54 Co 157/2024-170 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky , částka, s 10 % úrokem z prodlení ročně od , datum, do zaplacení (výrok I.). Výrokem II. rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované k rukám právního zástupce žalované náhradu nákladů řízení ve výši , částka, do tří dnů od právní moci rozsudku a výrokem III. vrátil žalobci složenou zálohu ve výši , částka, .2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky , částka, s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení za užívání pozemků ve vlastnictví žalobce parc. , číslo, , číslo, a parc. č. , hodnota, v katastrálním území , adresa, , obec , adresa, , za období od , datum, do , datum, žalovanou bez právního důvodu, neboť dnem , datum, zaniklo právo stavby založené smlouvou z 26./, datum, . Žalobce tvrdil, že oba pozemky nabyl dle zákona č. 172/1991 Sb.3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, namítala zejména nedostatek věcné aktivní legitimace žalobce pro nesplnění jedné z podmínek dle zákona č. 172/1991 Sb., a to podmínky faktického výkonu práva hospodaření k předmětným pozemkům. K tomu odkázala na rozsudek Obvodního soudu pro , adresa, z , datum, , č. j. , spisová značka, .4. Soud prvního stupně o žalobě rozhodl na základě skutkových zjištění a právní argumentace, které jsou uvedeny v písemném odůvodnění napadeného rozsudku a které není třeba podrobně opakovat. Ve stručnosti lze uvést, že se primárně zabýval otázkou aktivní věcné legitimace žalobce a dovodil, že není dána. Vzal přitom do úvahy rozsudek Obvodního soudu pro , adresa, z , datum, , č. j. , spisová značka, , ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze z , datum, , č. j. , spisová značka, , který se sice týkal rodinného domu žalované č. p. , číslo, na pozemku parc. č. , hodnota, , závěry uvedené v rozsudku však lze vztáhnout i k pozemkům parc. č. , hodnota, a parc. č. , hodnota, . Uzavřel tedy, že pozemky parc. č. , hodnota, a parc. č. , hodnota, v kat. úz. , adresa, nepřešly na žalobce dle zákona č. 172/1991 Sb., ale zůstaly ve vlastnictví České republiky, a to z toho důvodu, že žalobce fakticky právo hospodaření nevykonával (nevybíral pachtovné /nerozhodné v jaké výši/, ani k pozemkům nečinil žádné jiné úkony). Byla tak vyvrácena domněnka správnosti zápisu vlastnického práva žalobce k pozemkům parc. č. , hodnota, a parc. č. , hodnota, v katastru nemovitostí /§ 980 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb./ na úkor žalobce tak žalované bezdůvodné obohacení ve smyslu ust. § 2291 odst. 1, 2 o. z. nevzniklo.5. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalované přiznal plnou náhradu nákladů řízení v souhrnné výši , částka, .6. Proti výrokům I. a II. tohoto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání, v němž namítal, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, soud I. stupně neúplně zjistil skutkový stav, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a věc nesprávně právně posoudil. Žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, , který se týká obdobné věci, tj. rovněž vydání bezdůvodného obohacení za užívání obdobných pozemků, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že účinek závaznosti soudního rozhodnutí ve smyslu ust. § 159a odst. 1 a 3 o s. ř. se vztahuje pouze na právní následek vyslovený v jeho výroku. Proto soud I. stupně neměl vztahovat závěry z odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro , adresa, ze dne , datum, č. j. , spisová značka, , ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze z , datum, , č. j. , spisová značka, projednávanou věc, a to přinejmenším pokud jde o pozemek parc. č. , hodnota, . V důsledku svého nesprávného postupu dospěl soud prvního stupně k nesprávnému závěru, že vlastnictví předmětných pozemků na žalobce podle zák. č. 172/1991 Sb. nepřešlo pro nesplnění podmínky faktického hospodaření s pozemky, a proto není žalobce aktivně legitimován k podání žaloby. Žalobce setrval na svém tvrzení, že vybírat pachtovné sice mohl, avšak s ohledem na povinnost postupovat s péčí řádného hospodáře naopak vybírat pachtovné vůbec neměl, neboť náklady na výběr pachtovného by přesahovaly vybranou částku, a to i pokud by bylo pachtovné navýšeno dle smlouvy o stavebním právu z , datum, . Žalobce s pozemky primárně hospodařil prostřednictvím oprávněných ze stavebního práva podle smlouvy o stavebním právu v kontextu zák. č. 88/1947 Sb, jehož sekundárním projevem bylo dodržování povinnosti oprávněné ze stavebního práva nerušit při výkonu jejich užívacího práva k pozemkům. Vybírání pachtovného v symbolické výši přitom nepředstavovalo k datu , datum, jakoukoliv adekvátní náhradu za umožnění výkonu užívacího práva. Výlučné oprávnění s pozemky „hospodařit“ bylo podle smlouvy o právu stavebním delegováno na právní předchůdce oprávněné, žalobce sám nemohl jakékoliv úkony vykonávat, neboť by si počítal v rozporu s povinností postupovat s péčí řádného hospodáře.7. Otázku, zda žalobce mohl fakticky hospodařit s předmětnými pozemky k rozhodnému dni, tj. ke dni , datum, , pak žalobce pokládá za otázku právní a nikoliv za otázku skutkovou. Připomněl, že jiné senáty Městského soudu v Praze dospěly v obdobných věcech, které se týkaly určení vlastnického práva ke stavbám na sousedních pozemcích, k závěru opačnému, tj. že žalobce s pozemky hospodařil prostřednictvím oprávněných ze stavebního práva a vybírání pachtovného a jeho zvyšování by žalobci žádnou výhodu nepřineslo. Jednalo se o věci vedené pod sp. zn. , spisová značka, , , spisová značka, a , spisová značka, . V jedné z uvedených věcí pak rozhodoval i Ústavní soud pod sp. zn. I. ÚS 2762/22. Soud prvního stupně podle žalobce pochybil, když se vyřešením těchto právních otázek dostatečně nezabýval a nevypořádal se v tomto směru s argumentací žalobce a s jeho poukazem na odlišná rozhodnutí v obdobné věci, což je v rozporu v judikaturou Ústavního soudu. Žalobce tak má za to, že splnil i třetí podmínku pro přechod vlastnického práva k předmětným pozemkům podle zák. č. 172/1991 Sb. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví, případně aby rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.8. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Měla za to, že žalobce v odvolání opakuje argumentaci, kterou uvedl již před soudem prvního stupně a s níž se soud beze zbytku vypořádal. Pokud jde o řízení vedené pod sp. zn. , spisová značka, , je pravdou, že se týkalo určení vlastnického práva k budově č. p. 336, na pozemku parc. č. , hodnota, , dokazování však bylo vedeno i k přechodu vlastnického práva jak k pozemku parc. č. , hodnota, , tak i parc. č. , hodnota, . V rozsudku vydaném ve zmíněné věci se pak soud vyjádřil i ke splnění podmínek podle zák. č. 172/1991 Sb., kdy dospěl k jednoznačnému závěru, že žalobce fakticky nevykonával právo hospodaření k předmětným pozemkům, a proto nebyly splněny podmínky pro přechod pozemků na žalobce. Stejný závěr zaujal i odvolací soud. Uvedené rozhodnutí bylo podrobeno přezkumu i ze strany Nejvyššího i Ústavního soudu. Soud prvního stupně proto postupoval správně, když provedl dokazování listinnými důkazy a po jejich zhodnocení aplikoval závěry plynoucí z řízení vedeného pod sp. zn. , spisová značka, . Odkazy žalobce na jiná řízení v obdobných věcech považuje žalovaná za nepřiléhavé a bezpředmětné, neboť se týkající jiných osob, vůči nimž bylo vedeno řízení o určení vlastnického práva. V řízení před Ústavním soudem v těchto věcech pak nebylo Ústavním soudem potvrzeno, že by se žalobce stal vlastníkem předmětných pozemků. Pokud jde o odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, , uvedla žalovaná, že v projednávané věci soud prvního stupně postupoval jinak, tj. nepřezval bez dalšího závěry z řízení vedeného pod sp. zn. , spisová značka, , ale až po řádném dokazování učinil závěry vlastní, které podpořil i odkazem na citované rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. , spisová značka, .9. Žalobce podáním ze dne , datum, své odvolání doplnil. V doplnění odvolání setrval na svém názoru, že závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, je nutno aplikovat i na projednávanou věc, neboť soud prvního stupně závěry, které se týkaly vlastnického práva k domu č. p. 336, vztáhl i na pozemky parc č. , hodnota, a 1288, přestože vlastnické právo k pozemkům se v řízení o určení vlastnického práva k domu neřešilo.10. Odvolací soud napadený rozsudek přezkoumal ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení podle § 212 a násl. o. s. ř. včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.11. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí věci, z provedených důkazů zjistil odpovídající skutečnosti a věc i správně právně posoudil.12. Soud prvního stupně se správně zabýval primárně tím, zda je žalobce k