29 Co 258/2025-148 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu na uveřejnění odpovědi ve znění uvedeném ve výroku I napadeného rozsudku a výrokem II uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 2 400 Kč k rukám jeho advokáta.2. Takto rozhodl o žalobě na uveřejnění odpovědi v návaznosti na informace uvedené v pořadu „, název, “ dne , datum, , dostupného na , www, . V tomto pořadu byl žalobce dle svých tvrzení nepravdivě označen za původce hluku na , adresa, a dále bylo nepravdivě, neúplně a zavádějícím způsobem informováno o sporech mezi žalobcem a městem , adresa, . Žalobce uvedl, že své právo uplatnil u žalovaného dne 11. 1. 2024 žádostí ve smyslu § 37 zákona č. 231/2001 Sb. o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů (dále jen „ZRTV“), žalovaný odpověděl dne 18. 1. 2023, že nevyhoví, a to ani částečně. Žalobce chtěl uvést na pravou míru, doplnit či zpřesnit následující okruhy: sdělení, že žalobce je pachatelem přestupku a původcem hluku na , adresa, ; sdělení, vyznívající tím způsobem, že žalobce je kverulant a neúspěšně se soudí kvůli maličkostem s městem , adresa, ; sdělení, že se město , adresa, snažilo s žalobcem dohodnout a že žalobce možnost dohody zmařil. Žalobce tvrdil, že byl žalovaným nařčen z toho, že páchá přestupky, když to není pravda, protože byl ve správním řízení očištěn; že se výjimka podle § 40 odst. 1, písm. c) ZRTV nepoužije, protože to, že žalobce se dopustil přestupku, je tvrzením žalovaného, který na podporu tohoto tvrzení využil citace třetích osob; a že žalovaný v negativní reakci na žádost o uveřejnění argumentoval, že správní řízení se týkalo jiných skutků. Žalobci vadí, že v reportáži bylo uvedeno, že „, právnická osoba, to odmítá a chce muže zažalovat.“, dále že je bez kontextu uvedeno: „, funkce, , právnická osoba, , jméno FO, přitom ujišťuje, že se snaží hluk z akcí minimalizovat. Dokonce jsme udělali spoustu úplně konkrétních opatření, co se týče ozvučení programu.“ a rovněž neúplné, nepřesné a zkreslující informace o soudním řízení: Tehdy nad městem vyhrál soudní spor, další rozsudky ale daly za pravdu , právnická osoba, .“ Žalobce tvrdil, že ve sporu vyhrál, až následně exekuční soudy dospěly k závěru, že je rozsudek materiálně nevykonatelný. Žalobci dále vadí část reportáže: , funkce, , adresa, , jméno FO, tvrdí, že domluva s mužem, který městskou část opět zažaloval, není možná. , jméno FO, se dožaduje jakési osobní újmy, která je mu způsobena tím, že na , adresa, se konají například vánoční trhy nebo oslavy , Událost, . Vždy, když něco navrhneme, tak pan , jméno FO, nakonec tuto dohodu neakceptuje a odmítá ji za své strany dodržet. Takže v současné době zvažujeme, že podáme žalobu na pana , jméno FO, . Žalobce tvrdí, že s ním nikdo nejednal.3. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a navrhoval její zamítnutí. Dle názoru žalovaného předmětná reportáž pravdivě shrnula skutkový stav týkající se rušení vánočních trhů, předestřela posluchačům podstatu sporů mezi žalobcem a Statutárním městem , adresa, a v souladu s novinářskou praxí a povinnostmi vysílatele dala žalobci dostatečnou příležitost se vyjádřit, a lépe tak vysvětlit veřejnosti svoje postoje. Žalobce možnosti vyjádřit se nevyužil, což zřejmě nyní hodnotí jako chybný krok, a hodlá jej napravit prostřednictvím institutu práva na odpověď. K tomu však institut práva na odpověď není určen a žalovaný je přesvědčen, že pokud by v tomto případě měl žalovaný uveřejnit žalobcem navrženou odpověď, představovalo by to nepřiměřený zásah do ústavně zaručeného práva žalovaného na svobodu projevu. Žalovaný postupoval vůči žalobci korektně, v souladu s novinářskou etikou a dal žalobci příležitost se k celé věci vyjádřit, čehož žalobce nevyužil. I přesto žalovaný pak prezentoval starší vyjádření žalobce, aby v reportáži zazněl názor druhé strany. Dle žalovaného výroky, které zazněly, jsou v zásadě pravdivé, nebylo jimi nijak zasaženo do cti, důstojnosti nebo soukromí žalobce. Žalobcem navrhovaná odpověď pak trpí těmito zásadními nedostatky: co do rozsahu je zcela nepřiměřená napadeným výrokům, které jsou obsahem reportáže, naprostá většina textu navržené odpovědi přímo nereaguje na konkrétní výroky, které jsou obsahem reportáže, a jedná se tak o informace relativně samostatného charakteru, žalobce se brání proti tvrzením, z nichž některá jsou již uvedena přímo v reportáži, nebo se jedná o pravdivá tvrzení, na některé z napadených výroků (výroky , funkce, , právnická osoba, ) se vztahuje výjimka z povinnosti uveřejnit odpověď v souladu s § 40 odst. 1, písm. c) ZRTV a žalobce uplatňuje právo na odpověď v případě, kdy se jedná o hodnotící soud, u nějž je uplatnění práva na odpověď dle ZRTV vyloučeno.4. Soud I. stupně nepřipustil změnu žaloby a podmíněnou změnu žalobního petitu na petit eventuální z důvodů uvedených v bodě 4 a 5 napadeného rozsudku.5. Soud I. stupně shrnul svá skutková zjištění především k obsahu předmětné reportáže a sporům žalobce se Statutárním městem , adresa, v bodě 7 napadeného rozsudku. Odvolací soud pro stručnost na tato zjištění odkazuje a vychází z nich. Odvolací soud dále konstatuje, že žalobce se domáhal u žalovaného uveřejnění odpovědi ve shodném znění, jako byl poté petit podané žaloby.6. Po právní stránce soud I. stupně věc posoudil dle § 35 odst. 1 a 2, § 36 odst. 1, § 37 odst. 1 až 3, § 39 odst. 1 a 2 a § 40 odst. 1 ZRTV, když jednotlivá ustanovení zákona v napadeném rozsudku citoval. S odkazem na judikaturu vyšších soudů dále v bodě 17 vymezil podstatu práva na odpověď. Lhůty stanovené zákonnou úpravou shledal zachovány. V poměrech posuzovaného případu pak popsal rozložení břemene tvrzení a břemene důkazního (viz bod 16 napadeného rozsudku), a to tak, že břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně rozhodné skutečnosti, že bylo uveřejněno sdělení obsahující tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, tížilo v řízení žalobce. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní, že informace označené žalobcem jako nepravdivé, neúplné, nepřesné a zkreslující, byly naopak pravdivé, úplné, přesné a nic nezkreslovaly, tížilo žalovaného.7. Soud I. stupně uvedl, že žalobce se v řízení domáhal práva na odpověď, v níž jednak předesílal, že byl označen za viníka narušování hudebních produkcí na , adresa, s poukazem na výsledek správního řízení, které ho shledalo nevinným, a dále že reportáž řešila hluk na , adresa, a spory žalobce s městem , adresa, . Dále v odpovědi žalobce rozebíral podstatu jeho sporu s , adresa, , skutečnost, že ve sporu s městem , adresa, uspěl, i když rozsudek byl označen za materiálně nevykonatelný. Dále je v odpovědi řešeno působení dlouhodobé hlukové zátěže, a také, že město , adresa, nedovoluje změnu bytů na kanceláře v centru, okolnosti jednání s městem , adresa, a představy žalobce o způsobu využití , adresa, v , adresa, . S ohledem na rozsah požadované odpovědi však již tuto neshledal přiměřenou k uveřejněné reportáži, a to jak po stránce kvantitativní, tak po stránce kvalitativní. Odpověď výrazně překračuje rozsah textového přepisu uveřejněné reportáže a věnuje se tématům, která v předmětné reportáži vůbec nezazněla.8. Soud I. stupně sice shledal, že skutečnosti uváděné v reportáži, tedy že žalobce se měl přiznat k narušení , Akce, houkáním, jakým způsobem dopadl soudní spor s městem , adresa, , tvrzení, že byl označen za pachatele přestupku, jsou tvrzení, která jsou způsobilá dotknout se cti a důstojnosti žalobce. Neshledal však splnění podmínek pro uveřejnění odpovědi, neboť v řízení bylo buď prokázáno, že informace v reportáži uvedené jsou pravdivé, případně v části, kde byly shledány zavádějícími, nebylo možné relevantní část oddělit z požadované odpovědi, případně žalobce nastolil až v řízení otázky, které však nijak nenacházely svůj odraz v požadované odpovědi. I kdyby se tak prokázala jejich nepravdivost, nebylo by, jak je odrazit ve výroku soudního rozhodnutí (v podrobnostech viz bod 22 a 23 napadeného rozsudku).9. O náhradě nákladů řízení soud I. stupně rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Náhradu nákladů řízení přiznal úspěšnému žalobci, nikoliv však náklady na právní zastoupení, když s ohledem na citovanou rozhodovací praxi Ústavního soudu se přiklonil k závěru, že náklady žalovaného jako veřejnoprávní korporace na právní zastoupení v otázce její agendy nebyly účelně vynaložené. Přiznal je proto jen v rozsahu vyhlášky č. 254/2015 Sb.10. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Žalobce namítal, že řízení před soudem I. stupně bylo stiženo vadou, protože soud neumožnil rozhodnout o eventuálním petitu ani o navržené změně žaloby, přestože tyto návrhy vycházely ze stejného skutkového stavu a jejich účelem bylo hospodárné vedení řízení. Dále tvrdil, že soud I. stupně dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, když považoval za prokázané, že se žalobce přiznal k narušení akce houkáním, ačkoliv z článku, na který soud odkázal, takové přiznání nevyplývalo. Na