54 Co 288/2024-275 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost, aby do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatila žalobkyni částku , částka, (výrok I), a o povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem rozhodl tak, že žalovaná je povinna na jejich náhradu zaplatit žalobkyni částku , částka, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok II).2. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně z titulu účastníky uzavřené smlouvy o vysokoškolském studiu ze dne , datum, domáhá po žalované doplacení studijního poplatku (školného) ve výši , částka, a úhrady administrativního poplatku ve výši , částka, , povinnost k jejichž zaplacení měla dle žalobních tvrzení vzniknout žalované v souvislosti s nesplněním sjednaných podmínek zvýhodněné cenové úrovně školného, kterou si zvolila, pakliže studia zanechala před uplynutím standardní doby akreditovaného dvouletého magisterského studia (Ekonomika a management), k němuž byla pro splnění podmínek přijímajícího řízení přijata. Žalobkyně v žalobě uvedla, že na žádost žalované s ní dne , datum, uzavřela smluvní dodatek, kterým byla sjednána cenová úroveň (školného) Standard, na základě čehož vznikla žalované povinnost uhradit všechny studijní a administrativní poplatky za celou standardní dobu studia, a to i v případě nepokračování ve studiu. Žalovaná studovala za studijní poplatek ve výši , částka, ročně. Předmětná cenová úroveň Standard byla přitom podmíněna (i) dosaženým studijním průměrem 2,0 ze 100 % zkoušek (EZK), nebo (ii) absolvováním 50 % docházky, nebo (iii) dosažením 50 % kreditů/rok, a dále (iv) studijními a studentskými/mimoškolními aktivitami. V případě nesplnění těchto podmínek se žalovaná smluvně zavázala k úhradě cenového rozdílu cenové úrovně (školného) Standard a cenové úrovně (školného) Premium ve výši , částka, (pro magisterský studijní program byla stanovena výše poplatků , částka, /rok), jakož i k úhradě administrativního poplatku dle Administrativního ceníku , adresa, ve výši , částka, , a to za každý ročník, ve kterém nebyly splněny podmínky uvedené cenové úrovně Standard. Žalovaná zanechala studia písemným prohlášením dne , datum, a o skončení studia žalobkyni informovala dne , datum, . Žalobkyně v reakci na to vyzvala žalovanou k úhradě zmíněných dlužných částek, konkrétně neuhrazeného studijnímu poplatku svou výší odpovídajícímu předmětnému cenovému rozdílu cenové úrovně Standard a cenové úrovně Premium za nesplnění podmínek ve druhém ročníku (magisterského studia) ve výši , částka, a neuhrazeného poplatku svou výší odpovídající administrativnímu poplatku dle položky 0.28 Administrativního ceníku , adresa, za nesplnění podmínek cenové úrovně Standard v tomtéž studijním ročníku ve výši , částka, . Žalovaná však žádný z uvedených poplatků žalobkyni nezaplatila, a to ani poté, co k tomu byla žalobkyní opětovně vyzvána formou předžalobní výzvy ze dne , datum, .3. Soud prvního stupně s odkazem na skutková zjištění uvedená v odstavcích 4. - 13. písemného odůvodnění rozsudku a právní závěry rozvedené v odstavcích 21. – 27. téhož odůvodnění žalobě zcela vyhověl, když žalobkyní požadovaný nárok shledal v souladu s účastníky podle § 1746 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), ve spojení zejména s § 40 odst. 1 a § 59 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, uzavřenou (inominátní) smlouvou, aniž by cokoli nasvědčovalo žalovanou tvrzené neplatnosti příslušných smluvních ujednání z důvodu údajné nerovnováhy závazků smluvních stran či z důvodu rozporu s dobrými mravy.4. O povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve věci zcela procesně úspěšné žalobkyni soud prvního stupně přiznal plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení v souhrnné výši , částka, .5. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné a přípustné odvolání, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně považuje za nesprávné jak po stránce skutkové, tak i právní. Primárně poukázala na skutečnost, že i když od samého počátku řízení činila sporným tvrzení žalobkyně o údajném nesplnění studijních podmínek zvolené cenové úrovně školného, soud prvního stupně žalobě vyhověl, aniž by žalobkyně za účelem prokázání uvedené skutečnosti označila jakýkoliv důkaz. Žalobkyni přitom nic nebránilo, aby své tvrzení prokázala, neboť disponuje vlastním interním systémem shromažďujícím údaje o jednotlivých studentech a plnění jejich studijních povinností. Po žalované prokázání takových skutečností nelze spravedlivě požadovat. Ostatně v dané souvislosti je třeba zdůraznit, že své studium u žalobkyně ukončila pouhý měsíc před uplynutím standardní dvouleté doby studia, přičemž v průběhu studia si své studijní podmínky vždy řádně a svědomitě plnila. Již jen proto se jeví jako nepravděpodobné, že by studijní podmínky příslušné cenové úrovně školného nesplnila. Kromě toho bylo lze žalobu zamítnout též s ohledem na existenci dalších pro posouzení věci podstatných právní skutečností. Soud prvního stupně žalobou uplatněný nárok považoval za povinnost k úhradě poplatků za studium, ačkoliv ve skutečnosti se jedná o poplatky jednoznačně sankční povahy, dokonce duplicitní, kdy student je za nesplnění studijních podmínek sankcionován dokonce dvakrát, jednak navýšením poplatků za studium a dále samotným administrativním poplatkem. Žalovaná přitom celé školné již dříve zaplatila, a to i za období, v němž již nestudovala. Taktéž stojí za povšimnutí, že žalobkyně nárok na zaplacení předmětných poplatků dovozuje z čl. III. odst. 7 písm. b) a c) smluvního prohlášení, resp. z čl. III. odst. 1 dodatku, z nichž však podle jejího názoru nevyplývá, že by byla povinna tyto sankční poplatky platit i v případě předčasného ukončení studia. Z čl. III. odst. 7 smluvního prohlášení vyplývá, že zatímco v ujednáních uvedených pod písm. a) a d) byla ujednána povinnost platit tam vymezené poplatky i v případě nepokračování ve studiu, v ujednáních uvedených pod písm. b) a c) toto ujednáno nebylo. Toto nelze vyložit jinak, než že povinnost platit i v případě nepokračování ve studiu byla ujednána toliko u poplatků vymezených v písm. a) a d), zatímco u poplatků vymezených v b) a c) nikoliv. Kromě toho smluvní pokutu lze podle § 2048 o. z. sjednat pouze pro případ porušení povinnosti, nikoli pro výkon práva. Žalovaná tím, že ukončila studium, pouze využila svého práva, a tedy žalobkyně již jen z tohoto důvodu po ní žádné další platby nemůže požadovat. Ustanovení § 59 zákona o vysokých školách totiž deleguje na soukromou vysokou školu toliko úpravu povinnosti poplatkové, nikoli sankční. Jinak řečeno zákon žalobkyni umožňuje vybírat pouze poplatky za zajištění podmínek studia tak, aby studujícímu bylo poskytnuto odpovídající vzdělání. V žádném případě však není oprávněna studenta trestat za to, že se rozhodne ve studiu nepokračovat. Takový poplatek je namístě shledat nejen v rozporu se zákonem, ale i v rozporu s dobrými mravy, neboť zanechání studia je právem studenta, které může uplatnit kdykoliv během studia. Soud prvního stupně při posuzování toho, zda závazek mezi účastnicemi řízení je či není spotřebitelského charakteru, dospěl k závěru, že smlouva o studiu nemá povahu smlouvy spotřebitelské. S takto kategorickým závěrem nelze souhlasit. Žalovaná je s ohledem na způsob získávání příjmu především z poplatků vybíraných od studentů přesvědčena o tom, že ve skutečnosti je tomu právě naopak. Vzdělávání poskytované vzdělávacími institucemi financovanými z podstatné části ze soukromých prostředků totiž ve smyslu unijního práva představuje službu za úplatu a svobodné vzdělávací zařízení, které poskytuje takové vzdělávání za prodávajícího nebo poskytovatele ve smyslu čl. 2 písm. c) směrnice 93/13/EHS, tedy ve své podstatě za podnikatele. Za podnikatele je totiž považován ten, kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku. Tyto podmínky žalobkyně bezesporu splňuje. Nadto platí právní fikce zakotvená v § 421 odst. 1 o. z., podle které se za podnikatele považuje osoba zapsaná v obchodním rejstříku. Jinými slovy, i v případě, že by žalobkyně nesplňovala zákonná kritéria podnikatele stanovená § 420 odst. 1 o. z., pak i tak by platila právní fikce, že je podnikatelkou, neboť je zapsána v obchodním rejstříku, navíc je její právní formou akciová společnost, tedy obchodní korporace ryze kapitálového charakteru. Zároveň nemůže být sporu o tom, že žalovaná jako studentka s žalobkyní nejednala v rámci své podnikatelské činnosti či samostatného výkonu svého povolání, když sama ani žádnou podnikatelskou činnost či povolání samostatně nevykonává. Pokud by soud prvního stupně správně přihlédl ke zjevně spotřebitelskému charakteru účastníky uzavřeného smluvního vztahu, musel by přisvědčit jejímu tvrzení o významné nerovnováze smluvních práv nebo povinností stran v její neprospěch coby spotřebitele, je-li nucena k úhradě služeb za obdob