18 Co 199/2025-81 — Městský soud v Praze

1. Soud I. stupně napadeným rozhodnutím zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 192 933 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II).2. Takto rozhodl v řízení, kterým se žalobce domáhal zaplacení výše uvedené částky za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení vedeného u , Orgán veřejné moci, pod sp. zn. , spisová značka, , které bylo zahájeno usnesením o zahájení exekuce ze dne , datum, , ve kterém měl žalobce postavení povinného. Žalobce splnil vymáhané povinnosti již ke dni 19. 10. 2015, nicméně řízení běželo dále a skončilo až usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2348/23 ze dne 31. 10. 2023, doručeným mu téhož dne. Posuzované řízení tak trvalo minimálně od 23. 11. 2010 do 31. 10. 2023, tj. 13 let. Jeho délka byla extrémně dlouhá a bylo vedeno i po splnění exekuované povinnosti žalobcem (19. 10. 2015), tedy po dobu dalších 8 let, což mělo pro žalobce nepříznivý dopad v tom, že různé subjekty považovaly žalobce za člověka v exekuci a z toho důvodu s ním nebyly ochotny uzavřít kontrakty, o které měl zájem. Význam posuzovaného řízení označil žalobce za zásadní pro svou osobu. U žalované uplatnil svůj nárok podáním ze dne 30. 11. 2023 a žalovaná mu dne , datum, zaplatila odškodné ve výši 77 067 Kč.3. Žalovaná nárok neuznala a učinila nesporným podání žádosti dne 30. 11. 2023. K výpočtu žalobci vyplacené částky uvedla, že vycházela ze základní částky 15 000 Kč za rok trvání řízení, s výjimkou prvních dvou let, za které poskytla částku poloviční. Vzhledem k délce řízení, které pro žalobce trvalo 12 let a 4 měsíce, byl shledán důvod pro navýšení základní částky na 17 000 Kč, zároveň shledala důvod pro snížení základní částky 60 % z důvodu sníženého významu řízení pro žalobce, neboť zohlednila jeho pětiletou pasivitu s tím, že žalobce po dobu těchto pěti let nevěděl o tom, že exekuční řízení trvá a pro tuto dobu nemohl být zásadně omezen.4. Soud I. stupně, po provedení dokazování spisem , Orgán veřejné moci, sp. zn. , spisová značka, a spisem soudního exekutora sp. zn. , spisová značka, , citaci příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“), a zhodnocení jednotlivých kritérií daných zákonem (§ 31a odst. 1 a 3 písm. a/ až e/ OdpŠk) uzavřel, že posuzované řízení ve vztahu k žalobci jako povinnému trvalo od 29. října 2010, kdy byl žalobce o provedení exekuce informován oprávněným, do 31. 10. 2023, kdy byl vyhlášen ústavní nález, kterým byla ústavní stížnost žalobce jako povinného ve vedené exekuci odmítnuta, tedy celkem 13 let. Předmětem řízení byla exekuce povinnosti žalobce zaplatit oprávněnému částku 25 000 Kč a náklady předchozího řízení ve výši 1 000 Kč, náklady exekuce oprávněného a náklady exekutora. V řízení se vyskytly průtahy v období od 3. 11. 2016 do 3. 11. 2020, kdy zejména před soudním exekutorem neprobíhala prakticky žádná činnost, v řízení došlo ke změně exekutora, nový exekutor uskutečnil ve věci dotaz na různé orgány a oprávněného. Řízení hodnotil jako mírně zvýšeně náročné po právní i procesní stránce, zejména v poslední fázi řízení, kdy soud rozhodoval o návrhu žalobce na zastavení exekuce, ale i návrzích na zrušení všech dosud vydaných exekučních příkazů po úhradě vymáhané povinnosti povinným, jakož i o návrhu na zastavení exekuce. Ve věci bylo rozhodováno na dvou stupních soudní soustavy a před Ústavním soudem, nalézací soud meritorně rozhodoval 2×, rovněž tak odvolací soud rozhodoval 2× procesně. Soud I. stupně konstatoval, že využití zákonných procesních práv nelze klást účastníkům k tíži, nicméně je nutno přihlédnout k tomu, že orgány státu musí rozhodnout, což navyšuje délku řízení, aniž by tato skutečnost mohla být kladena k tíži žalované. K chování žalobce uvedl, že tento se nejprve domáhal zastavení exekuce, nikoliv exekučního řízení, opakovaně se domáhal zrušení všech rozhodnutí vydaných poté, co exekuční řízení skončilo provedením úhrady vymáhaného plnění soudní exekutorce , tituly před jménem, , jméno FO, a ve věci podal i nedůvodnou ústavní stížnost, což přispělo k celkové délce řízení. Význam předmětu řízení pro žalobce hodnotil s ohledem na jeho typ, který nelze považovat za řízení s vyšším významem, a po subjektivní stránce poukázal na skutečnost, že se žalobce po určitou dobu o řízení nezajímal, přičemž exekuční řízení až do zaplacení vymáhané pohledávky žalobcem běželo zcela oprávněně. Po dobu, kdy žalobce o vedení řízení nevěděl, nemohla mu vzniknout újma za nepřiměřenou délku řízení. Až v poslední fázi řízení mohl žalobce oprávněně pociťovat nepřiměřenou délku daného řízení, kdy exekuovaná povinnost byla již vymožena a žalobce si byl vědom skutečnosti, že exekuční řízení nadále běží. Neuvěřil tvrzením žalobce, že po celou dobu, od úplného zaplacení exekuované povinnosti do okamžiku, kdy mu nástupem původní soudní exekutorky byla zablokována mzda, měl povědomí o vedení exekuce a s tím spojené dopady do jeho psychiky, ale současně nevěděl, jak má dále postupovat, neboť při ústním jednání dal označeně najevo, že jím uváděné kontrakty, o které měl údajně v předmětném období přijít, blíže specifikovat nehodlá, když tyto uvedl pouze pro dokreslení svého povědomí o vedení exekuce, nikoliv zvýšeného významu pro jeho osobu. Za zarážející označil přístup žalobce, který po dobu pěti let nevyvinul žádnou aktivitu vedoucí k řádnému ukončení celé exekuce, která dle jeho tvrzení jej psychicky zatěžovala a omezovala jeho běžnou činnost. V tomto směru označil tvrzení žalobce za účelové i s ohledem na skutečnost, že začal konat v roce 2020 poté, co byl ve věci vydán exekuční příkaz na mzdu žalobce (podal návrh na zastavení exekuce). S ohledem na uvedené a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2311/15 ze dne 30. 1. 2017 rozdělil zařízení na 3 úseky, a to dobu oprávněně vedeného exekučního řízení od 23. 5. 2011, kdy se žalobce dozvěděl, že je proti němu vedeno exekuční řízení a jeho běh mohl plnou úhradou exekuované pohledávky s příslušenstvím jako povinný prakticky kdykoliv ovlivnit, což učinil až dne 19. 10. 2015 (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu 30 Cdo 2434/2010), období od 20. 10. 2015, kdy se žalobce domníval, že exekuční řízení bylo skončeno a o řízení se nijak nezajímal, do 9. 11. 2010, kdy byl vydán exekuční příkaz k obstavení mzdy žalobce, na jehož základě se žalobce dozvěděl, že exekuční řízení dále běží (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu 30 Cdo 4968/2015) a období od 10. 11. 2020, kdy žalobce již věděl, že exekuční řízení nadále běží a zahájil kroky k ukončení celého řízení, na jehož základě byl podán návrh na zastavení exekuce a činil další kroky do rozhodnutí o ústavní stížnosti dne 31. 10. 2023. Soud I. stupně konstatoval, že až v poslední části řízení mohl žalobce oprávněně pociťovat nepřiměřenou délku daného řízení, kdy exekuovaná povinnost byla již vymožena a žalobce si byl vědom skutečnosti, že exekučním řízení přesto nadále běží. Uzavřel, že pokud jde o první označený úsek řízení, žalobci imateriální újma vzniknou nemohla, neboť exekuční řízení bylo vedeno zcela po právu a tato část řízení byla ukončena až zaplacením vymáhané pohledávky ze strany žalobce. K druhé části řízení uzavřel, že význam daného řízení pro žalobce byl s ohledem na jeho nevědomost nulový a žalobci nemohla vzniknout ani nemajetková újma z nepřiměřené délky daného řízení, když o jeho vedení nevěděl. Až poslední úsek řízení lze, dle závěru soudu I. stupně, odškodnit, tj. za 2 roky a 11 měsíců. Dospěl k závěru, že v označeném období došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona a celková délka namítaného řízení, byť se v něm nevyskytly průtahy v podobě nečinnosti, byla ve vztahu k jeho průběhu dobou nepřiměřenou. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobci nemajetková újma, k jejímuž odškodnění není namístě poskytnout pouze konstatování porušení práva. Přiměřeným odškodněním se jevilo peněžité zadostiučinění v základní částce 15.000 Kč za rok. Nalézací soud dospěl k základní částce ve výši 16 875 Kč, od této částky odečetl 15 % s ohledem na počet stupňů soudní soustavy, které ve věci rozhodovaly, a dále ponížil základní částku o 25 % z důvodu chování žalobce v průběhu řízení. Celkem tedy soud I. stupně základní částku ponížil o 40 % a žalobci přiznal částku 10 125 Kč. S ohledem na skutečnost, že žalovaná již žalobci mimosoudně uhradila částku ve výši 77 067 Kč, žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle úspěchu účastníků ve věci a úspěšné žalované přiznal právo na náhradu za jednotlivé úkony v souladu s vyhláškou č. 253/2015 Sb. a § 151 odst. 3 o. s. ř.5. Proti tomuto rozsudku podal včasné a přípustné odvolání žalobce. Soudu I. stupně vytýká zejména to, že se nevypořádal ze skutečností, že celková délka posuzovaného řízení byla extrémní, což se mělo promítnout do základní částky, které měla být stanovena na horní hranici ro