20 Co 32/2025-401 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem uznal soud I. stupně žalovanou povinnou zaplatit žalobci 338 087 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně od 24.5.2022 do zaplacení a žalobu ohledně 6 352 Kč s příslušenstvím zamítl. Žalované současně uložil povinnost zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 soudní poplatek ve výši 16 905 Kč. Žalobce se podanou žalobou domáhal na žalované zaplacení 2 347 297 Kč s příslušenstvím, sestávající z náhrady za ztížení společenského uplatnění (ZSU) ve výši 1 226 015 Kč, znalečného ve výši 15 000 Kč, náhrady další nemajetkové újmy za psychické útrapy ve výši 232 761 Kč (shodné s výší již žalovanou vyplaceného bolestného), náhrady nákladů na péči o jeho dům a zahradu ve výši 337 890 Kč, náhradu ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 301 115 Kč, náhrady ztráty na příspěvcích zaměstnavatele na penzijní připojištění ve výši 16 949 Kč, náhrady ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od , datum, do , datum, ve výši 211 215 Kč a náhrady nákladů na speciální obuv ve výši 6 352 Kč. Žalobce se uvedené náhrady újmy domáhal na žalované coby pojistitelce vozidla , název, , RZ , SPZ, odpovědnosti za újmu způsobenou jeho provozem, neboť utrpěl škodu na zdraví při dopravní nehodě dne , datum, , zaviněné řidičem tohoto vozidla. Žalobce vzal postupně žalobu ohledně některých nároků zčásti či zcela zpět i na základě plnění žalované – žalovaná plnila náhradu za ZSU a znalečné v celé uplatněné výši, dále žalobci poskytla na náhradě nákladů na péči o dům 111 674 Kč, na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti 191 081 Kč a na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za žalované období 69 427,50 Kč. Předmětem řízení po všech částečných zpětvzetích zůstala částka 344 439 Kč, sestávající z náhrady další nemajetkové újmy ve výši ve výši 232 761 Kč, náhrady nákladů na péči o dům ve výši 37 225 Kč, náhrady ztráty na výdělku žalobce po skončení jeho pracovní neschopnosti od , datum, do , datum, ve výši 68 101 Kč a náhrady nákladů na speciální obuv ve výši 6 352 Kč.2. Soud I. stupně na podkladě důkazních zjištění, popsaných v odstavcích 11. až 49. napadeného rozsudku, s odkazem na §§ 3 odst. l, 6 písm. a) a 9 odst. l zákona č. 168/1999 Sb. o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla konstatoval, že základ nároku je mezi účastníky nesporný. Nárok žalobce na náhradu další nemajetkové újmy podle § 2958 zák .č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o.z.) ve výši 232 761 Kč shledal při vědomí závěrů judikatury Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2635/2018, sp. zn. 25 Cdo 1313/2023) opodstatněným se závěrem, že specifickou okolností je v daném případě prodělání šesti operací žalobcem v celkových narkózách v průběhu třicetidenní hospitalizace (při nichž mu byla opakovaně odstraňována odumřelá tkáň na patě pravé nohy a následně odebrán kožní štěp pro přenos kožního transplantátu na patu). Dovodil, že opakovaně po několika dnech prováděné operace musely být pro žalobce nesmírně psychicky náročné a vyčerpávající. Žalobce se mohl důvodně mohl obávat o osud pravé nohy, o to, kolikrát ještě bude nucen podstoupit v celkové anestezii odstranění mrtvé tkáně, zda se jeho pata zahojí, zda se kožní štěp přichytí a zda o nohu nepřijde. Soud I. stupně poukázal i na další operaci 4 měsíce po propuštění z nemocnice (při níž došlo k extrakci osteosyntetického materiálu) a konstatoval, že žalobce v průběhu 6 měsíců roku 2019 žalobce podstoupil 7 operací v celkové anestezii a měl vzhledem ischemické chorobě srdeční, kterou od roku 2018 trpěl, obavy, zda se z každé další narkózy probere. Uzavřel, že tyto okolnosti, jež nebyly zohledněny v rámci bolestného, jsou důvodem pro náhradu další nemajetkové újmy žalobce v souvislosti s předmětnou dopravní nehodou, neboť zasáhly nad míru obvyklou do standardního průběhu léčby žalobce, a dovodil, že nárok na zaplacení částky 232 761 Kč, vyčíslené podle zásad slušnosti, je důvodný v plném rozsahu.3. Nárok žalobce na náhradu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od , datum, do , datum, ve výši 68 101 Kč ve smyslu § 2963 odst. l o.z. shledal soud I. stupně rovněž důvodným. Konstatoval, že mezi účastníky je nesporný jak základ tohoto nároku, výše rozhodného měsíčního hrubého výdělku 25 339 Kč a výše invalidního důchodu žalobce 11 540 kč, který mu byl dne , datum, přiznán pro invaliditu II. stupně. Žalobce byl v souvislosti s předmětnou dopravní nehodou v pracovní neschopnosti od , datum, do , datum, a ke dni 7. 5. 2021 byl ukončen jeho pracovní poměr, následně byl veden v evidenci úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání. Sporná byla výše odpočtu minimální mzdy od průměrného výdělku žalobce (an. § 271b odst. 3 zákoníku práce, pozn. odvolacího soudu). Žalovaná ve svém výpočtu odečetla celou minimální mzdu, která v roce 2021 byla ve výši 15 200 Kč měsíčně a v roce 2022 ve výši 16 222 Kč měsíčně. Žalobce souhlasil se zohledněním minimální mzdy jako jeho fiktivního výdělku, jelikož byl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, dovozoval však s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2146/2021, že by měla být její výše zohledněna pouze z 50 %, neboť je schopen vykonávat práci nejvýše v polovičním pracovním úvazku. Soud I. stupně přisvědčil žalobci s poukazem na to, že podle znaleckého posudku a posudku o invaliditě má žalobce omezenou pracovní schopnost v rozsahu 50%, tudíž může vykonávat vhodnou práci v maximálně 50% úvazku, proto je spravedlivé odečtení pouze poloviny minimální mzdy (coby jeho fiktivního výdělku). Soud I. stupně dále přiznal žalobci náhradu nákladů na péči o dům ve zbylé výši 37 225 Kč a zamítl žalobu ohledně jeho nároku na náhradu speciální obuv ve výši 6 352 Kč. Příslušenství z přiznané částky stanovil podle § 1970 o.z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a podle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích vyměřil žalované soudní poplatek z přiznané částky nároku.4. Proti rozsudku podala žalovaná včasné odvolání, směřující do jeho vyhovujícího výroku v rozsahu částky 250 862 Kč s příslušenstvím a do výroku o soudním poplatku. Tímto odvoláním sporovala nárok žalobce na náhradu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 68 101 Kč a nárok na náhradu za další nemajetkovou újmu v rozsahu 182 761 Kč. K tomuto nároku namítla, že žalobce neuvedl dostatečná skutková tvrzení ani důkazy a že celková přiznaná částka 232 761 Kč je v rozporu s principem proporcionality, k čemuž poukázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp.zn. 69 Co 104/2022 a sp.zn. 11 Co 86/2023, přiznávající na takový nárok v obdobných případech poškození zdraví částku 50 000 až 100 000 Kč. Zdůraznila s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 25 Cdo 2245/2017, že nemajetkovou újmou ve smyslu § 2958 o.z. jsou míněny obtíže, jejichž míra překračuje obvyklou zátěž pro poškozeného při podrobení se omezením, plynoucím z léčby nad rámec komplikací, ocenitelných procentním zvýšením bolestného. Další nemajetková újma je spojena se zásahem do zdraví, který nespočívá v přechodné bolesti ani ve fyzické či psychické újmě dlouhodobého charakteru a jde o specifické okolnosti, vymykající se obvyklému průběhu léčby, které nenastávají pravidelně, ale zvyšují intenzitu újmy na zdraví nad obvyklou míru. Žalovaná dovozovala, že opakované operační zákroky mají být se ze své povahy zohledněny v rámci hodnocení bolestného a žalobcova obava za ztráty končetiny by z pohledu principu proporcionality neměla být odškodňována částkou vyšší, než 50 000 Kč. Stran náhrady ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti žalovaná zdůraznila, že ve smyslu § 271b odst. 3 zákoníku práce je u omezeného pracovního uplatnění při evidenci na úřadu práce odečítána jako nejmenší možný výdělek minimální mzda, a proto má svůj výpočet náhrady nadále za správný. Návrh žalobce, aby odečtena pouze polovina minimální mzdy, není důvodný, neboť nelze automaticky předpokládat, že by při polovičním pracovním úvazku nemohl dosahovat výdělku vyššího, než je tato polovina. Poukázala dále na to, že podle výpovědi žalobce a jeho partnerky bylo pro žalobce obtížné najít práci z důvodu (ne)dostupnosti zaměstnání hromadou dopravou a nedostatku pracovních míst, což není v příčinné souvislosti s předmětným poškozením zdraví. Ve věci nebylo ve smyslu závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 21 Cdo 2146/2021 žalobcem dokazováno, jakou konkrétní profesi by byl schopen vykonávat a na jaký pracovní úvazek. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený výrok rozsudku v rozsahu 250 862 Kč s příslušenstvím zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.5. Žalobce navrhl potvrzení odvoláním napadené části rozsudku. Ve vyjádření k odvolání dovozoval, že nárok na náhradu další nemajetkové újmy dostatečně tvrdil a prokázal a částka 232 761 Kč není nadhodnocená, k čemuž poukazoval na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp.zn. 23 Co 254/2018, jímž byla přiznána nemajetková újma za obtíže, způsobené nepovolenou stavbou, ve výši 500 000 kč s p