36 CO 352/2021-150 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím (výrok I) a žalobci stanovil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (výrok II). 2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce (po vyloučení tohoto nároku z širšího nároku původně uplatněného žalobcem u Obvodního soudu pro Prahu 7 žalobou na zaplacení částky [částka] za nepřiměřenou délku řízení o udělení státního občanství včetně řízení před správními soudy) domáhal po žalované zaplacení nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení vedených před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 6 Ca 265/2006 a sp. zn. 5 A 83/2011 (dále též„ řízení před správními soudy“). Za nepřiměřenou délku řízení sp. zn. 6 Ca 265/2006 požadoval žalobce [částka], za nepřiměřenou délku řízení sp. zn. 5 A 83/2011 požadoval žalobce částku [částka]. 3. Zdejší soud jako soud odvolací již ve věci rozhodoval usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 36 Co 181/2020-119, kterým rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, z důvodu procesních vad, a to nezaslání doplnění žaloby žalované a nesplnění podmínek pro postup dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a nutnosti doplnění tvrzení a důkazů k otázce zvýšeného významu řízení pro žalobce. 4. Poté, co soud prvního stupně zaslal žalované dle pokynu odvolacího soudu doplnění žaloby, vznesla žalovaná námitku promlčení nároků žalobce. 5. Soud prvního stupně při svém současném rozhodování vycházel z nesporné skutečnosti, že žalobce předběžně uplatnil svůj nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku soudních řízení vedených u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 Ca 265/2006 a sp. zn. 5 A 83/2011 u žalované dne 27. 2. 2019, resp. původně dne [datum] u Ministerstva vnitra. Vzhledem ke vznesené námitce promlčení ze strany žalované se pak primárně zabýval touto námitkou. Z výpisů info soud ve věcech vedených u Městského soudu v Praze pak soud prvního stupně zjistil, že řízení vedené pod sp. zn. 6 Ca 265/2006 bylo pravomocně ukončeno dne [datum] a řízení vedené pod sp. zn. 5 A 83/2011, dne [datum rozhodnutí]. 6. Po právní stránce odkázal na § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen„ OdpŠk“. Věc uzavřel konstatováním, že nemajetková újma v případě nepřiměřené délky soudního řízení vychází výlučně z nejistoty o výsledku řízení a tato nejistota pak končí právě právní mocí posledního rozhodnutí ve věci. Pokud tedy řízení vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 Ca 265/2006 a 5 A 83/2011 byla pravomocně ukončena dne [datum] a dne [datum], je nárok žalobce s odkazem na ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk promlčen. Neztotožnil se námitkou žalobce, že promlčecí dobu je nutné vykládat v souladu s ustanovením § 32 odst. 3 OdpŠk a za konec řízení je třeba považovat až konec řízení o státním občanství (tj. konec správního řízení), tedy celkovou délku řízení je třeba posuzovat v souhrnu. Neztotožnil se ani s argumentací žalobce, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, neboť judikatura rozlišující řízení dle toho, zda spadají pod článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen“ Úmluva“) či nikoliv, vznikla až v roce 2016. K tomu bylo žalobcem dále argumentováno, že je proto nesmyslné závěry této judikatury retroaktivně aplikovat, neboť žalobce podával žalobu jako celek, tedy požadoval odškodnění za celkovou délku řízení včetně řízení správního, a to již dne [datum], kdy za žalovanou označil Českou republiku jednající prostřednictvím organizační složky Ministerstva vnitra. Teprve následně byla Obvodním soudem pro Prahu 7 věc rozdělena na řízení vedené před správními orgány a řízení vedené před soudem. Soud prvního stupně s tímto názorem nesouhlasil. Uvedl, že je třeba rozlišovat, zda řízení bylo vedeno před soudem nebo zda bylo vedeno před správním orgánem, na což pamatuje i ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk. Tomuto odpovídá i judikatura Nejvyššího soudu, která požaduje rozdělení jednotlivých nároků na nároky před správními orgány a před soudy. Vždy je třeba v souladu s ustálenou judikaturou požadovat nemajetkovou újmu za to, které konkrétní řízení, tj. jinak řečeno, každá vyčíslená nemajetková újma musí vycházet z každého jednotlivého označeného řízení, neboť se jedná o dílčí nároky. Zde odkázal na odstavec 4 usnesení Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 91 Co 171/2018-13. Žalobci tedy nic nebránilo podat žalobu na odškodnění nemajetkové újmy po skončení řízení před správními soudy, proto námitku rozporu s dobrými mravy neshledal důvodnou. K tomu doplnil, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 52 C 91/20126 byla přezkoumávána délka uvedených správních řízení (ve shodné věci udělení státního občanství). Předmětem této žaloby již zůstal přezkum toliko délky shora specifikovaných řízení před správními soudy. Jelikož předmětná řízení pravomocně skončila dne [datum] a [datum] a žalobce předběžně svůj nárok uplatnil u žalovaného resp. Ministerstva vnitra dne [datum], byl jeho nárok z titulu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhá řízení před správními soudy promlčen již k datu předběžného uplatnění. 7. Z tohoto důvodu již neprováděl další dokazování, jak mu bylo uloženo zrušujícím rozhodnutím Městského soudu v Praze, a to z důvodu nadbytečnosti, a nárok žalobce zamítl jako neopodstatněný. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. dle zásady úspěchu ve věci. 8. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Namítal, že napadené rozhodnutí se zakládá na takovém výkladu ustanovení § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk, že pojmem řízení, které je v tomto ustanovení použito, mínil zákonodárce konkrétní soudní či správní řízení a nikoli právní věc jako celek. Proto v posuzovaném řízení, kdy v rámci 10 let trvajícího procesu získávání státního občanství žalobcem, došlo ke dvěma několikaletým soudním přezkumům, soud prvního stupně tvrdí, že řízením se rozumí každé z obou soudních řízení o přezkumu správních rozhodnutí (viz bod 9 první 3 věty napadeného rozsudku), zatímco žalobce tvrdí, že řízením se rozumí proces získávání státního občanství jako celek, tj. celý zhruba desetiletý proces. Názor soudu prvního stupně nepovažoval žalobce za správný. Shledal jej v rozporu s tím, jak je toto ustanovení tradičně vykládáno. Zde odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 1508/2011, dle kterého je i řízení o ústavní stížnosti třeba pro účely aplikace OdpŠk považovat za integrální součást řízení před soudy. Řízením ve smyslu § 32 odst. 3, věty druhé, OdpŠk., se vždy rozuměla celá právní věc. Zde odkázal na nález Ústavního soudu, č. j. I. ÚS 2330/16, dle kterého je za jedno řízení pro účely § 32 odst. 3 OdpŠk věty druhé možno považovat i souhrn dvou rozdílných řízení, totiž řízení o umístění stavby a následného řízení o změně rozhodnutí o umístění stavby. Žalobce připustil, že v rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 1876/2014, se stanoví, že v případě souběhu správního a soudního řízení jde pro účely § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk o jedno řízení, pokud předmět správního řízení spadá do čl. 6 Úmluvy. Z tohoto by bylo sice možné dovodit, že pokud předmět správního řízení do působnosti čl. 6 Úmluvy nespadá, lze ustanovení § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk chápat úžeji. Tento výklad by byl však problematický z toho hlediska, že uvedený zákon (zákon č. 82/1998 Sb.) sám žádné rozlišení mezi oběma druhý řízení (tj. řízení v rámci čl. 6 Úmluvy na straně jedné a řízení mimo rámec tohoto článku na straně druhé) neobsahuje. I kdyby však bylo možné toto rozlišení dovodit přímo z Úmluvy, pak je třeba vzít v potaz, že v české judikatuře se toto rozlišení prosadilo teprve na přelomu let 2015 2016, tedy dávno poté, co obě řízení, ohledně nichž se vede toto řízení, skončila. Závěrem odkázal též na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 76/17, v němž Ústavní soud jasně uvedl, že v případě, že se osoba řídí judikaturou, která je následně překonána, má toto zásadní význam pro posouzení, zda je námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy. Navrhl proto, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc zpět soudu prvního stupně. 9. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. 10. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo podle § 212 a § 212a o. s. ř. a odvolání neshledal důvodným. 11. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav procesně správným postupem v rozsahu dostačujícím pro jeho rozhodnutí, proto odvolací soud z takto zjištěného skutkového stavu vychází a na takto soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav odkazuje. Tento skutkový stav soud prvního stupně z nyní řešeného hlediska, tedy otázky promlčení nároku, i správně právně posoudil. 12. Předmětem projednání po vyloučení této části sporu z původní žaloby pod