54 CO 120/2022-92 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna poskytnout žalobkyni zadostiučinění ve formě omluvy doručené žalobkyni ve znění:„ Ministerstvo spravedlnosti ČR, jednající za Českou republiku jakožto orgán spravující Centrální registr oznámení, se tímto omlouvá [jméno] [příjmení] za porušení jejího práva na ochranu soukromí, zaručeného čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [jméno] [příjmení] podala podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, jež podepíše osoba oprávněná jednat za žalovanou“ (výrok I), dále zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni [částka] (výrok II), a o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady ve výši [částka], a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III). 2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zadostiučinění ve formě omluvy a dále zadostiučinění v penězích jakožto odčinění nemajetkové újmy v souvislosti s nesprávným úředním postupem žalované, která plošně zveřejňovala oznámení, která žalobkyně podala podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon č. 159/2006 Sb.“ nebo jen„ ZStřZ“), a to v období od nástupu žalobkyně do funkce do listopadu 2020. Žalobkyně se nacházela v postavení veřejného funkcionáře – místostarostky obce Měrunice. Plošným zveřejňováním oznámení o příjmech a závazcích žalobkyně (jež bylo následně Ústavním soudem posouzeno jako protiústavní) došlo k zásahu do soukromí žalobkyně. Odpovědnost za tento zásah nese podle žalobkyně stát, za nějž jedná coby příslušná organizační složka Ministerstvo spravedlnosti, které spravuje Centrální registr oznámení (§ 13 odst. 1 ZStřZ). 3. Žalovaná nesprávný úřední postup neshledala a uvedla, že nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/2017, došlo ke zrušení ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona č. 159/2006 Sb., ve znění zákona [číslo] upravujícího rozsah nahlížení do registru oznámení veřejných funkcionářů zastávajících funkci starostů, primátorů a jejich zástupců, jakož i členů Rady kraje nebo hlavního města Prahy, neboť tím docházelo k porušování článku 10 Listiny základních práv a svobod (dále též jen„ Listina“), avšak s tím, že tato ustanovení byla zrušena uplynutím [datum]. Podle názoru žalované tak nemohlo dojít k nesprávnému úřednímu postupu při výkonu veřejné moci, pokud byla oznámení veřejných funkcionářů v registru publikována po dni [datum], když vykonatelnost předmětného nálezu byla z důvodu dostatečného časového prostoru pro přijetí nové právní úpravy odložena do konce roku 2020. Pro absenci odpovědnostního titulu žalovaná nároky uplatněné žalobou neuznala. 4. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku vyšel ze skutkového stavu projednávané věci, podle něhož mezi účastníky řízení nebylo sporné, že žalobkyně byla jako veřejný funkcionář povinna každoročně předložit průběžné majetkové oznámení dle zákona o střetu zájmů, které žalovaná zveřejnila v centrálním registru oznámení. Ústavní soud shledal plošné neadresné zveřejňování těchto údajů protiústavním a příslušná ustanovení zákona o střetu zájmů ve svém nálezu ze dne [datum] sp. zn. PL. ÚS 38/17 (v rozsudku nesprávně uvedeno [datum]) ke dni [datum] zrušil. Žalovaná plošné zveřejňování informací omezila dnem [datum]. Žalobkyně svůj nárok dne [datum] předběžně uplatnila u žalované, která jejímu nároku nevyhověla. 5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“ nebo jen„ OdpŠk“). Zrekapituloval zákonné předpoklady odpovědnosti státu škodu a vyšel z toho, že žalobkyně se domáhá zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem Ministerstva spravedlnosti při zveřejňování oznámení dle § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů v Centrálním registru oznámení, a to jak v době před vyhlášením derogačního nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 dne [datum], tak v období po jeho vyhlášení do [datum]. Vzal v úvahu, že způsob zveřejňování informací nebyl Ústavním soudem shledán souladným s ústavními předpisy a dále, že účinnost derogačního nálezu byla odložena do [datum]. Zdůraznil, že žalovaná jako subjekt spravující Centrální registr oznámení vystupuje v pozici orgánu moci výkonné a v době do vyhlášení derogačního nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 bez jakýkoliv pochybností postupovala dle platných a účinných právních předpisů, konkrétně podle § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů. Nalézací soud poukázal na to, že v uvedeném období ještě nebyla Ústavním soudem deklarována protiústavnost zákonné právní úpravy a žalovaná jako orgán moci výkonné nemá žádné zákonné zmocnění k tomu, aby ze své vůle nepostupovala podle zákonné právní úpravy v případě, že by dospěla k závěru o její protiústavnosti. Nesprávný úřední postup žalované pak neshledal ani v období po vyhlášení derogačního nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 od [datum] do [datum]. V tomto ohledu vzal v úvahu, že Ústavní soud zrušil § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona o střetu zájmu až s účinky k [datum], a tudíž se žalovaná i v tomto období řídila platnou a účinnou právní úpravou. Na uvedeném závěru dle soudu prvního stupně nemění nic skutečnost, že počínaje dnem [datum] začala žalovaná z důvodu faktické nevymahatelnosti sankcí za přestupky spojené s nepodáním oznámení poskytovat informace z podaných oznámení v omezeném rozsahu, a to na základě individuálních žádosti. Na podporu své argumentace pak soud prvního stupně odkázal na závěry Ústavního soudu přijaté ve stanovisku pléna sp. zn. Pl ÚS – st [číslo], z nichž plyne, že ke zrušení právního předpisu na základě rozhodnutí Ústavního soudu dochází vždy s účinky ex nunc, tedy od stanoveného okamžiku, a nikoliv od počátku s účinky ex tunc. Zdůraznil, že nelze spatřovat nesprávný úřední postup žalované v tom, že v rámci svého postupu nešla nad rámec závěrů Ústavního soudu a neaplikovala účinky derogačního nálezu dříve, než stanovil Ústavní soud. Z uvedených důvodů shledal žalobu nedůvodnou a zamítl ji pro nedostatek odpovědnostního titulu. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle úspěchu ve sporu tak, že žalované přiznal náhradu nákladů řízení spočívající v paušální náhradě hotových výdajů dle vyhl. 254/2015 Sb. za tři úkony po [částka]. 6. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání. Namítala, že soud prvního stupně nepřihlédl k jí tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům, neúplně zjistil skutkový stav, na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zrekapitulovala podstatu předmětu sporu a svou žalobní argumentaci. Citovala závěry Ústavního soudu vyjádřené v nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, na jejichž základě Ústavní soud zrušil § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů. Zopakovala, že stát na základě novely zákona o střetu zájmů provedené zákonem č. 14/2017 Sb. zveřejňoval v Centrálním registru oznámení citlivé informace soukromého charakteru plošně a přímým způsobem. Žalobkyně uvedla, že Listina základních práv a svobod obsahuje ustanovení, která jsou přímo aplikovatelná s tím, že mezi ně nepochybně patří také články 7 a 10 odst. 3, které byly v tomto konkrétním případě žalovanou porušeny. Uvedeným postupem došlo k porušení ústavně zaručeného práva na ochranu soukromí v podobě práva na informační sebeurčení, a proto je opodstatněné, aby stát za uvedené nesl odpovědnost, neboť dle žalobkyně stát stíhá odpovědnost jako kterýkoliv jiný subjekt práv. Žalobkyně dále uvedla, že za situace, kdy žalovaná byla schopna učinit opatření k umožnění přístupu k podaným oznámením jen na základě individuální žádosti k datu [datum], není zřejmé, proč tak neučinila bez zbytečného prodlení již po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, v březnu či nejpozději v dubnu 2020. Za neakceptovatelné označila v projednávané věci odvolávání se na odloženou vykonatelnost uvedeného nálezu Ústavního soudu a vyjádřila názor, že tato byla stanovena pro Parlament České republiky, aby protiústavní úpravu nahradil ve stanovené lhůtě, a nikoliv pro úřady, aby mohly porušovat ústavně zaručená práva až do posledního dne odložené vykonatelnosti. Na podporu své argumentace odkázala na judikaturu Ústavního soudu, reprezentovanou nálezy ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 15/09, a ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3599/15, dle které derogační nález má bezprostřední aplikační dopad na jiné řešené případy, v nichž by měla být dotčená právní úprava aplikována. Vyjádřila přesvědčení, že pokud