72 CO 426/2021-161 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna do 3 dnů ode dne nabytí právní moci rozsudku poskytnout žalobci zadostiučinění ve formě omluvy doručené žalobci ve znění:„ Ministerstvo spravedlnosti ČR, jednající za Českou republiku jakožto orgán spravující [anonymizována tři slova], se tímto omlouvá [jméno] [jméno] za porušení jeho práva na ochranu soukromí, zaručeného čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [jméno] [příjmení] podal podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a která tak byla protiprávně komukoli přístupná.“, jež podepíše osoba oprávněná jednat za žalovanou (výrok I.), zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku ve výši [částka] (výrok II.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka], a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). 2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované poskytnutí peněžitého zadostiučinění a zadostiučinění ve formě omluvy k odškodnění nemajetkové újmy, která mu jako veřejnému funkcionáři na pozici neuvolněného místostarosty obce Býchory ve Středočeském kraji vznikla postupem žalované, spočívajícím v plošném zveřejňování [anonymizováno] o jeho majetku v [anonymizována tři slova] dle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů (dále také jen„ zákon o střetu zájmů“). 3. Žalovaná navrhovala, aby žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta pro absenci zákonných předpokladů odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu. 4. Soud prvního stupně vyšel z nesporných tvrzení účastníků o tom, že žalobce předběžně uplatnil u žalované nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši [částka] z důvodů popsaných v žalobním návrhu dne [datum], respektive doplněnou žádostí dne [datum]. Žalovaná po projednání věci shledala, že ve věci není dán nesprávný úřední postup, což žalobci sdělila stanoviskem ze dne [datum]. Žalobce byl v rozhodném období, tj. od [datum] do [anonymizováno] [rok], ve funkci neuvolněného místostarosty obce Býchory a žalovaná zveřejnila jím podaná majetkové přiznání v [anonymizována tři slova], a to v rozsahu údajů vyžadovaných podle zákona o střetu zájmů. 5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posuzoval dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále také jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“). Zrekapituloval zákonné předpoklady odpovědnosti státu škodu a vyšel z toho, že žalobce se domáhá zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem žalované při zveřejňování [anonymizováno] dle § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů v [anonymizována tři slova]. Vzal v úvahu, že Ústavní soud svým nálezem ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález] zrušil ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů ve znění zákona [číslo] Sb. a zákona č. 112/2018 Sb., upravující rozsah nahlížení do [anonymizována dvě slova] veřejných funkcionářů zastávajících funkci starostů, primátorů a jejich zástupců, jakož i členů Rady kraje nebo hlavního města Prahy, když dospěl k závěru, že způsob zpřístupňování údajů z [anonymizována dvě slova] u veřejných funkcionářů, spočívajících v přímém zveřejnění údajů z [anonymizována dvě slova] není pro dosažení sledovaného legitimního cíle potřebný, a tudíž porušuje právo na soukromí, konkrétně právo na informační sebeurčení dotčených osob podle článku 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud tak učinil s odkladem vykonatelnosti až uplynutím dne [datum], aby tím vytvořil zákonodárci dostatečný časový prostor pro přijetí zákonné úpravy, která bude již ústavně souladná. Soud prvního stupně shledal potřebným rozdělit žalobcem vymezené období od [datum] do [anonymizováno] [rok], kdy byly informace o jeho majetku zveřejněny, na dvě dílčí období, a to na období od [datum] do vydání nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález] a na období od vydání tohoto nálezu do [anonymizováno] [rok], kdy bylo zveřejňování informací ze strany žalované ukončeno. Pokud jde o prvé období, kdy ještě nebyla protiústavnost § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů Ústavním soudem deklarována, uzavřel, že žalovaná postupovala podle pravidel předepsaných právními normami a z tohoto důvodu nelze její postup považovat za nesprávný, a tím zakládající odpovědnost státu za škodu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Ke stejnému závěru pak dospěl i při hodnocení postupu žalované v druhém období po vydání shora uvedeného derogačního nálezu Ústavního soudu. Zohlednil přitom, že vykonatelnost zmíněného nálezu ústavního soudu byla odložena do [datum]. Současně vzal v úvahu závěry citované komentářové literatury a nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS- [spisová značka], z nichž plyne, že rozhodnutím Ústavního soudu se právní předpis ruší nikoliv od počátku (ex tunc), nýbrž vždy až ode dne, který Ústavní soud v nálezu určí a neučiní-li tak, pak dnem, kdy je nález publikován ve Sbírce zákonů (tedy ex nunc). Zrušení právního předpisu pro futuro se pak jako princip projevuje i v tom, že při využití možnosti posunout okamžik vykonatelnosti nálezu do budoucna (kupř. za tím účelem, aby měl normotvůrce dostatečný časový prostor protiústavní úpravu nahradit normou ústavně konformní) se po dobu odkladu vykonatelnosti hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a v tomto směru jsou orgány veřejné správy povinny takovou úpravu aplikovat. Soud prvního stupně zároveň přihlédl k důvodům, pro které byl § 14b odst. 1, odst. a), b), c) zákona o střetu zájmů Ústavním soudem zrušen. V tomto ohledu vyšel z toho, že Ústavní soud shledal protiústavnost výhradně v neanonymním a zcela nediferencovaném elektronickém zpřístupnění majetkových [anonymizováno] u všech„ politiků“, nikoliv v povinnosti a rozsahu poskytovaných informací, když zájem veřejnosti na získávání uvedených údajů shledal jako zcela legitimní. Ze všech uvedených důvodů pak uzavřel, že žalovaná se nedopustila nesprávného úředního postupu, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle úspěchu ve sporu tak, že žalované přiznal náhradu nákladů řízení spočívající v paušální náhradě hotových výdajů dle vyhl. 254/2015 Sb. za tři úkony po [částka]. 6. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání. Namítal, že soud prvního stupně nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům, neúplně zjistil skutkový stav, na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zrekapituloval podstatu předmětu sporu a svou žalobní argumentaci. Citoval závěry Ústavního soudu vyjádřené v nálezu ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález], na jejichž základě Ústavní soud zrušil § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů. Zopakoval, že stát na základě novely zákona o střetu zájmů provedené zákonem č. 14/2017 Sb. zveřejňoval v [anonymizována tři slova] citlivé informace soukromého charakteru plošně a přímým způsobem. Vyjádřil názor, že Listina základních práv a svobod obsahuje ustanovení, která jsou přímo aplikovatelná s tím, že mezi ně nepochybně patří také články 7 a 10 odst. 3, které byly v tomto konkrétním případě žalovanou porušeny. Zdůraznil, že uvedeným postupem došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na ochranu soukromí v podobě práva na informační sebeurčení, a proto je opodstatněné, aby stát za uvedené nesl odpovědnost, neboť dle jeho přesvědčení stát stíhá odpovědnost jako kterýkoliv jiný subjekt práv. Poukazoval na to, že za situace, kdy žalovaná byla schopna učinit opatření k umožnění přístupu k podaným oznámením jen na základě individuální žádosti k datu [datum], není zřejmé, proč tak neučinila bez zbytečného prodlení již po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález] v březnu či nejpozději v [anonymizováno] [rok]. Za neakceptovatelné označil v projednávané věci odvolávání se na odloženou vykonatelnost uvedeného nálezu Ústavního soudu a vyjádřil názor, že tato byla stanovena pro Parlament České republiky, aby protiústavní úpravu nahradil ve stanovené lhůtě, a nikoliv pro úřady, aby mohly porušovat ústavně zaručená práva až do posledního dne odložené vykonatelnosti. Na podporu své argumentace odkázal na judikaturu Ústavního soudu, reprezentovanou nálezy ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález] a ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález], dle které derogační nález má bezprostřední aplikační dopad na jiné řešené případy, v nichž by měla být dotčená právní úprava aplikována. Vyjádřil přesvědčení, že pokud stát závažným způsobem porušil jeho osobnostní práva v podobě práva na informační sebeurčení, kdy po dobu tří let od účinnosti zákona č. 14/2017 Sb. až do [datum] zveřejňoval [anonymizováno] plošně, přímo, s přístupem k těmto dokumentům