35 Co 279/2025-64 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl o žalobě na zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím jakožto nemajetkové újmy, které se domáhala žalobkyně podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „zákon o odpovědnosti za škodu“. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 10 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 10. 8. 2023 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 140 000 Kč (výrok II.), a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 600 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).2. Po skutkové stránce soud prvního stupně vycházel z nesporné skutečnosti, že žalobkyně uplatnila svůj nárok u žalované spočívající v nepřiměřené délce řízení vedeného Okresním soudem v , adresa, , sp. zn. , spisová značka, , dne 9. 2. 2023. Dále soud prvního stupně vycházel z obsahu spisu Okresního soudu v , adresa, , sp. zn. , spisová značka, , z nějž mimo jiné zjistil, že předmětem řízení je spor týkající se sankce za prodlení z pracovněprávního nároku a toto příslušenství má pracovněprávní povahu i přes absenci právní úpravy příslušenství v zákoníku práce. Dále soud prvního stupně vycházel ze spisu Okresního soudu v , adresa, , sp. zn. , spisová značka, , přičemž odvolací soud pro stručnost odkazuje na body 5. a 6. odůvodnění napadeného rozhodnutí.3. Po právní stránce pak soud prvního stupně odkázal na § 1 odst. 1, § 13 odst. 1, § 14 odst. 3, § 15 odst. 2, § 26, § 31a odst. 1, 2, 3 zákona o odpovědnosti za škodu. Po citaci zákonných ustanovení soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně vystupovala v posuzovaném řízení na straně žaloby, přičemž se svou žalobou domáhala zaplacení částky ve výši 10 045 Kč. Posuzované řízení trvá ve vztahu k žalobkyni od 26. 4. 2011 dodnes, neboť řízení není pravomocně skončeno. Soud prvního stupně shrnul, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, čímž žalobkyni vznikla nemajetková újma v podobě nejistoty ohledně výsledku posuzovaného řízení. K formě poskytnutého zadostiučinění soud prvního stupně uvedl, že se nejedná o řízení s nepatrným významem pro žalobkyni a celkovou délku řízení nelze klást k tíži žalobkyně. Z tohoto důvodu se uplatní domněnka o adekvátnosti peněžitého zadostiučinění, neboť k případnému zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva u nepřiměřené délky soudních řízení lze přistupovat pouze ve výjimečných případech, což v daném případě není splněno a soud prvního stupně tuto formu zadostiučinění neshledal dostačující. Soud prvního stupně se při stanovení přiměřeného zadostiučinění zabýval kritérii vymezenými v § 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu a dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009 či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, podle kterých výše zadostiučinění, kterou žalobkyni dostane za nejistotu, by v zásadě neměla přesáhnout tu částku, které se může žalobkyně v posuzovaném řízení domoci. Soud prvního stupně neshledal důvod pro mimořádné navýšení. I při snížení základního zadostiučinění o 25 % soud prvního stupně dospěl k částce 149 000 Kč, která je zjevně nepřiměřená k tomu, co bylo v posuzovaném řízení v sázce, jelikož hlavní je při významu řízení limitace předmětem řízení ve výši 10 045 Kč. Pro shora uvedené tak soud prvního stupně přiznal žalobkyni, po zaokrouhlení směrem dolů, zadostiučinění ve výši 10 000 Kč s příslušenstvím a ve zbytku byla žaloba zamítnuta. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu, rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1, 3 o. s. ř. tak, jako kdyby byla žalobkyně zcela úspěšná. Žalobkyni byly přiznány náklady řízení spočívající v uhrazeném soudním poplatku a odměně za dva úkony ve smyslu vyhlášky č. 254/2015 Sb., neboť žalobkyně nebyla zastoupena advokátem. Žalobkyni nebyla přiznána náhrada nákladů vzniklých v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu (§ 31 odst. 4 zákona o odpovědnosti za škodu) a taktéž žalobkyni nebyla přiznána náhrada za přípravu na ústní jednání ani jízdné, které žalobkyně nijak nedoložila. Lhůta k plnění byla stanovena delší, neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech.4. Proti výroku II. a III. rozsudku soudu prvního stupně žalobkyně podala včasné a přípustné odvolání, ve kterém namítala, že nesouhlasí s právním posouzením případu. Soud prvního stupně dle žalobkyně zcela přehlédl, že posuzované řízení vychází z pracovněprávního sporu. Jedná se tedy o řízení se zvýšeným významem pro poškozeného, což je skutečnost, kterou je třeba zohlednit. Řízení zahájené u Okresního soudu v , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, je v současné době ve fázi, kdy veškerá předchozí rozhodnutí ve věci samé jsou zrušena pro zmatečnost a věc se bude projednávat od samého počátku znovu a může trvat opět několik let. Veškerá vina za nevídanou délku řízení spadá na okresní soud. Soud prvního stupně nesprávně upřednostnil skutečnost, že v posuzovaném řízení byla předmětem částka přibližně 10 000 Kč, kterou není možné tuto částku v odškodňovacím řízení v zásadě překročit. Žalobkyně poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1162/2017, jehož závěry jsou dle ní aplikovatelné i v tomto případě. K výroku o náhradě nákladů řízení žalobkyně uvedla, že žádala o přiznání náhrady nákladů řízení též za výzvu k plnění doručené žalované dne 6. 2. 2023 (dle § 1 odst. 3 písm. a/ vyhlášky č. 254/2015 Sb.), dále za úkon příprava na jednání (§ 1 odst. 3 písm. b/) ze dne 2. 5. 2025 a cestovné za použití veřejné hromadné dopravy. Tyto požadované náhrady nákladů řízení jí nebyly přiznány. V doplňku odvolání soudu prvního stupně vytkla, že uvažoval nesprávnou výši předmětu posuzovaného řízení, a to jistotu 10 045 Kč, aniž by vzal v úvahu její příslušenství, a že nepřihlédl ani k dosud vynaloženým nákladům v naříkaném řízení. Navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena osudu prvního stupně k dalšímu řízení.5. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.6. Odvolací soud na ústním jednání dne 27. 6. 2023 přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v nepřítomnosti omluvivší se žalobkyně (§§ 212, 212a a 101 odst. 3 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.7. Mezi účastníky řízení není sporu o tom, že v posuzovaném řízení vedeném Okresním soudem v , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, což žalovaná nepopírala. Spornou otázkou zůstalo, zda má žalobkyně právo na peněžitou satisfakci této nemajetkové újmy a případně v jaké výši.8. Podle § 31a odst. 3 písm. e) zákona o odpovědnosti za škodu, v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k významu předmětu řízení pro poškozeného.9. Odvolací soud souhlasí se závěry soudu prvního stupně o tom, že žalobkyni náleží právo na peněžité zadostiučinění a rovněž souhlasí i se stanovenou výší 10 000 Kč. Soud prvního stupně se sice nedostatečně zabýval podmínkami pro přiznání zadostiučinění, avšak vzhledem k tomu, že se jedná o právní posouzení věci, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně doplnil.10. Soud prvního stupně byl povinen zabývat se povahou nároku, jež byl předmětem řízení u Okresního soudu v , adresa, , přičemž ze spisů provedených k důkazu zjistil, že předmětem řízení je spor týkající se sankce za prodlení z pracovněprávního nároku.11. Primárním východiskem pro posuzování výše náhrady za nemateriální újmu v penězích je i výše peněžitého plnění, jehož se účastník domáhá v předmětném řízení. Bylo-li předmětem nepřiměřeně dlouhého řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji náhrada za nemateriální újmu v penězích svou výší několikanásobně přesahovala, pokud pro to nesvědčí mimořádnost některého ze zákonných kritérií (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011).12. V poměrech dané věci však nelze odhlédnout od skutečnosti, že posuzované řízení vychází z pracovněprávního sporu, a je proto potřeba posoudit, zda se na výše uvedené vztahuje výjimka z jinak obecného pravidla, že výše náhrady by neměla přesahovat výši peněžitého plnění.13. K nárokům z pracovněprávních sporů se opakovaně vyjadřoval Nejvyšší soud, a to např. v rozsudku ze dne 27. 8. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1916/2023, kde uvedl, že jako pri