55 CO 120/2022-131 — Městský soud v Praze

1. Žalobce podal včasné odvolání proti rozsudku, kterým soud I. stupně žalobu o [částka] s příslušenstvím zamítl a uložil mu zaplatit žalované náklady řízení. Namítal, že soud nesprávně vyřešil otázku počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty. Ta by měla začít běžet až od okamžiku, kdy se dozví o konkrétní výši vzniklé škody. Jako státní příspěvková organizace nemůže podávat žalobu jen na základě odhadu výše škody, jelikož by jinak mohl hradit náklady řízení. V této souvislosti poukázal na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 30 C 76/2017-119 z [datum rozhodnutí], který zaujal tento názor, a také na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 33 Odo 477/2001 poukazující i na rozhodnutí publikované pod R 3/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Žalobu mohl podat až po vystavení konečné faktury za provedené opravy, k čemuž došlo [datum]. Rozsudek tak fakticky krátí pro žalobce promlčecí dobu vzhledem k nutnosti dodržení zákonných pravidel nakládání a hospodaření s majetkem státu – jak rovněž uvedl citovaný rozsudek obvodního soudu. Navrhl rozsudek změnit a žalobě vyhovět. 2. Žalovaná navrhla rozsudek jako správný potvrdit. 3. Odvolací soud přezkoumal rozsudek dle § 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. a neshledal odvolání důvodným. 4. Vyšel přitom ze skutkových zjištění soudu I. stupně, která jsou pro právní posouzení věci dostačující a nebyla mezi stranami sporná. 5. Spornou otázkou mezi účastníky byl počátek běhu tříleté promlčecí lhůty. 6. Soud I. stupně uvedl, že žalobce již ke dni nehody a vzniku škody ([datum]) měl informace o tom, kdo je odpovědným subjektem, škůdcem, že odpovědnost provozovatele vozidla, jímž došlo k poškození svodidel, byla pojištěna u žalované a znal i věcný rozsah škody. Jelikož žalobce je odborníkem v oboru, musel též znát orientační rozsah škody (předpokládané náklady na likvidaci škody). Dovodil proto, že promlčecí lhůta mu začala běžet již následujícího dne. Jelikož žaloba byla podána [datum], tedy po uplynutí tříleté lhůty a žalovaná promlčení namítla, nemohl žalobě vyhovět. Žalobce se dovolává posunu počátku běhu promlčecí lhůty až k okamžiku, kdy mu dodavatel vyčíslil přesnou cenu za likvidaci škody vystavením konečné faktury. Pak by žaloba byla podána včas. 7. Odvolací soud vychází z judikatury Nejvyššího soudu ČR, zejména rozsudku sp. zn. 25 Cdo 1976/2019 uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem R 68/2020. Z něj vyplývá, že účelem § 635 odst. 2 občanského zákoníku v platném znění je sjednocení konce promlčecí lhůty i práva na náhradu škody a práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti za škodu. Toto ustanovení má charakter speciálního pravidla, vztahující se na pojištění odpovědnosti a má zamezit tomu, aby poškozený mohl vymáhat pojistné plnění na pojišťovně, i když jeho nárok na náhradu škody vůči škůdci je promlčen. Nejvyšší soud dovodil, že závazek z pojištění odpovědnosti má akcesorickou povahu a povinnost pojištěného nahradit vzniklou újmu, která v tomto případě je předpokladem vzniku práva na pojistné plnění a slovo„ nejpozději“ v § 635 odst. 2 občanského zákoníku znamená, že právo na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti není žalovatelné déle než právo na náhradu škody nebo újmy, na kterou se pojištění vztahuje. Z toho plyne, že právo na pojistné plnění se může promlčet dříve, než uplyne objektivní promlčecí lhůta stanovená v § 626 občanského zákoníku, jejíž běh počíná za rok od pojistné události, a to uplynutím subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění práva na náhradu škody. 8. Z hlediska počátku běhu promlčecí lhůty judikatura již dříve dovodila, že pro možnost uplatnění nároku u soudu postačí, že poškozený si na základě jemu dostupných informací může učinit pravděpodobný úsudek o tom, jaká konkrétní škoda vznikla a kdo je škůdce (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2891/2007). 9. V daném případě soud I. stupně správně shledal, že uvedené okolnosti byly žalobci zřejmé již [datum], což dovodil z listinných důkazů. Žalobce toto ostatně nezpochybňoval. Jeho argumentace stojí na tom, že nevěděl přesnou výši škody a že jako státní organizace nemůže podávat žalobu jen na základě odhadu výše škody, protože v případě nesprávného odhadu a částečného neúspěchu ve sporu by se to mohlo (negativně) projevit ve výroku o nákladech řízení a potažmo v majetku státu. Tuto argumentaci podle něj akceptoval v konkrétně uvedeném případě i Obvodní soud pro Prahu 1. 10. Odvolací soud však tuto argumentaci neakceptuje a považuje ji navíc pro daný případ za zjevně účelovou. Plně se ztotožňuje se závěry soudu I. stupně o obecném počátku běhu promlčecí lhůty, jež byly správně aplikovány i na daný případ. Zákon platí pro každého, a jestliže stanoví pro každého běžného člověka i korporaci stejné podmínky, tím spíše je třeba je vztáhnout na stát či jeho organizace. Je pozoruhodné, že žalobce mluví o obavě z nesprávného odhadu výše škody a možné povinnosti hradit náklady řízení v situaci, kdy po úhradě celé ceny opravy [datum], přistoupí k soudnímu uplatňování nároku až po téměř 3 letech. V podstatě se dovolává toho, aby liknavost (státní organizace) byla užita k nezákonnému prodloužení promlčecí lhůty. Soud I. stupně správně na tuto argumentaci nepřistoupil a žalobu pro oprávněnou námitku promlčení zamítl. 11. Jelikož správně bylo rozhodnuto i o nákladech řízení, odvolací soud rozsudek jako správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil. 12. Žalovaná, která byla procesně úspěšná, má proti žalobci právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Jde o náklady právního zastoupení: odměnu za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u jednání) a 2 paušální náhrady hotových výdajů, oboje ve stejné výši jako před soudem I. stupně zvýšené o 21% DPH.