18 Co 284/2025-64 — Městský soud v Praze

1. Shora uvedeným rozsudkem soud I. stupně určil, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. , číslo, zahrada o výměře 137 m2 v obci , adresa, , KÚ , adresa, , jak je vymezeno v geometrickém plánu pro rozdělení pozemku ze dne 28. 4. 2025, č. , číslo, , resp. ze dne 5. 5. 2025, č. , číslo, , zpracovaném , tituly před jménem, , jméno FO, , autorizovaným zeměměřickým inženýrem (výrok I.). Zároveň rozhodl, že se žalobkyni nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok II.).2. Žalobkyně v žalobě tvrdila, že je vlastníkem pozemku parc. č. , číslo, , který svou východní hranicí přiléhá k pozemkům, jejichž vlastníkem je žalovaný. Pozemek zakoupila žalobkyně společně se svým manželem v druhé polovině osmdesátých let a po smrti manžela je jeho výlučným vlastníkem. Již v době koupě pozemku byla jeho východní stran oplocena. V tomto rozsahu žalobkyně a její manžel od počátku vlastnictví pozemek užívali, v linii plotu umístili příjezdová vrata a za plotem postavili garáž. Žalovaný ani jeho právní předchůdci držbu v minulosti nijak nezpochybňovali. Teprve nedávno žalobkyně zjistila, že dle stavu zapsaného v katastru nemovitostí se linie oplocení nachází na pozemcích žalovaného a k jejímu pozemku jsou takzvaně připloceny cípy pozemků parc. č. , číslo, a , číslo, ve vlastnictví žalovaného. Žalobkyně zastávala názor, že byly splněny podmínky mimořádného vydržení. Doba trvání daného stavu je zjevná i ze skutečnosti, že oplocením desítky let prorůstají vzrostlé stromy, a postačuje pro závěr o mimořádném vydržení dle § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen OZ). Žalobkyně zdůvodňovala, že je ve věci dán naléhavý právní zájem, existenci dobré víry na své straně a že v minulosti nebyly k dispozici přesné mapové podklady a že s manželem neměli žádný důvod k pochybnostem, zda jim část užívané plochy patří.3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, neboť není pravda, že by v katastru nemovitostí zapsaný stav vlastnického práva žalovaného neodpovídal skutečnému stavu. Žalovaný se stal vlastníkem pozemku parc. č. , číslo, originálním způsobem, na základě usnesení o příklepu soudního exekutora , tituly před jménem, , jméno FO, , ze dne 27. 9. 2017, č. j. , spisová značka, . Tvrdil, že je mu od doby nabytí vlastnictví k předmětným pozemkům dosud nepřetržitě bráněno původním vlastníkem – paní , jméno FO, v plném výkonu vlastnického práva a vstupu na předmětné pozemky, což mu nelze přičítat k tíži. Žalovaný v postupu žalobkyně spatřoval šikanózní jednání a jednání v rozporu s dobrými mravy, když bránění paní , jméno FO, využívá a podala žalobu ve chvíli, kdy paní , jméno FO, prohrála všechny soudní spory. Žalovaný dále tvrdil, že po celou dobu od nabytí vlastnického práva k pozemkům tato vlastnická práv aktivně brání a uplatňuje. Žalovaný rovněž tvrdil, že žalobkyně se fakticky držby neujala.4. Na základě provedeného dokazování dospěl soud I. stupně k závěru, že žalobkyně se stala dne 25. 6. 1986 výlučným vlastníkem pozemku parc. č. , číslo, o výměře 1 223 m2, trvalý travní porost, v obci , adresa, , k. ú. , adresa, , a to po smrti manžela, s nímž v 80. letech minulého století nemovitost nabyli. Žalovaný se stal dne 19. 8. 2020 na základě příklepu v dražbě podle usnesení soudního exekutora o udělení příklepu ze dne 3. 4. 2020, č. j. , spisová značka, a č. j. , spisová značka, mimo jiné výlučným vlastníkem pozemku parc. č. , číslo, o výměře 1 600 m2, zahrada, v obci , adresa, , k. ú. , adresa, . Uvedený pozemek žalovaného hraničí s pozemkem žalobkyně parc. č. , číslo, . Částí pozemku žalovaného prochází staré oplocení se starou kůlnou a příjezdovými vraty k ní, nachází se zde vzrostlé stromy. Oplocení se na této části pozemku nacházelo již v době, kdy se žalobkyně stala vlastníkem pozemku parc. č. , číslo, , tedy k 25. 6. 1986, kůlnu a příjezdová vrata v oplocení vybudoval manžel žalované někdy v roce 2014. Předmětná část pozemku žalovaného je specifikována geometrickým plánem , tituly před jménem, , jméno FO, pro rozdělení pozemku ze dne 28. 4. 2025, č. , číslo, , resp. ze dne 5. 5. 2025, č. , číslo, , jako nový pozemek parc. č. , číslo, o výměře 137 m2, vzniklý oddělením z původního pozemku žalovaného parc. č. , číslo, . V řízení bylo rovněž prokázáno, že žalobkyně drží předmětnou část pozemku žalovaného od 25. 6. 1986, tedy cca 38 let.5. Po právní stránce soud I. stupně věc posoudil tak, že ve věci je dán naléhavý právní zájem žalobkyně dle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť je v katastru nemovitostí zapsána jiná osoba než „pravý“ vlastník. Věc posoudil dle § 1090 odst. 1, § 1091 odst. 2 a § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen OZ), a po shrnutí podmínek řádného (běžného) vydržení nemovitostí uzavřel, že u mimořádného vydržení (u nemovitostí po dobu 20 let) odpadá požadavek, aby se držba zakládala na právním důvodu. Pravost a poctivost družby se presumují, není-li prokázán opak.6. S ohledem na zjištěný skutkový stav soud zhodnotil jako jádro sporu otázku držby v rozporu se stavem zápisů v katastru nemovitostí a s tím spojený omyl držitele ohledně průběhu vlastnické hranice. Vycházel přitom z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, dle kterého k naplnění „držby nikoliv v nepoctivém úmyslu“ postačí držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma. Nejvyšší soud v této souvislosti zaujal názor, že nikoliv nepoctivý úmysl se nemusí změnit v úmysl nepoctivý jen tím, že držitel zjistí okolnosti, ze kterých se podává, že vlastníkem věci je ve skutečnosti někdo jiný. V řízení přitom nebylo prokázáno, že by žalobkyně a její manžel užíváním předmětné části pozemku žalovaného vědomě někomu působili újmu. Šlo o držbu poctivou, na čemž ničeho nemění ani skutečnost, že se žalobkyně v nedávné době dozvěděla, že oplocení, příjezdová vrata a kůlna se nacházejí na pozemku žalovaného, když toto povědomí nemohlo vyvolat držení části pozemku žalovaného žalobkyní v nepoctivém úmyslu.7. Soud I. stupně se zabýval i omluvitelností omylu držitele při posouzení oprávněnosti držby, při kterém se přihlíží k poměru ploch koupeného a drženého pozemku, jejich tvarem, umístěním, terénem, společným oplocením apod. Odkázal při tom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3079/2014, v němž se tolerovalo překročení 50 % výměry nabytého pozemku. V projednávané věci výměra části pozemku žalovaného činila 137 m2 a výměra pozemku žalobkyně činila, Anonymizováno, 1 223 m2; poměr tak nepřekračuje 12 %. Omyl žalobkyně (a jejího manžela) ohledně průběhu vlastnické hranice je tak omluvitelný.8. Soud I. stupně nepřisvědčil námitkám žalovaného, že originárním nabytím pozemku parc. č. , číslo, došlo k přerušení doby mimořádného vydržení. V této souvislosti citoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3664/2023, dle kterého nabytím vlastnického práva k pozemku na základě rozhodnutí o udělení příklepu nezaniká k vydržení způsobilá držba vlastnického práva k takovému pozemku nebo jeho části; rozhodnutí o příklepu nemá vliv ani na běh vydržecí doby.9. Proto soud I. stupně žalobě vyhověl a o nákladech řízení rozhodl dle § 150 o. s. ř., když se žalobkyně nepokusila před podáním žaloby žalovaného kontaktovat a pokusit se vyřešit věc smírnou cestou.10. Proti rozsudku podal žalovaný včasné a přípustné odvolání. Namítal, že pro vznik a trvání držby jsou nezbytná dva předpoklady – existence vůle s věcí nakládat jako s vlastní a faktické ovládání věci. V řízení přitom nebylo prokázáno, že by žalobkyně obě uvedené podmínky splnila. Z důkazů provedeného místního šetření a fotografií je zřejmé, že část pozemku v údajné držbě žalobkyně, jakož i plot a dřevěná stavba zde stojící – „garáž“, nebyly déle jak 20 let udržovány. Nachází se zde vzrostlé stromy vrostlé do oplocení. Žalobkyně tedy nesplnila podmínku držby nemovité věci – věc řádně neudržovala, tedy nechovala se jako vlastník, a dále věc fakticky neovládala. Žalobkyně nespecifikovala ani nedoložila, kdy a kdo vrata a garáž postavil. Neprokázala skutečnou držbu části předmětného pozemku nepřetržitě po dobu 10, resp. 20 let v období před 1. 1. 2019. Soud I. stupně přitom dospěl k nesprávným skutkovým závěrům, když přisvědčil tvrzení žalobkyně, že vrata a garáž postavil její manžel a že drží předmětnou část pozemku 38 let.Žalovaný rovněž namítal, že i pokud by žalobkyně splnila podmínky vydržení dle § 1089 OZ, nečinila aktivní obranu svého vydrženého vlastnického práva v době, kdy celý pozemek parc. č. , číslo, , číslo, byl dán roku 2017 do dražby. Tím potvrdila, že se fakticky o pozemek nestarala, ani neprojevila vůli s pozemkem nakládat jako s vlastním. Nebylo prokázáno, že by žalobkyně splnila podmínky držby ve smyslu § 989 OZ. Nemohla tak pozemek vydržet dle § 1089 ve spojení s § 989 OZ.Soud I. stupně věc rovněž nesprávně právně posoudil otázku originárního nabytí vlastnického práva žalovaného k pozemku parc. č. , číslo, a jeho následnou aktivní vlastnickou obranu ve vztahu k údajné držbě části poz