36 CO 347/2021-79 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím (výrok I), žalobkyni stanovil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (výrok II) a vyzval žalobkyní k zaplacení doplatku soudního poplatku ve výši [částka] (výrok III). 2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky [částka] s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení (dále též„ posuzovaná řízení“) vedených u Krajského soudu v [obec] pod sp. zn. [spisová značka] (za toto posuzované řízení žalobkyně požadovala částku [částka]), sp. zn. [spisová značka] (za toto posuzované řízení žalobkyně požadovala částku [částka]) a sp. zn. [spisová značka] (za toto posuzované řízení žalobkyně požadovala částku [částka]). Ve všech posuzovaných řízeních vystupovala žalobkyně na straně žalované, spory byly vyvolány kolektivním správcem [anonymizováno] – [anonymizováno 8 slov], z. s., resp. v jednom případě byl spor vyvolán kolektivním správcem [anonymizováno], nezávislou společností výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z. s., přičemž šlo o spory o úhradu autorských odměn za umístění televizorů na pokojích pacientů. 3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby z důvodu promlčení. Argumentovala, že nárok na přiměřené zadostiučinění se promlčí uplynutím šesti měsíců ode dne, kdy se poškozený o vzniklé nemajetkové újmě dozvěděl, což je den, kdy řízení pravomocně skončilo. Řízení sp. zn. [spisová značka] pravomocně skončilo dne [datum rozhodnutí], řízení sp. zn. [spisová značka] dne [datum rozhodnutí] a řízení sp. zn. [spisová značka] dne [datum rozhodnutí], u žalované však žalobkyně svůj nárok uplatnila až dne [datum]. 4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že řízení vedené u Krajského soudu v [obec] pod sp. zn. [spisová značka] bylo zahájeno podáním žaloby dne [datum] a skončilo dne [datum], kdy nabylo právní moci konečné rozhodnutí, a to usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Žalobkyně zde vystupovala jako žalovaná. Řízení vedené u Krajského soudu v [obec] pod sp. zn. [spisová značka] bylo zahájeno podáním žaloby dne [datum] a skončilo dne [datum], kdy nabylo právní moci konečné rozhodnutí, a to usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Žalobkyně zde vystupovala jako žalovaná. Řízení vedené u Krajského soudu v [obec] pod sp. zn. [spisová značka] bylo zahájeno podáním návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne [datum] a skončilo dne [datum], kdy nabylo právní moci konečné rozhodnutí, a to usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Žalobkyně zde vystupovala jako žalovaná. Žalobkyně u žalované uplatnila svůj nárok dne [datum]. Žalovaná v rámci předběžného projednání nároku žalobkyně její žádosti nevyhověla s odůvodněním, že nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou všech tří posuzovaných řízení je promlčen. 5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle § 1 odst. 1 a 3, § 3 odst. 1 písm. a), § 5 písm. b), § 13 odst. 1, § 14 odst. 3, § 15 odst. 2, § 31a odst. 1, § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“ Žalovanou uplatněnou námitku promlčení shledal důvodnou. Ve shodě s argumentací žalované uvedl, že v daném případě je třeba aplikovat zvláštní právní úpravu promlčení obsaženou v zákoně č. 82/1998 Sb. před obecnou úpravou obsaženou v zákoně č. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ občanský zákoník“ nebo„ o. z.“). Zde odkázal na zásadu„ lex specialis derogat legi generali“, a to bez ohledu na skutečnost, že občanský zákoník byl přijat později než zákon č. 82/1998 Sb., neboť občanský zákoník neupravuje promlčení nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, je tedy třeba aplikovat tuto zvláštní právní úpravu a vycházet z šestiměsíční promlčecí doby (občanský zákoník používá termín promlčecí lhůta). Zároveň konstatoval, že námitka promlčení vznesená žalovanou není v rozporu s dobrými mravy. Byť tato promlčecí lhůta patří k nejkratším, je dostatečně dlouhá na to, aby žalobkyně, navíc zastoupená advokátem, si konec jejího běhu pohlídala. Kdyby měl soud každou námitku promlčení vznesenou žalovanou považovat za rozpornou s dobrými mravy již jen z toho důvodu, že tato promlčecí lhůta je příliš krátká, vedlo by to de facto k neaplikování tohoto ustanovení a ve výsledku k nepromlčitelnosti nároků na přiměřené zadostiučinění podle zákona 82/1998 Sb. Při posuzování rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy je nutno posuzovat konkrétní okolnosti případu, přičemž v daném případě je zavinění na uplynutí promlčecí lhůty pouze na straně žalobkyně. Konstatování rozporu námitky promlčení s dobrými mravy by v daném případě bylo v rozporu s další zásadou soukromého práva, totiž zásadou, že práva patří bdělým (vigilantibus iura scripta sunt). Vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy její uplatnění je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Zde odkázal na nález Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 2062/14. Soud prvního stupně tedy věc uzavřel, že žalobkyně zavinila marné uplynutí promlčecí lhůty, přičemž neuvedla žádné důvody, které by mohly její zmeškání omluvit, proto nelze konstatovat rozpor námitky promlčení s dobrými mravy. Žalobu proto zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Žalobkyni též vyzval k doplatku soudního poplatku ve výši [částka], neboť se jednalo o tři nároky se samostatným skutkovým základem uplatněné v rámci jedné žaloby, soudní poplatek byl však vybrán jen ve výši [částka], jako by se jednalo o jeden nárok. 6. Proti tomuto rozsudku, a to do všech jeho výroků, podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání. Z obsahu odvolání je zřejmé, že nesouhlasila s právním posouzením věci. Její hlavní námitka spočívala v argumentaci, že otázku promlčení je třeba posuzovat prizmatem nového občanského zákoníky a Listiny základních práv a svobod (dále jen„ Listiny“), kdy nový občanský zákoník, přijatý později než zákon č. 82/1998 Sb., upravuje otázku promlčení komplexně a pokud by měla promlčecí doba vůči státu být pouze půlroční, jistě by se to v této komplexní úpravě projevilo, k tomu ale zákonodárce nepřistoupil. Žalobkyně proto argumentovala dále pro aplikaci obecné tříleté promlčecí lhůty dle občanského zákoníku. Tvrdila, že aplikací promlčecí doby dle zákona č. 82/1998 Sb. došlo k porušení zásady rovnosti účastníků. Namítala, že se má uplatnit zásada„ lex posterior derogat priori“ nikoliv zásada speciality. Trvala na tom, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy a žalobkyni diskriminuje. Odkázala na nálezy Ústavního soudu. V otázce nákladů řízení nesouhlasila s počtem přiznaných úkonů a nesouhlasila ani s doměřením soudního poplatku. 7. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku jako věcně správného. 8. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo podle § 212 a § 212a o. s. ř. a odvolání neshledal důvodným. 9. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav procesně správným postupem v rozsahu dostačujícím pro jeho rozhodnutí, proto odvolací soud z takto zjištěného skutkového stavu vychází a na takto soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav odkazuje. Tento skutkový stav soud prvního stupně i správně právně posoudil. 10. V posuzovaném případě byl u všech tří posuzovaných řízení uplatněn u žalované nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou těchto řízení po uplynutí 6 měsíců ode dne jejich skončení. Soud prvního stupně proto k námitce žalované správně aplikoval zvláštní právní úpravu promlčení obsaženou v zákoně č. 82/1998 Sb. před obecnou úpravou obsaženou v občanském zákoníku, a to v souladu se zásadou„ lex specialis derogat legi generali“ tedy zásadou, že úprava speciální má přednost před úpravou obecnou. Odvolací soud zde jen podotýká, že komplexní právní úprava promlčení byla obsažena i ve starém občanském zákoníku (zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), byť se nevztahovala např. ještě na obchodní závazkové vztahy, kde byla též úprava speciální obsažená v § 387 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, což byl i ve vztahu k občanskému zákoníku speciální právní předpis. Rovněž tedy po přijetí zákona č. 82/1998 Sb. p