19 CO 371/2021-86 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku [částka] spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu co do požadavku žalobce na zaplacení další částky [částka] s příslušenstvím (výrok II.) a žalované uložil povinnost k náhradě nákladů řízení žalobce ve výši [částka] (výrok III.). 2. Rozhodl tak o žalobě podané dne [datum], jíž se žalobce vůči žalovanému státu domáhal zaplacení peněžitého zadostiučinění v celkové výši [částka], a to v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení vedeného před Finančním arbitrem pod sp. zn. FA/SR/ZP [číslo] 2017 (dále jen„ posuzované řízení“). 3. Žalovaná se podané žalobě bránila s tím, že v posuzovaném řízení, které započalo podáním návrhu dne [datum], byly až do dne [datum] shromažďovány podklady, teprve uvedeným dnem pak začala plynout zákonná lhůta pro rozhodnutí podle § 15 odst. 1 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZFA“). Tato lhůta byla zachována a i shromažďování podkladů probíhalo plynule, s výjimkou zhruba 8 měsíčního období od listopadu 2017 do července 2018, kdy Finanční arbitr vyhodnocoval dosud shromážděné podklady. Celkovou dobu má tak za přiměřenou, a to s ohledem na závěry rozsudku zdejšího odvolacího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 62 Co 213/2020-96. Pokud Finanční arbitr překročil zákonnou lhůtu pro rozhodnutí o námitkách, jde fakticky pouze o administrativní nedopatření spočívající v tom, že tuto lhůtu formálně neprodloužil, resp. o tom neinformoval účastníky, ačkoli zákon mu takovou možnost dává a v zákonné lhůtě nešlo z povahy věci rozhodnout. Za tato dílčí porušení práva se žalobci omluvila dopisem ze dne [datum], toto zadostiučinění považuje za dostačující. 4. Soud prvního stupně měl po provedeném dokazování za zjištěný především samotný průběh posuzovaného řízení, které bylo zahájeno doručením žalobcova návrhu Finančnímu arbitrovi dne [datum], jímž se domáhal vydání bezdůvodného obohacení vyčísleného částkou [částka] s příslušenstvím, a to z důvodu tvrzené neplatnosti pojistné smlouvy o investičním životním pojištění. Finanční arbitr vyzval žalobce dne [datum] k doplnění návrhu, načež žalobce dne [datum] návrh částečně doplnil a sdělil, že jinými podklady již nedisponuje. Finanční arbitr poté oznámil zahájení řízení instituci ([datum]) a vyzval ji k vyjádření, jež bylo doručeno dne [datum] po dvojí žádosti instituce o prodloužení lhůty. Finanční arbitr následně až ke dni [datum] vyzval žalobce ke zvážení dalšího procesního postupu zejména s ohledem na institucí uplatněnou námitku promlčení, žalobce se k této výzvě vyjádřil dne [datum]. Finanční arbitr dne [datum] vyzval účastníky, aby se dne [datum] seznámili s podklady pro vydání rozhodnutí. Uvedeného dne se s podklady seznámila instituce, žalobce žádal o zaslání podkladů v elektronické podobě; jeho žádosti bylo vyhověno dne [datum]. Vyjádření zaslal žalobce [příjmení] arbitrovi dne [datum], přičemž doplnil svá tvrzení a argumentaci, navrhl další dokazování a nově disponoval předmětem řízení tak, že nad rámec původně požadovaného plnění žádal též určení neplatnosti pojistné smlouvy a vydání bezdůvodného obohacení ve výši veškerého dosud zaplaceného pojistného. S tímto podáním byla dne [datum] seznámena instituce, která následně dne [datum] zaslala Finančnímu arbitrovi své vyjádření a některé požadované podklady. Finanční arbitr dne [datum] o věci rozhodl nálezem, proti němuž podali námitky oba účastníci; instituce se k námitkám žalobce vyjádřila dne [datum]. Dne [datum] informoval Finanční arbitr účastníky o prodloužení lhůty pro vydání rozhodnutí o námitkách do dne [datum]. Následně však Finanční arbitr až dne [datum] vyzval instituci k předložení aktuálních podkladů k předmětnému pojištění. Tyto podklady byly předloženy dne [datum], žalobce s nimi byl seznámen ke dni [datum]. Dne [datum] Finanční arbitr opět informoval účastníky o prodloužení lhůty pro vydání rozhodnutí o námitkách (do 15 pracovních dnů) a vyzval je k předložení aktuálních podkladů, které instituce předložila dne [datum]. Finanční arbitr vydal rozhodnutí o námitkách dne [datum], toto bylo následujícího dne doručeno žalobci. Žalobce pak dne [datum] uplatnil u žalované nárok na zaplacení přiměřeného zadostiučinění, který je nyní projednáván v tomto soudním řízení. Na tuto výzvu ministerstvo reagovalo dopisem ze dne [datum], v němž konstatovalo porušení práva a žalobci se za nepřiměřenou délku řízení omluvilo. 5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZOdpŠk“) a konstatoval, že tu jsou splněny podmínky pro vznik odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu žalobce. S ohledem na předmět a charakter posuzovaného řízení dospěl, že na danou věc se vztahuje čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikována pod [číslo] Sb.), ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen„ Úmluva“). Je proto třeba posuzovat přiměřenost celkové délky řízení a nikoli pouze jednotlivé průtahy. Posuzované řízení shledal nepřiměřeně dlouhým, když trvalo po dobu 33 měsíců a 19 dnů. Přitom zohlednil i skutečnost, že Finanční arbitr je orgánem, který je zřízený právě pro rozhodování obdobných sporů, je specializovaný a z tohoto pohledu nelze považovat danou věc za složitý či mimořádně skutkově či právně náročný případ. Jakkoli Finanční arbitr formálně dodržel zákonnou lhůtu pro rozhodnutí (90 dnů od shromáždění podkladů), nelze předchozí dobu 586 pro shromáždění podkladů považovat za přiměřenou, pokud navíc byla v této době shledána i jeh nečinnost. O námitkách účastníků pak Finanční arbitr rozhodl až po uplynutí zákonné lhůty, jež byla překročena o 331 dní. V dalším soud prvního stupně postupoval v intencích stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [číslo] (dále jen„ Stanovisko NS“), a konstatoval, že újmu vzniklou žalobci, která se v obdobných situacích předpokládá, nelze odčinit pouhým konstatováním porušení práva, nýbrž že je namístě poskytnutí peněžitého zadostiučinění (§ 31a odst. 2 ZOdpŠk). Soud prvního stupně pak určil nejprve základní částku odpovídající zjištěné délce posuzovaného řízení ve výši [částka] (po [částka] za každý rok řízení, poloviční částka v prvních dvou letech), kterou dále modifikoval v návaznosti na zákonná kritéria zvýšením o 10 % z důvodu procesního postupu Finančního arbitra (neinformování účastníků o prodloužení lhůt) a současně snížením o 10 % z důvodu procesní složitosti (shromažďování většího množství podkladů). Celkem proto soud prvního stupně přiznal žalobci právě částku [částka], a to včetně požadovaného úroku z prodlení. 6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalobci přiznal právo na náhradu v plné výši, neboť částečný neúspěch žalobce byl závislý na úvaze soudu. Výši nákladů žalobce určil součtem odměny advokáta podle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ AT“) za celkem 4 úkony právní služby, paušální náhrady jeho hotových výdajů podle § 13 odst. 1, 4 AT, jízdních výdajů k ústnímu jednání soudu prvního stupně v částce [částka], 21% DPH a zaplaceného soudního poplatku [částka]. 7. Proti tomuto rozsudku (a to proti jeho vyhovujícímu meritornímu výroku I. a akcesorickému výroku III. o náhradě nákladů řízení) podala odvolání žalovaná, která obsáhle rekapitulovala dosavadní průběh řízení a připomněla obsah svých dosavadních vyjádření. Po skutkové stránce zdůraznila především to, že v rámci posuzovaného řízení žalobce ještě dne [datum] disponoval předmětem řízení a doplňoval svá tvrzení i další argumentaci, což si vyžádalo nové seznámení instituce s takto pozměněným návrhem a poskytnutí další lhůty pro vyjádření a seznámení se s podklady. Teprve po tomto vyjádření (a doložení posledních podkladů) dne [datum] mohla začít běžet zákonná lhůta pro vydání rozhodnutí podle § 15 odst. 1 ZFA. Dále žalovaná upozornila i na to, že na celkové době trvání posuzovaného řízení se podílela mimo samotného žalobce i instituce jakožto druhý účastník řízení, když 2x žádala o prodloužení lhůty k vyjádření a předložení podkladů, což pak trvalo celkem 43 dní. K právní stránce věci uváděla, že žalobce svůj nárok opíral o § 13 odst. 1 věta druhá ZOdpŠk, tj. nedodržení zákonné lhůty, přesto však požadovanou částku vyčíslil postupem vycházejícím ze Stanoviska NS; teprve v průběhu soudního řízení žalobce uvedl, že svůj nárok uplatňuje v návaznosti na nepřiměřenou délku celého posuzovaného řízení. K vlastnímu posouzení věci žalovaná uvedla, že dobu trvání posuzovaného řízení (33,5 měsíce) nelze považovat za nepřiměřenou, neboť odpovídá průběhu a složitosti řízení. Odkázala přitom opětovně na rozsudek zdejšího odvolacího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 62 Co 213/2020-96, v němž byl řešen typově shodný případ a v němž byla celková délka ř