55 CO 337/2022-112 — Městský soud v Praze

1. Žalobkyně podala včasné odvolání proti rozsudku, kterým soud I. stupně zamítl žalobu o [částka] s příslušenstvím a uložil jí zaplatit žalované náklady řízení. Soud nepřihlédl k tomu, že druhý prvostupňový rozsudek byl zrušen pro nepřezkoumatelnost. Stejně tak byla délka řízení zapříčiněna tím, že soud si ujasňoval právní úpravu, ačkoli vzhledem k dlouhé době její účinnosti ji měl znát. Spis byl odvolacímu soudu předložen až téměř po 3 měsících, protože soud vadně spočítal soudní poplatek. Délka řízení i uváděné kritérium složitosti tedy byly způsobeny výlučně důvody na straně soudu a nelze je klást k tíži účastníkovi. To také zapříčinilo podstatný nárůst nákladů řízení. Žádosti o odročení jednání byly odůvodněny. Nelze také souhlasit s tím, že žalobkyně oslyšela výzvu soudu k vyjádření (neuvádí se, jakou výzvu má soud na mysli, ve 2 případech, které popsala, reagovala včas). Stejně tak nelze klást účastníkům k tíži, že se snažili o smírné řešení. Pouhé konstatování porušení práva je proto nedostatečné. Co se týče náhrady škody (nákladů řízení), požadovala žalobkyně jen ty náklady, které vznikly nadbytečně z důvodu vadného postupu soudu. Navrhla rozsudek změnit a žalobě vyhovět. 2. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila. 3. Odvolací soud přezkoumal rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle §§ 212, 212a odst. 1, 5 o. s. ř. přičemž rozhodl bez jednání dle § 214 odst. 3 o. s. ř. a shledal, že odvolání není důvodné. 4. Po skutkové stránce odvolací soud vyšel ze zjištění soudu I. stupně, jež odpovídají provedenému dokazování a pro právní posouzení věci dostačují. 5. Soud I. stupně také věc správně právně posoudil a ve výsledku rozhodl. 6. Pokud jde o první nárok – zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení - shledal, že k vzniku nároku došlo, neboť řízení bylo nepřiměřeně dlouhé. Zohlednil okolnost, že k překročení přiměřené délky došlo - mimo jiné - též z důvodu zrušení rozsudku pro nepřezkoumatelnost. Zabýval se i tím, že dříve byl rozsudek zrušen pro odlišný právní názor soudů a v tomto nesprávný úřední postup neshledal. Odvolatelce lze dát za pravdu v tom, že soud má znát právo včetně odpovídající judikatury, nicméně samotný výklad práva i judikatury jsou prvky, které se průběžně vyvíjejí a někdy i mění. V tomto směru při odlišném výkladu práva nejde a priori o nesprávný úřední postup, nýbrž o samotný projev rozhodovací činnosti soudu. K této otázce se ostatně soud I. stupně vyjádřil v bodu 24. odůvodnění. Pokud bychom vyšli z představy žalobkyně, že každý soud ihned nalezne ten jedině správný výklad práva (a aplikuje jej přiléhavě na zjištěný skutkový stav) museli bychom mít soudní řízení jednoinstanční. S tím ovšem zákonodárce ani praxe nepočítá a umožňuje přezkum správnosti rozhodnutí prostřednictvím řádných popř. i mimořádných opravných prostředků. 7. Soud I. stupně se také zabýval kritérii ovlivňujícími míru újmy vzniklé žalobkyni ve smyslu § 31a odst. 3 zákona č. 82/98 Sb. Ani v tomto neshledává odvolací soud žádné pochybení. I důvodná žádost o odročení jednání způsobuje prodloužení délky, a to na straně účastníka, nikoliv na straně soudu. Obdobně to platí o opakovaných pokusech účastníků řízení vyřešit spor smírně. Soud také zohlednil vyšší míru skutkové i procesní složitosti věci, celkovou délku řízení, jež nebyla nijak extrémní či výrazně nepřiměřená, jakož i význam řízení pro žalobkyni. Jeho závěr, že v daném případě postačuje zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, je vzhledem ke zjištěným okolnostem případu přiléhavý. 8. Požadavek na náhradu škody se opírá o tvrzení, že žalobkyni vznikly v důsledku nesprávného úředního postupu zvýšené náklady na právní zastoupení. Soud I. stupně uvedl, že příčinou jejich vzniku bylo samo vedení sporu, nikoli postup soudu a příčina, proč jí byla uložena povinnost k náhradě nákladů protistraně, spočívá v jejím neúspěchu ve sporu. 9. Tyto závěry je namístě doplnit a upřesnit. Žalobkyně požaduje (dle svého tvrzení) jen tzv.„ vícenáklady“, tedy ty náklady právního zastoupení, jež jí měly vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu, a nepožaduje refundovat náklady, které zaplatila protistraně. Správně ovšem soud I. stupně uvádí, že o nákladech řízení mezi účastníky bylo soudem rozhodnuto a rozhodnutí nebylo zrušeno. Příčinou vzniku těchto nákladů nebyla sama o sobě délka řízení (jakožto nesprávný úřední postup), ale mohlo jí být nesprávné a zrušené rozhodnutí, po němž řízení dále pokračovalo a nakonec bylo o právu účastníků na náhradu nákladů řízení rozhodnuto. Pokud by žalobkyně byla v předmětném řízení úspěšná, soud by jí přiznal proti druhé straně právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů (tedy včetně tzv.„ vícenákladů“) a jelikož úspěšná nebyla, uložil soudu tuto povinnost jí. 10. Stávající zákonná úprava nerozlišuje mezi případnými„ vícenáklady“ vzniklými účastníkům v průběhu soudního řízení v důsledku nevhodného či nesprávného postupu soudu a náklady, jež jim vznikly bez ohledu na takový postup. Rozhoduje se o nich dle § 142 o. s. ř. kompletně dle úspěchu ve sporu. O.s.ř. nemá žádné ustanovení umožňující uložit státu povinnost k náhradě takových„ vícenákladů“ účastníkům, tak jako ust. § 148 odst. 1 umožňuje požadovat náhradu nákladů vzniklých státu vůči účastníkům. I zde ovšem se toto právo odvíjí od výsledku řízení, který byl pro žalobkyni nepříznivý. 11. Ustanovení § 31 odst. 2 zákona č 82/98 Sb. stanoví, že účastník jako poškozený může požadovat náhradu nákladů řízení, jen jestliže neměl možnost tak učinit v řízení na základě procesních předpisů anebo jestliže mu náhrada již nebyla přiznána. Jelikož o nákladech řízení bylo pravomocně rozhodnuto podle procesních předpisů, nemůže žalobkyně úspěšně požadovat náhradu v tomto řízení, tím spíše, že rozhodnutí o nákladech jakožto konečná příčina toho, že náklady nebyly žalobkyni uhrazeny, nebylo zrušeno. 12. Jelikož soud I. stupně správně rozhodl i o nákladech řízení, odvolací soud rozsudek dle § 219 o. s. ř. potvrdil. Výrok o nákladech odvolacího řízení vyplývá z toho, že úspěšné žalované v něm žádné náklady nevznikly.