53 Co 154/2024-57 — Městský soud v Praze

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 96 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 24. 7. 2023 do zaplacení (výrok I.), a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč ve lhůtě tří dnů (výrok II.). Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal odškodnění nemajetkové újmy z důvodu nepřiměřeně dlouho vedeného řízení před , Orgán veřejné moci, pod sp. zn. 11 C 560/2019, a to podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále též jen „zákon“). Žalobce tvrdil, že včetně předběžného projednání nároku u žalované (jednající v posuzované věci , Orgán veřejné moci, ) trvalo řízení celkem 44 měsíců, což je doba s ohledem na konkrétní okolnosti případu nepřiměřeně dlouhá. Argumentoval tím, že první jednání ve věci bylo nařízeno až téměř rok po podání žaloby, žaloba byla zamítnuta při třetím jednání pro promlčení uplatněného nároku. Soud zbytečně nařizoval tři jednání a prováděl rozsáhlé dokazování včetně svědeckých výpovědí, čímž postupoval v rozporu s požadavkem procesní ekonomie a hospodárnosti řízení, když věc mohl a měl projednat a rozhodnout již před prvním jednání. Průtah spatřoval mezi vyhlášením rozsudku a zasláním jeho písemného vyhotovení, dovolací soud potom rozhodl o dovolání po více než jednom roce. Význam věci podle žalobce spočívá v jejích pracovně (respektive služebně) právních souvislostech. Svůj nárok na odškodnění uplatnil u žalované dne 23. 1. 2023, žalovaná mu však poskytla pouze nepeněžitou satisfakci formou konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení. Nesouhlasí s vyjádřením žalované, že takové odškodnění je dostačující s ohledem na to, že jako osoba právně vzdělaná uplatnil již promlčený nárok. Jednak nesouhlasil s posouzením běhu promlčecí lhůty a jednak by tato skutečnost měla být přičítána k tíži soudů. Satisfakci by mohl považovat za dostatečnou, nebýt právě uvedeného „rýpnutí“, kterým žalovaná tuto formu satisfakce degradovala.2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Potvrdila, že u níž žalobce dne 23. 1. 2023 podal žádost o předběžné projednání nároku v souvislosti s požadavkem na odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouze vedené řízení před , Orgán veřejné moci, pod sp. zn. 11 C 560/2019, přičemž poskytnuté zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva považuje za dostatečné.3. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku popsal průběh namítaného řízení (bod 7.), po právní stránce aplikoval ustanovení zákona vyjmenovaná v bodech 8. až 18. rozsudku a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Vyšel z toho, že řízení trvalo od podání žaloby, tj. od 13. 12. 2019, do 20. 1. 2023, kdy nabyl právní moci rozsudek dovolacího soudu, tedy celkem 3 roky a 1 měsíc. Předmětem řízení bylo zpočátku kompenzační řízení nepřiměřené délky řízení, posléze nezákonného způsobu vyřízení stížnosti žalobce v souvislosti s jeho pracovním hodnocením. V řízení se vyskytl ojedinělý průtah, a to v řízení před Nejvyšším soudem, který ve věci rozhodl po 10 měsících, jinak soudy postupovaly v pravidelných, přiměřených lhůtách a jejich činnost víceméně směřovala k rozhodnutí ve věci samé. V této souvislosti připomenul, že Nejvyšší soud je jediným soudem tohoto typu v rámci soudní soustavy a řeší veškerá dovolání, která byla v civilních řízeních v rámci republiky podána. Lze tak očekávat, že jednotlivé úkony před dovolacím soudem budou trvat o něco déle než úkony před soudy nižších stupňů. K tomu dodal, že ojedinělý průtah v řízení lze tolerovat, pokud nebude délka řízení nepřiměřená. Řízení zároveň vykazovalo zvýšenou náročnost zejména po stránce procesní. Soud se musel vypořádat s dvojí změnou žaloby, vyslechnout svědky, provést řadu důkazů a v neposlední řadě se vypořádat i s námitkou promlčení. Ve věci bylo rozhodováno na třech stupních soudní soustavy. Žalobce se svým chováním částečně podílel na celkové době řízení, když musel být opětovně vyzýván k předložení repliky k vyjádření žalované, ačkoli již 5. 3. 2020 jej soud k tomuto úkonu vyzval a poskytl mu lhůtu 20 dnů, přesto však žalobce repliku předložil až 23. 6. 2020, měnil předmět řízení a soud o něm musel rozhodnout, dále podal částečně nepřípustné a částečně nedůvodné dovolání, čímž rovněž přispěl k celkové době řízení. Pokud jde o význam řízení, nelze tento typ sporu řadit mezi řízení, která jsou typově spojená s vyšším významem, přičemž žalobce se k jednání soudu nedostavil a nemohlo mu být tak poskytnuto poučení podle § 118a odst. 1 o.s.ř. ohledně zvýšeného významu řízení pro jeho osobu. Byť žalobce sám spor označil jako spor pracovně – právní, nelze jeho tvrzení přisvědčit, neboť šlo o spor, který neměl přímý dopad do jeho pracovní sféry – šlo o zadostiučinění z důvodu tvrzeného nesprávného úředního postupu a nepřiměřené délky řízení.4. Soud prvního stupně dále uvedl, že mu nepřísluší posuzovat, zda soudy měly hodnotit námitku promlčení dříve či jiným způsobem, popřípadě posuzovat způsob hodnocení důkazů, procesní vedení řízení a podobně, neboť toto spadá do rozhodovací pravomoci daného soudu a takové posouzení přísluší pouze revizním soudům; v tomto směru se tedy námitkami žalobce nezabýval a stejně tak podle soudu prvního stupně nelze hodnotit jednotlivé úkony v rámci předběžného projednání nároků u příslušného orgánu, když soud může posuzovat jen řízení v soudní fázi.5. Nalézací soud tedy uzavřel, že v řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona, když délka namítaného řízení, v němž se vyskytl pouze ojedinělý průtah v podobě nečinnosti před Nejvyšším soudem, nebyla ve vztahu k jeho průběhu dobou nepřiměřenou. O nákladech řízení potom rozhodl podle procesního úspěchu žalované (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).6. Proti tomuto rozsudku (v rozsahu částky 50 000 Kč s příslušenstvím) podal žalobce odvolání. Vytkl soudu, že do délky odškodňovaného řízení nezapočítal i dobu předběžného uplatnění nároku u příslušného úřadu, tedy dobu od 12. 5. 2019, pročež délka posuzovaného řízení činí více než 3,5 roku. Procesní složitost věci byla podle něj minimální, s ohledem na právní posouzení věci (promlčení nároku) bylo prováděno nadbytečné dokazování. On sám se na délce řízení nepodílel. Procesní poučení mu mělo být poskytnuto ještě před nařízením jednání, ze kterého se omluvil a požádal o odročení. Pokud nesprávný úřední postup v řízení shledala sama žalovaná v rámci předběžného projednání nároku, měl být soud tímto závěrem vázán; mezi stranami totiž nebylo sporné, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, spornou byla pouze otázka formy a výše zadostiučinění. Domáhal se toho, aby byl rozsudek změněn tak, že žalované bude uloženo zaplatit mu částku 50 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 24. 7. 2023 do zaplacení.7. Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě navrhla potvrzení rozsudku jako věcně správného.8. V replice k vyjádření žalované pak žalobce dále uvedl, že s ohledem na uznání nároku žalovanou legitimně očekával, že se soud bude zabývat pouze tím, zda konstatování porušení práva je dostatečnou satisfakcí, oproti tomu však soud učinil závěr, že k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo. Tím, že se žalovaná ztotožnila se závěry soudu prvního stupně, fakticky zrušila všechny účinky mimosoudně poskytnutého zadostiučinění. Uvedené je podstatné i pro otázku náhrady nákladů řízení, když v dobré víře vycházel ze stanoviska žalované a chtěl se domoci jiné formy zadostiučinění, a to v penězích. Pokládá si otázku, jak by byla hodnocena situace, kdyby žalovaná poskytla zadostiučinění v penězích a on by se u soudu domáhal navýšení poskytnutého plnění, zda by závěr soudu o tom, že ve věci nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, měl za důsledek vznik bezdůvodného obohacení. Podle něj pravděpodobně nikoli, stejně tak je však třeba zacházet i se zadostiučiněním poskytnutým v jiné formě. Nesmí tedy od soudu odcházet v horší pozici, než v jaké by býval byl, pokud by předmětný nárok u soudu neuplatnil.9. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o.s.ř. včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl poté k závěru, že odvolání není důvodné.10. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Jak dále plyne z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3331/2011 (proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 186/13), z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení je třeba hodnotit všechna takto vyjmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce (složitost věci), nebo v jeho prospěch (postup orgánů veřejné moci). Na závěr o nepřiměřenosti délky řízení a v ná