12 Co 118/2025-124 — Městský soud v Praze

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 41 450 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 14,75 % p.a. od 10. 6. 2024 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu v rozsahu, v níž se žalobkyně vůči žalované domáhá zaplacení částky 38 250 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 14,75 % p.a. od 10. 6. 2024 do zaplacení (výrok II.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá „nárok“ na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a opatrovníkovi žalované , tituly před jménem, , jméno FO, , advokátce, přiznal za zastupování v řízení odměnu ve výši 22 264 Kč (výrok IV.).2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhá vůči žalované zaplacení částky 79 700 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že žalovaná je vlastníkem vozidla , název, , SPZ , SPZ, (dále jen „vozidlo“). Dne 11. 8. 2023 provedla žalobkyně odtah tohoto vozidla, které tvořilo překážku na pozemní komunikaci, a umístila jej na jím provozovaném parkovišti. Vůči žalované, která ani přes výzvu nic nezaplatila, žalobkyně požaduje náklady odtahu vozidla ve výši 1 900 Kč, dále parkovné za 1. – 3. den parkování ve výši 250 Kč/den (celkem 750 Kč), za 4. – 180. den parkování 400 Kč/den (celkem 70 800 Kč) a od 181. dne ve výši 50 Kč/den (celkem 6 250 Kč), celkem tedy 79 700 Kč:3. Soud I. stupně zjistil, že žalovaná měla v České republice evidovaný pobyt do 2. 7. 2024. Na poslední známou adresu jí nebylo možné doručit zásilky poštou, v České republice neodvádí zákonné odvody jako OSVČ ani tu není zaměstnána. Dle informace od , bezpečnostní sbor, zde měla povolen pobyt rodinného příslušníka, který jí však byl na vlastní žádost ukončen dne 2. 7. 2024. Soud I. stupně proto žalované ustanovil opatrovníka.4. Opatrovník namítl, že žalobkyně neprokázala důvod odtáhnutí vozidla, že by žalovaná byla vlastníkem vozidla, že vozidlo parkovalo u žalobkyně po dobu 411 dnů a s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. , spisová značka, , uvedl, že by měl soud I. stupně požadovanou náhradu moderovat vzhledem k ceně vozidla, jež bylo spíše vrakem.5. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná je občanem Spojených států amerických, přičemž určil svoji pravomoc k projednání této věci dle § 86 odst. 2 o. s. ř. Dle čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II), soud I. stupně aplikoval právo české.6. Po provedeném dokazování vzal soud I. stupně za prokázané, že žalobkyně byla zřízena na dobu neurčitou zřizovatelem , územě samosprávný celek, jakožto příspěvková organizace, jejímž předmětem činnosti je dle čl. VI bodu 2.15 zřizovací listiny provádění odtahů vozidel na příkaz strážníků , bezpečnostní sbor, a , bezpečnostní sbor, , včetně jejich hlídání a dle bodu 2.17 zajišťování správy a vymáhání neuhrazených pohledávek , územě samosprávný celek, za odtah a parkovné motorových vozidel, a to dle Pravidel schválených , orgán, , územě samosprávný celek, . Dle nařízení č. 2 z roku 2013 činí maximální cena za jeden nucený úplný odtah vozidla 1 900 Kč a maximální cena za služby parkovišť určených ke střežení vozidel za 1. – 3. i jen započatý den činí 250 Kč/den, od 4. dne za každý i jen započatý den, maximálně však 180 dnů ode dne přitažení vozidla na parkoviště činí 400 Kč/den a od 181. dne činí 50 Kč/den. Vlastníkem/provozovatelem vozidla je od 22. 3. 2023 žalovaná. Poprvé bylo vozidlo zaevidováno do provozu dne 11. 10. 2002, v České republice potom dne 24. 3. 2009. Dne, Anonymizováno, 11. 8. 2023 bylo žalobkyní vozidlo odtaženo z , místo, , neboť tvořilo překážku provozu. Žalovaná žalobkyni požadovanou částku nezaplatila.7. Po právní stránce soud I. stupně posoudil věc dle § 19, § 45 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „ZPK“), a dle § 2953 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Dospěl k závěru, že žalované vznikla povinnost uhradit náklady spojené s odtahem vozidla a parkovným v souladu s § 45 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, a dle nařízení č. 2 z roku 2013 v celkové výši 79 700 Kč, tj. cenu za 1 nucený úplný odtah vozidla ve výši 1 900 Kč a parkovné ve výši 77 800 Kč.8. Soud I. stupně se dále zabýval tím, zda je nárok uplatněný žalobkyní přiměřený vzhledem k ceně vozidla, jež bylo poprvé uvedeno do provozu 11. 10. 2002, tj. v době odtahu bylo vozidlo staré 21 let a 9 měsíců. Byť v řízení nebyla cena vozidla zjišťována, soud I. stupně vyšel z toho, že je obecně známou skutečností, že hodnota takto starých vozidel nepřesahuje 20–40 tis. Kč. V takovém případě nepovažoval soud I. stupně za správné, aby žalobkyně za parkování vozidla požadovala o tolik vyšší částku, než kolik činí samotná hodnota vozidla. Navíc za situace, kdy žalobkyni parkováním vozidel žádná škoda podle soudu I. stupně nevzniká, ale parkovné představuje zdroj jejích příjmů. Soud I. stupně proto podle § 2953 odst. 1 o. z. požadovanou náhradu snížil s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 546/2016. Stejně jako ve věcech, sp. zn. 29 C 356/2023, 29 C 109/2024, 29 C 325/2024, dospěl k závěru, že žalobkyni náleží parkovné v maximální výši 39 550 Kč, které je podle soudu I. stupně i s přihlédnutím k hodnotě vozidla dostatečným plněním za parkování vozidla v souladu se shora citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu. Spolu s odtahem tak soud I. stupně žalobě vyhověl co do částky 41 450 Kč (tj. náklad na odtah ve výši 1 900 Kč + 3 dny po 250 Kč + 97 dnů po 400 Kč). Ve zbývající části 38 250 Kč s úrokem z prodlení od 10. 6. 2024 soud I. stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl. S přihlédnutím k § 573 o. z. žalobkyni přiznal úrok z prodlení od 10. 6. 2024 podle § 1970 o. z. ve výši podle nařízení č. 351/2013 Sb.9. Soud I. stupně rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal „nárok“ (správně právo-pozn. odvolacího soudu) na náhradu nákladů řízení, a to s odůvodněním, že senát 29 C rozhoduje všechny věci žalobkyně shodně (viz věci sp. zn. 29 C 356/2023, 29 C 109/2024, 29 C 325/2024), pročež jeho rozhodnutí není pro žalobkyni překvapivé, a protože má žalobkyně podle soudu I. stupně dostatek materiálních i personálních zdrojů na to, aby se v řízení zastupovala sama (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12).10. Opatrovníkovi žalované za zastupování v řízení soud I. stupně přiznal odměnu ve výši 22 264 Kč.11. Proti výroku II., III. a IV. rozsudku soudu I. stupně podala žalobkyně odvolání, kdy namítla, že rozhodnutí soudu I. stupně vydal vyloučený soudce vzhledem ke vztahu soudce k opatrovnici žalované. Dále namítla, že soud I. stupně nesprávně moderoval její nárok stejně jako v obdobných rozhodnutích soudu I. stupně v obdobných věcech, kdy však soud I. stupně řešil odtahy z důvodu dle § 19d odst. 1 a 2 zákona 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, než jak je tomu v této věci u odtahu dle § 45 odst. 1 a 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. U odtahů dle § 19d odst. 1 a 2 zákona č. 13/1997 Sb. může žalobkyně vozidlo za splnění konkrétních zákonných podmínek po 3 měsících prodat, u odtahů dle § 45 odst. 1 a 4 zákona č. 361/2000 Sb. však vozidlo může prodat nejdříve po 3 letech, kdy se stane věcí opuštěnou. Soudem I. stupně odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 25 Cdo 546/2016, se podle žalobkyně nejen týká jiné věci, ale i jiného zákonného důvodu odtahu. Žalobkyně zároveň zdůraznila, že k prodeji vozidla ani k jeho stání na parkovišti by vůbec nemuselo dojít, pokud by žalovaná neporušila svou zákonnou povinnost provozovatele. Dle žalobkyně by bylo adekvátní, pokud by se žalovaná coby provozovatelka odtaženého vozidla o své vozidlo zajímala a vyzvedla by si ho z odtahového parkoviště. Žalobkyně musela celý proces odtahu a uskladnění vozidla absolvovat pouze proto, že žalovaná porušila své povinnosti provozovatele vozidla. Svým nezájmem o vozidlo žalovaná způsobila žalobkyni, která musela odtažené vozidlo střežit, škodu. Žalobkyně rovněž zdůraznila, že se jedná o příjmy do veřejného rozpočtu, které mají reparovat náklady, které jsou na odtah vozidel vynakládány. Žalobkyně dále rozporovala výrok soudu I. stupně o náhradě nákladů řízení. Soud I. stupně podle žalobkyně postupoval v rozporu s § 142 odst. 3 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3306/2015). Soud I. stupně měl rozhodnout tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni veškeré jí vynaložené náklady na vymáhání žalovaného nároku (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. II. ÚS 3388/11). Žalobkyně tedy navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví i co do částky 38 250 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 14,75 % p.a. od 10. 6. 2024 do zaplacení a uloží žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, příp. aby rozsudek zrušil a vrátil ho soudu I. stupně