30 CO 289/2022-189 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované poskytnout každému za žalobců zadostiučinění ve formě omluvy ve znění:„ Ministerstvo spravedlnosti ČR, jednající za Českou republiku jakožto orgán spravující [ulice] registr oznámení se tímto omlouvá žalobcům za porušení jejich práva na ochranu soukromí, zaručeného článkem 7 a 10 Listiny základních práv a svobod, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která žalobci podali podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a která tak byla protiprávně komukoliv přístupná“, jež podepíše osoba oprávněná jednat za žalovanou; stejně tak zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované poskytnout žalobcům zadostiučinění ve výši [částka], [částka], [částka], [částka] a [částka] (výroky I. – VI.) a uložil každému ze žalobců povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok VII). 2. Soud prvního stupně rozhodl o identických žalobách, spojených ke společnému řízení, kterými se žalobci domáhali zadostiučinění ve formě omluvy a individuálně vyčísleného peněžního odškodnění nemajetkové újmy, což odůvodňovali tím, že na základě zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů (dále jen„ zákon o střetu zájmů“), který byl protiústavně novelizován zákonem č. 14/2017 Sb. a zákonem č. 112/2018 Sb., byly dlouhodobě, systematicky a plošně zveřejňovány údaje o majetku, příjmech a závazcích žalobců z důvodu jejich působení jako veřejných funkcionářů ve smyslu zákona o střetu zájmů; konkrétně žalobce a) zastával funkci neuvolněného starosty obce Hlince, žalobce b) zastával funkci uvolněného starosty obce Velká Dobrá, žalobce c) zastával funkci místostarosty obce Poběžovice, žalobkyně d) zastávala funkci uvolněné starostky obce Světlá Hora, žalobce e) byl neuvolněným radou [územní celek] [město]. Ke vzniku újmy žalobců docházelo v období po přijetí novely zákona č. 14/2017 Sb., zákona o střetu zájmů, až do listopadu [rok] zveřejněním oznámení o majetku. Žalobci pochybení žalované spatřovali v aplikaci protiústavního předpisu, který umožnil anonymní přístup komukoliv k shora vyjmenovaným údajům žalobců, čímž docházelo k nepřiměřenému zásahu do jejich práv na soukromí v podobě práva na informační sebeurčení, které je zaručené čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod. 3. Žalovaná se žalobou nesouhlasila, neboť je správcem centrálního registru oznámení a jako takové jí nepříslušelo posuzovat souladnost zákona s ústavou České republiky a pro případ protiústavnosti tento předpis neaplikovat. Sporná ustanovení zákona byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17 až uplynutím dne [datum], a proto ani po vyhlášení nálezu dne [datum] nelze v publikaci oznámení veřejných funkcionářů v registru oznámení spatřovat protiprávnost jednání žalované. Vznik újmy je nutno dát do souvislosti s přijetím protiústavní úpravy, nikoliv s postupem žalované, kdy legislativní činnost nepředstavuje nesprávný úřední postup. Pokud žalovaná omezila zveřejňování oznámení od [datum], neznamená to, že by se v předchozí době dopouštěla nesprávného úředního postupu. 4. Soud prvního stupně vyšel z prokázaných skutkových zjištění, že žalobci uplatnili u žalované nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu dne [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum]; žalovaná se vyjádřila jednotlivými negativními stanovisky. Na žalobce jako veřejné funkcionáře se vztahovala povinnost podat oznámení podle zákona o střetu zájmů, přičemž žalovaná, která spravovala registr oznámení, plošně zveřejňovala podaná oznámení žalobců a to konkrétně v období od září 2017 do listopadu 2020, kdy zveřejnila oznámení o jejich majetku za příslušné roky. Nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, který byl publikován ve Sbírce zákonů [datum], Ústavní soud zrušil ustanovení § 14 odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona [číslo] 2017 Sb. a zákona č. 112/2018 Sb., a to uplynutím dne [datum]. V reakci na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], žalovaná omezila od [datum] plošný přístup k oznámením veřejných funkcionářů s tím, že údaje v registru byly dostupné pouze na základě individuální žádosti. 5. Soud prvního stupně posoudil věc podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“), když k újmě žalobců mělo dojít při výkonu veřejné moci. Ve vztahu k nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/2017, pak připomněl, že o jeho vykonatelnosti rozhodl Ústavní soud v souladu s ustanovením čl. 89 odst. 1 Ústavy tak, že předmětná právní úprava byla zrušena až ke dni [datum]. S odkazem na ustanovení § 71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, soud prvního stupně konstatoval, že účinky nálezu nastávají ex nunc, z čehož následně plyne, že i po dobu odkladu vykonatelnosti je třeba na napadenou právní úpravu hledět jako na ústavně souladnou a takto ji také v právní praxi aplikovat. 6. Obvodní soud žalobci vymezené období, tj. září [rok] až listopad [rok], kdy byly informace o majetku žalobců žalovanou zveřejněny, rozdělil na dvě období: 1) období od roku září [rok] do data vydání nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS I. [číslo], kterým byla protiústavnost uvedených zákonných ustanovení zákona o střetu zájmů deklarována a 2) období od [datum], tedy od data vydání předmětného nálezu, do listopadu [rok], kdy bylo ze strany žalované ukončeno předmětné zveřejňování. 7. Pokud jde o prvé období, soud prvního stupně konstatoval, že v daném případě nemohlo jít o nesprávný úřední postup žalované, neboť v uvedeném období ještě nebyla protiústavnost § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů Ústavním soudem deklarována. V tomto období tak žalovaná postupovala podle pravidel předepsaných právními normami a z toho důvodu nelze její postup považovat za nesprávný a tím zakládající odpovědnost státu za škodu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk. Pokud jde o druhé období, tj. od [datum] do listopadu 2020, měl soud prvního stupně za to, že postup žalované byl správný, a to z hlediska účelu, k jehož dosažení postup žalované směřoval, když žalovaná zveřejňováním oznámení umožňovala kontrolu žalobkyně jako veřejného funkcionáře ze strany veřejnosti. Postup žalované nebyl ani v případě druhého období nesprávným úředním postupem, protože žalovaná byla v uvedeném období povinna právní úpravu aplikovat a činila tak s ohledem na účel zákona. Ústavní soud odložil vykonatelnost svého nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS I. 38/ 2017, až do [datum]. Až tímto dnem tak bylo protiústavní ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů zrušeno. Postupovala-li tak žalovaná až do listopadu [rok] podle účinné, i když Ústavním soudem již deklarované protiústavní právní úpravy, naplňovala tím hlavní cíl zákona, kterým je veřejná kontrola ve vztahu k možnému střetu zájmů. Proto ani v druhém období neshledal soud prvního stupně, že by se žalovaná dopustila nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk a žalobu v celém rozsahu zamítl. O náhradě nákladů řízení pak rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy plně úspěšné žalované přiznal paušální náhradu hotových výdajů podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to ve výši jednoho režijního paušálu [částka] za písemné vyjádření ke každé ze žalob před spojením věcí ke společnému řízení a dále ve výši 1/5 režijních paušálů za úkony po spojení věcí, zde šlo o dva úkony (příprava a účast na jednání), celkem [částka], na každého ze žalobců připadá [částka], celkem [částka]. 8. Proti tomuto rozsudku podali žalobci včasné odvolání. V prvé řadě namítali, že není přípustné, aby pod záminkou různých interpretací tzv. norem jednoduchého práva byla ústavně zaručená práva žalobců, jichž se žalobci žalobou dovolává, oslabena nebo dokonce vypnuta, jak se tomu stalo v tomto případě. Připomněli, že do září [rok] byla úprava zákona o střetu zájmů odlišná, kdy teprve novelou zákona [číslo] [rok] byl zřízen [ulice] registr oznámení, v němž byly plošně a přímým způsobem (tak, že k informacím měl přístup kdokoli a kdykoli) zveřejňovány informace soukromé povahy (citlivé osobní údaje) o žalobcích. Proti novele se zdvihl masivní odpor představitelů menších měst a obcí, kdy řadou z nich bylo podání oznámení bojkotováno, současně tato novela zapříčinila odchod tisíců funkcionářů z komunální politiky a úbytek zájmu o veřejnou funkci. V konečném důsledku byla tato právní úprava shledána jako protiústavní nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, dle kterého plošným zveřejněním údajů dochází k porušení práva jednotlivce rozhodnout podle vlastního uvážení, zda, v jakém rozsahu, jakým způsobem a za jakých okolností mají být skutečnosti a informace z jeho osobního soukromí zpřístupněny jiným subjektům, přičemž dotčená osoba může zásah pociťovat tím intenzivně