36 Co 204/2025-193 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl požadavek žalobců, aby každému z nich stát prostřednictvím žalované organizační složky vyplatil částku 348 140 Kč s příslušenstvím jako finanční zadostiučinění za nepřiměřenou délku jejich trestního stíhání, které bylo zastaveno z důvodu promlčení (výroky I a II). Neúspěšným žalobcům uložil povinnost k náhradě nákladů řízení, když oba samostatně zavázal k povinnosti zaplatit státu 150 Kč (výroky III a IV).2. Jedná se o druhé zamítavé meritorní rozhodnutí prvostupňového soudu, když první rozsudek ze dne 12. 5. 2023, č. j. 22 C 8/2023-59, spolu s potvrzujícím rozsudkem zdejšího odvolacího soudu ze dne 16. 11. 2023, č. j. 36 Co 236/2023-75, byl z podnětu žalobců a) a c) dovolacím soudem zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání žalobce b) , jméno FO, bylo odmítnuto, a tedy ve vztahu k němu bylo řízení pravomocně skončeno.3. Zrušenými rozsudky oba obecné soudy (prvostupňový i odvolací soud) zamítly požadavky žalobců na relutární náhradu jejich tvrzených útrap, způsobených déletrvajícím trestním řízením, s odkazem na judikaturní rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 843/2017. Konstatovaly, že v posuzovaném případě s ohledem na průběh a způsob ukončení trestního řízení se jeví státem již poskytnuté konstatování porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě za plně postačující. Tato forma satisfakce, která představuje uznání pochybení je dostatečná proto, že celková vytýkaná délka řízení působila ve prospěch obou žalobců, když v důsledku vytýkaného déletrvajícího řízení a změny právní kvalifikace jejich trestněprávního jednání na mírnější, která znamenala nejen snížení hrozícího postihu, ale i zkrácení zákonem stanovené promlčecí lhůty, došlo k zastavení trestního stíhání pro promlčení jejich trestní odpovědnosti. Žalobci, ač upozorněni na možnost pokračovat v trestním řízení tak, aby bez rizika jakéhokoliv trestněprávního postihu bylo o jejich vině rozhodnuto, této možnosti nevyužili.4. Dovolací soud uvedené závěry hodnotil jako nedostatečné. Vytkl oběma soudům nižší instance nedostatečné posouzení zákonných kritérií § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), když konstatoval, že soudy chybně dovodily, že dostatečnou satisfakcí déletrvajícího trestního řízení je samo zastavení nepřiměřeně trvajícího řízení pro promlčení, které nastalo nikoli z důvodu nedůvodných a konstatovaných (soudem v rozhodnutí zastavující trestní řízení přiznaných) průtahům orgánů státu, nýbrž v důsledku změny právní kvalifikace posuzovaného skutku, aniž by v usnesení o zastavení trestního řízení bylo porušení právní povinnosti rozhodnout v přiměřené lhůtě soudem explicitně deklarováno.5. Uzavřel, že pokud v rozhodnutí, kterým bylo trestní řízení pro promlčení zastaveno, chybí konstatování nepřiměřené délky, pak ze strany státu absentuje jakékoli formální uznání porušení práva žalobců na rozhodnutí v přiměřené lhůtě, které by mohlo představovat přiměřenou satisfakci imateriální újmy způsobené nesprávným úředním postupem v podobě nepřiměřené délky trestního stíhání. Samotné zastavení trestního stíhání z důvodu uplynutí zákonem stanovené promlčecí lhůty bez přiznání (konstatování) pochybení orgánů státu nelze považovat za jinou formu kompenzace jeho nepřiměřené délky ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk. Ani následné konstatování nepřiměřené délky v odškodňovacím řízení (stanovisko žalované organizační složky ze dne 2. 11. 2022) bez řádného zhodnocení hledisek § 31a OdpŠk, která by podpořila výjimečné odškodnění presumované újmy ve formě pouhého konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, sama o sobě nepostačuje.6. S odkazem na svou bohatou judikaturu pak Nejvyšší soud uvedl, že podle výslovného zákonného znění ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk je sice možné považovat konstatování porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě v rámci již vedeného odškodňovacího řízení za plně rovnocennou formu odškodnění, ale s ohledem na požadavek přiměřenosti poskytnutého zadostiučinění jen výjimečně, a to zejména v případech, kdy se poškozený svým postupem v řízení na celkové délce významně podílel, nebo že takové řízení mělo pro něj nepatrný význam.7. Soud prvního stupně se v intencích kasačního rozhodnutí dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 o. s. ř.) znovu zabýval zákonnými kritérii dle § 31a OdpŠk.8. Vyšel ze zjištění o průběhu posuzovaného trestního stíhání a navazujícího soudního řízení, konzistentně již popsaných jak ve všech předchozích konečných rozhodnutích (i ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2024), tak v odstavci 9 a 10 odůvodnění napadeného rozsudku, na které tak lze v plném rozsahu odkázat. Vzal tak zejména za prokázané, že žalobci byli od října 2010 do června 2022 stíháni pro trestněprávní jednání naplňující podstatu , podezřelý výraz, tím, že , podezřelý výraz, , Nejvyšším správním soudem , podezřelý výraz, ). Trestní stíhání, trvající 11 let a 9 měsíců, bylo zastaveno z důvodu jeho promlčení, když Nejvyšší soud v závěru trestního řízení překvalifikoval zažalované skutky, které hodnotil jako přečin projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka (§ 404 tr. zákoníku), nikoli jako přísnější trestný čin , podezřelý výraz, (§ 403 odst. 1 tr. zákoníku). Přestože žalobcům již nehrozil žádný trestněprávní postih, vzdali se možnosti případné plné rehabilitace, když nenavrhli pokračovaní stíhání, nepožadovali, aby soudy obžalobu projednaly a rozhodly, zda se jednání dopustili (rozhodl o jejich vině).9. Rovněž soud vyšel ze zjištění, že žalobci a) a c) měli již předchozí trestní zkušenost a v průběhu řízení v roce 2012 byli opětovně odsouzeni za jiný skutek, kterým naplnili skutkovou podstatu trestného činu projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka; žalobce b) byl bezúhonný. V posuzovaném trestním řízení byli žalobci rozsudkem okresního soudu nejprve zproštěni (duben 2012), aby po zrušení tohoto zprošťujícího rozhodnutí krajským soudem (květen 2013) postoupil okresní soud věc k přestupkovému řízení (září 2014) a po zrušení tohoto usnesení krajským soudem (leden 2015), aby jejich stíhání nepravomocně zastavil (říjen 2015). Toto zastavení bylo krajským soudem opět zrušeno s tím, že u žalobců chybí prvek sebereflexe. Okresní soud pak řízení zastavil tentokrát pro promlčení, když jednání hodnotil podle mírnější kvalifikace (§ 404 tr. zákona). Státní zástupce byl však se stížností proti zastavení řízení znovu úspěšný, když krajský soud zastavení zrušil (listopad 2016) s tím, že doposud chybí zjištění nezbytná pro mírnější právní kvalifikaci. Po vrácení spisu (leden 2017) okresní soud nařídil 12 hlavních líčení, a to na dny 3. 5. 2017, 31. 7. 2017, 4. 10. 2017, 6. 12. 2017, 5. 9. 2018 (po vyhovění žádosti, aby s ohledem na blížící porod se líčení na dobu delších 8 měsíců nenařizovalo), 12. 11. 2018, 25. 2. 2019, 24. 4. 2019, 24. 6. 2019, 5. 8. 2019, 9. 9. 2019 a , datum, , přičemž při konání a nařízení líčení zohledňoval zdravotní stav obou žalobců, což mělo za následek, že hlavní líčení po dobu téměř jednoho a půl roku neproběhla (od října 2017 do února 2019). Nejprve opakovaně vyhověl žádosti žalobkyně o odročení hlavních líčení neřízených na 4. 10. 2017, 6. 12. 2017, aby znovu vyhověl její žádosti, tentokrát o nenařizování hl. líčení po dobu dalších 8 měsíců s ohledem na její plánovaný porod. Hlavní líčení nařízené na , datum, pak soud odročil znovu, když tentokrát vyhověl žádosti žalobce, který rovněž argumentoval zdravotními obtížemi a nesouhlasil, aby líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti. Při hlavním líčení 9. 10. 2019 okresní soud vyhlásil rozsudek, kterým oba žalobce odsoudil. Krajský soud dne 19. 11. 2020 prvoinstanční rozsudek zrušil jen ve výrocích o uložených trestech (nikoli ve výrocích o vině) a sám o nich rozhodl. Nejvyšší soud pak nejprve nevyhověl žalobci nedůvodně uplatněné námitce podjatosti, aby následně obě předchozí rozhodnutí okresního a krajského soudu zrušil a trestní stíhání s ohledem na mírnější právní kvalifikaci z důvodu promlčení jejich trestní odpovědnosti usnesením ze dne 29. 3. 2022 definitivně zastavil.10. Po právním posouzení uvedených skutkových zjištění, vycházejícím zejména z aplikace § 1 odst. 1, § 13 odst. 1, 2 a § 31a odst. 1, 2 a 3 OdpŠk, soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.11. Při posouzení přiměřenosti délky řízení hodnotil kritéria stanovená v ust. § 31a OdpŠk a uzavřel, že doba, po kterou řízení probíhalo, je již nepřiměřená. Uvedl, že průběh posuzovaného řízení (postup orgánů státu) byl sice plynulý, v řízení nenastaly žádné zásadní prodlevy a jednotlivé úkony na sebe navazovaly, přesto však nelze v právním státě akceptovat, aby stíhaná osoba čekala na výsledek