35 Co 155/2024-184 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci částku 86 374,96 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 17. 6. 2023 do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 13 325,04 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 16. 5. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 86 374,96 Kč od 16. 5. 2023 do 16. 6. 2023 (výrok II). Žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 18 456 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III).2. Rozhodl tak o nároku žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou žalobci coby věřiteli při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“), způsobené nepřiměřenou délkou konkurzního řízení vedeného u Městského soudu v Praze (dále jen „konkurzní soud“) pod sp. zn. , spisová značka, proti dlužníku , právnická osoba, , IČO , IČO, , sídlem , adresa, (dále jen „dlužník“). Konkurz na dlužníka byl prohlášen usnesením konkurzního soudu ze dne 13. 6. 2002, žalobce v něm dne 13. 8. 2002 přihlásil svou vykonatelnou pohledávku ve výši 839 917,81 Kč, rozvrhovým usnesením ze dne 21. 11. 2022, č. j. , spisová značka, , byla žalobci (coby věřiteli č. , hodnota, ) přiznána částka 86 374,96 Kč, částka byla žalobci vyplacena dne 14. 8. 2023. Žalovaná potvrdila předběžné uplatnění nároku žalobce, uznala jeho důvodnost, avšak za dostačující zadostiučinění považovala konstatování porušení práva na projednání v přiměřené lhůtě, které žalobci poskytla.3. Soud prvního stupně nárok žalobce posoudil podle § 1 odst. 1, § 2, § 5, § 13 odst. 1, § 26 a § 31a OdpŠk, vč. vybrané judikatury k těmto ustanovením. Podle soudu prvního stupně je rozhodujícím okamžikem pro stanovení celkové délky řízení okamžik, kdy přihláška pohledávky došla soudu, a pro určení konce doby konkurzního řízení je podstatné, kdy správce konkurzní podstaty ve vztahu ke konkrétnímu žalobci splní pravomocné rozvrhové usnesení, tedy kdy bude žalobci poskytnuto plnění. V nynějším případě konkurzní řízení trvalo ve vztahu k žalobci od 13. 8. 2002, kdy podal přihlášku pohledávky do předmětného konkurzního řízení. Skončilo v okamžiku výplaty plnění podle rozvrhového usnesení, tj. 14. 8. 2023. Naříkané řízení tak trvalo ve vztahu k žalobci 21 let. Tuto délku posoudil soud prvního stupně jako nepřiměřenou s tím, že řízení bylo sice mimořádně extrémně složité zejména po stránce skutkové a procesní, což je dáno především mimořádně vysokým počtem přihlášených věřitelů a rozsahem přezkoumávaných pohledávek v incidenčních sporech, ale ani toto neodůvodňuje, aby konkurzní řízení trvalo déle jak 20 let. Dále uzavřel, že právní složitost se na délce řízení nepromítla. Bylo rozhodováno sice opakovaně na vícero soudních instancích, nicméně ani toto celkovou délku řízení přiměřenou nečiní. Závěr o přiměřenosti celkové délky konkurzního řízení nelze podle soudu prvního stupně dovodit ani z chování žalobců jakožto poškozených, když se tito na celkové délce řízení svým chováním negativně nepodíleli. Ani posouzením kritéria postupu orgánů veřejné moci nezjistil soud prvního stupně okolnosti svědčící pro závěr, že by (přes jinak řádný) postup orgánů veřejné moci nebylo možné konkurzní řízení skončit v kratší době. Soud prvního stupně naopak zjistil dílčí pochybení v činnosti orgánů, které se na konkurzním řízení podílely. Význam řízení, jakkoli je tento typově nižší a rovněž subjektivně pro poškozené nižší, dle soudu prvního stupně neodůvodňoval, aby řízení trvalo takto dlouhou dobu. K závěru o nepřiměřené délce řízení vedlo i zjištění, že v minulosti v průběhu konkurzního řízení nebyly doručovány veškeré výzvy tak, jak se tomu mělo stát, a že je aktuálně třeba dořešovat doručení 158 originálů výzev. I tato shledaná pochybení vedla soud prvního stupně k závěru, že ve věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve formě nepřiměřené délky řízení. Vzhledem k celkové délce řízení proto nelze mít za to, že by ostatní kritéria podle § 31a odst. 3 odškodňovacího zákona převážila samotnou délku řízení v tom směru, že by řízení mělo být považováno za přiměřeně dlouhé. Ačkoli řízení bylo extrémně složité co do počtu věřitelů, vedených incidenčních řízení, pak ani to neodůvodňuje dobu trvání konkurzního řízení přesahující 20 let (právě pro tuto zásadní délku). Nelze ji odůvodnit ani chováním žalobců, ani postupem orgánu veřejné moci, který nebyl zcela plynulý, a ani povahou řízení.4. Při určení přiměřeného zadostiučinění za újmu způsobenou tímto nesprávným úředním postupem soud prvního stupně uzavřel, že je namístě žalobce odškodnit v peněžité formě, a to v tzv. základní částce na spodní judikatorní hranici 15 000 Kč za první dva a za každý následující rok řízení, celkem 300 000 Kč, s přihlédnutím k povaze původního řízení, které bylo řízením konkurzním. Při modifikaci základní částky soud prvního stupně vyšel ze závěrů rozsudku zdejšího odvolacího soudu ze dne 30. 5. 2023, č. j. 12 Co 97/2021262, a snížil základní částku o 50 % z hlediska složitosti případu. Další snížení o 30 % odůvodnil obecným typově sníženým významem původního řízení, tj. základní částku snížil celkem o 80 %. Dále vyšel ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 29 Cdo 3623/2021, podle kterého nevyjdou-li v kompenzačním řízení najevo skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že konkurzní věřitel mohl v průběhu konkurzního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky, je z hlediska významu předmětu řízení pro tohoto věřitele co do výše peněžitého nároku určující částka, jaké se mu v konkurzu dostalo na uspokojení jeho pohledávky. Podle další odkazované judikatury zohlednil, že při posouzení kritéria významu řízení pro poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk je třeba přihlédnout ke všemu, co je pro účastníka "v sázce", jako nejdůležitější kritérium pro stanovení formy a případné výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené době. Výše zadostiučinění má především odpovídat významu předmětu řízení pro poškozeného. Je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo toto plnění, nadto několikanásobně, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. a/ až d/ OdpŠk.5. Podle soudu prvního stupně bylo v poměrech nynějšího řízení žalobci dlouhodobě známo, že uspokojení jeho pohledávky se bude pravděpodobně pohybovat ve velmi nízkém rozmezí, původně ca 3 %, následně 6–8 %, respektive 7–9 %. Výsledné uspokojení bylo nakonec vyšší – 10,28 %. Žalobci se tak na základě rozvrhového usnesení konkurzního soudu dostalo plnění ve výši 86 374,96 Kč, které je zohledněním kritéria subjektivního významu řízení podle § 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk a modifikuje přiměřené odškodnění pro žalobce právě na tuto výši. Soud prvního stupně proto žalobě vyhověl ve vztahu k žalobci co do částky 86 374,96 Kč s příslušenstvím a ve zbylém rozsahu žalobu zamítl. S odkazem na § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), rozhodl o náhradě nákladů řízení.6. Proti výrokům I. a III. rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná včasné a přípustné odvolání, ve kterém mu vytkla, že dostatečně nepřihlédl ke specifikům daného konkurzního řízení, jehož délka je daná vysokou složitostí v důsledku vysokého množství 15 000 věřitelů, z nichž cca 600 jich v průběhu řízení zemřelo a bylo nutné vyčkat na výsledky dědických řízení, potřebou jejich lustrace pro účely doručování, vč. doručování do ciziny. V řízení též bylo nutné vyřešit 1 000 incidenčních sporů řešených na více stupních soudní soustavy, a vypořádat se s četnými nároky na vyloučení věcí z konkurzní podstaty nebo na oddělené uspokojení. Skutková, právní a procesní složitost řízení byla extrémní, a i při absenci průtahů by řízení nebylo možné zásadně zkrátit. Význam řízení pro žalobce byl zcela zanedbatelný, uspokojení jeho pohledávky činilo 10,28 %, a měla mu být známa nízká míra uspokojení. Třebaže vyplacenou částku nelze považovat za bagatelní, jediná nejistota žalobce se týkala konečné míry uspokojení, přičemž v průběhu řízení si žalobce mohl již od roku 2003 učinit úsudek jak o jeho malé míře, tak o jeho značné délce; žalobce tak fakticky v žádné nejistotě ohledně výsledku řízení nebyl. Žalovaná rovněž poukázala na množství rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu, ve kterých byla obdobná žaloba jiných věřitelů zamítnuta právě pro malý význam původního řízení, a byla uznána dostatečnost konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek, žalobu zamítl a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů.7. Žalobce se ve vyjádření k odvolání žalované ztotožnil s