalované – [právnická osoba] – s žalovanou dne [datum] a podle níž žalované poskytla částku [částka]; pohledávka věřitelky z této smlouvy byla postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek z [datum]. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Soud I. stupně shledal žalobu důvodnou jen částečně. Smlouvu, již uzavřela předchůdkyně žalobkyně s žalovanou, shledal neplatnou při zjištění, že žalovaná ji uzavírala jako spotřebitel a poskytovatel peněžních prostředků si před uzavřením smlouvy náležitě neověřil její způsobilost poskytnuté prostředky vrátit (úvěruschopnost spotřebitele, § 87 odst. 1 ve spojení s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Poukázal při tom kromě příslušných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru také na konkrétní judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR, která se v tomto smyslu ochranou spotřebitele zabývá, s tím, že k neplatnosti takové smlouvy je třeba přihlížet z úřední povinnosti. Vzájemná práva a povinnosti účastnic pak posoudil jako vztah z bezdůvodného obohacení, kdy žalovaná přijala plnění v částce [částka] a vrátila pouze [částka], je proto povinna zaplatit žalobkyni jako nástupci původní věřitelky ještě částku [částka]. V tomto rozsahu proto žalobě vyhověl, a v dalších požadavcích ji zamítl. Pokud jde o lhůtu k plnění, konstatoval, že rozhoduje-li soud o povinnosti vyplývající ze vztahu bezdůvodného obohacení, je na něm, aby určil také lhůtu k plnění; s ohledem na to, že se žalovaná nevyjádřila k tomu, do kdy je schopna dlužnou částku žalobkyni zaplatit, jako přiměřenou lhůtu určil 30 dnů od právní moci rozsudku. S tím, že procesní úspěch účastnic byl srovnatelný, rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř., že právo na náhradu nákladů řízení nemá žádný z jeho účastníků. 4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, jímž brojila pouze proti části zamítavého výroku, a to v rozsahu zákonného úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení. Nesouhlasila se závěrem, že žalovaná se neocitla v prodlení s úhradou dlužné části poskytnuté jistiny proto, že lhůta k plnění je určena až rozsudkem. Argumentovala tím, že soudy I. stupně v rozhodovací praxi běžně považují oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní výzvu za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení, a že nárok na zákonný úrok z prodlení svědčí věřiteli podle zákona (§ 1970 zák. č. 89/2012 Sb., o. z.). Navrhla proto, aby odvolací soud změnil zamítavý výrok ohledně zákonného úroku z prodlení ve výši 9 9 ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení tak, že toto příslušenství žalobkyni přizná, a uplatnila náhradu nákladů odvolacího řízení. 5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání proti rozsudku je přípustné, bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, přezkoumal na základě odvolání a v jeho rozsahu napadený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, 212a o. s. ř.). Dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není opodstatněné. 6. Soud I. stupně správně kvalifikoval vztah mezi účastnicemi jako vztah z bezdůvodného obohacení, na jehož základě dluží žalovaná žalobkyni částku [částka]; uložil proto žalované povinnost tuto částku žalobkyni zaplatit, přičemž určil lhůtu k plnění 30 dnů od právní moci rozsudku, jak uvedl a také konkrétně odůvodnil v napadeném rozsudku. Odvolací soud nemá, co by tomuto jeho rozhodnutí vytkl. 7. Námitka žalobkyně, že žalovaná je v prodlení s úhradou, neboť již dříve byla informována o postoupení pohledávky a byla jí zaslána předžalobní výzva k plnění, kteréžto úkony je třeba považovat za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení, není důvodná. Nebylo totiž prokázáno, že žalovaná byla k plnění vyzvána účinně. 8. Výzva k plnění je právním jednáním, a podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zákonná fikce doručení platí jen v případě, že adresát dojití vědomě zmaří. Žalobkyně v projednávané věci předložila doklady o tom, že žalované zaslala oznámení o postoupení pohledávky a že jí zaslala předžalobní výzvu k plnění. Nedoložila však, že tyto písemnosti (popř. alespoň některá z nich) byly žalované skutečně doručeny, popř. že by žalovaná doručení některé z nich vědomě zmařila (např. by odmítla přijetí písemnosti). Doklad o odeslání písemnosti neprokazuje nic jiného než to, že písemnost byla odeslána; jaký byl její další osud, z něj nevyplývá. Z obsahu spisu se podává, že žalovaná je hlášena k trvalému pobytu na adrese [adresa], podle relace pošty tam však nemá domovní schránku. Žalobkyně doložila, že žalované adresovala písemnosti na jinou adresu – [ulice a číslo], [obec a číslo] – avšak nedoložila (ani netvrdila), z jakého důvodu tak činila, a především, jaký byl osud těchto zásilek. Přitom domněnka doručení podle § 573 občanského zákoníku platí jen v situaci, kdy zásilka adresátovi prokazatelně došla (viz dikce zákona„ došlá zásilka“), a řeší pouze dobu dojití pro případ, že ji nelze jinak určit, resp. že není prokázána jiná doba dojití (VS v [obec] [spisová značka], I. ÚS 1390/19). Nejedná se tedy v žádném případě o domněnku dojití písemnosti, která nebyla prokazatelně adresátovi doručena, i když byla prokazatelně odeslána. Podobné případy řešila soudní praxe v souvislosti se sjednáváním fikcí doručení (srov. VS v [obec] [spisová značka], podle kterého nelze dohodou platně stanovit nevyvratitelnou domněnku ani fikci, že určitá zpráva obsahující právní úkon platí za doručenou jen na základě jejího odeslání, aniž došla do sféry příjemce zprávy). Žalobkyně tedy neprokázala, že žalovanou účinně vyzvala k plnění, takže žalovaná nebyla v prodlení, a soud I. stupně proto nepochybil, když lhůtu k plnění stanovil vlastní úvahou. 9. Vzhledem k výše vysvětlenému odvolací soud napadený zamítavý výrok rozsudku v jeho odvoláním napadené části jako rozhodnutí věcně správné potvrdil (§ 219 o.s.ř.). 10. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že procesně úspěšné žalované v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly.