17 Co 382/2025-79 — Městský soud v Praze

1. Shora uvedeným rozsudkem ve spojení s doplňujícím usnesením soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 3 853 EUR se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,25 % ročně z této částky od 9. 8. 2023 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu ohledně úroku z prodlení ve výši 5,75 % ročně z částky 3 853 EUR od 9. 8. 2023 do zaplacení (výrok II.), uložil žalované zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 28 584 Kč (výrok III.) a uložil žalobkyni zaplatit doplatek soudního poplatku za žalobu ve výši 919 Kč (výrok IV.).2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 3 853 EUR s úroky z prodlení od 9. 8. 2023 do zaplacení. Žalobkyně nárok odůvodnila tím, že na základě smlouvy o poskytnutí vzdělávacích služeb, uzavřené dne 26. 10. 2022, uhradila žalované částku 4 353 EUR, následně smluvní vztah ukončila z důvodu zamítnutí udělení dlouhodobého víza a požadovala vrácení uhrazené částky po odečtení registračního poplatku 500 EUR. Žalovaná jí přes výzvu nic nevrátila.3. Žalovaná proti žalobě namítala, že nárok považuje za oprávněný pouze co do 613 EUR, neboť z uhrazené částky odečetla nevratný registrační poplatek 500 EUR a dále náklady spojené se zajištěním ubytování pro žalobkyni (dle jejího tvrzení již uhrazené třetí osobě) ve výši 3 240 EUR. V převyšujícím rozsahu považovala žalobu za nedůvodnou, zpochybňovala spotřebitelskou povahu smlouvy a uváděla, že k vrácení uznané částky nedošlo proto, že žalobkyně žalované nesdělila bankovní spojení.4. Soud I. stupně provedl dokazování listinnými důkazy a svá zjištění popsal v bodech 3. až 7. odůvodnění napadeného rozsudku, na něž odvolací soud pro stručnost odkazuje. Uzavřel, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 26. 10. 2022 uzavřena smlouva o poskytování vzdělávacích služeb, jejímž předmětem bylo zajištění ročního studia , jazyk, v , adresa, a souvisejících služeb včetně ubytování v období od 1. 9. 2023 do 31. 5. 2024, a to za sjednanou cenu 8 705 EUR. Žalobkyně uhradila první splátku 4 353 EUR. Dopisem ze dne 26. 7. 2023 pak smluvní vztah ukončila z důvodu neudělení víza a požádala o vrácení zaplacené částky po odečtení výdajů, přičemž současně sdělila číslo účtu pro zaslání vrácené částky. Žalovaná ukončení akceptovala a vyúčtovala žalobkyni částku tak, že odečetla registrační poplatek 500 EUR a částku 3 240 EUR jako náklady na ubytování, vypočetla přeplatek 613 EUR, avšak ani ten žalobkyni nevrátila. Žalobkyně trvala na vrácení částky 3 853 EUR a tohoto se domáhala i předžalobní výzvou ze dne 23. 10. 2023.5. Zjištěný skutkový stav soud I. stupně posoudil podle právního řádu , stát, sjednaného ve smlouvě, konkrétně podle občanského zákoníku č. 40/1964 Zb. (§ 48, § 52 až § 54, § 451, § 457 a § 517 odst. 2) a podle zákona č. 102/2014 Z.z. (§ 3 odst. 1 písm. h/, § 7 odst. 3, § 8 odst. 1 a § 9 odst. 1); pro určení výše úroku z prodlení vyšel z § 3 nařízení vlády , stát, č. 87/1995 Z.z. (sazba 9,25 % od 2. 8. 2023). Soud se nejprve zabýval povahou smlouvy a uzavřel, že jde o spotřebitelskou smlouvu, přičemž podpůrně odkázal na nálezy českého Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. II. ÚS 2694/24, a ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2093/24. Následně dovodil, že ukončení smlouvy žalobkyní (označené jako „výpověď“) je třeba posoudit jako účinné odstoupení, neboť žalobkyně nebyla řádně poučena o právu odstoupit a z jejího projevu vůle bylo zřejmé, že chce smluvní vztah jednostranně ukončit. Uzavřel proto, že smlouva se zrušila od počátku, žalované vznikla povinnost vrátit přijaté plnění jako bezdůvodné obohacení z důvodu, který odpadl. Z těchto důvodů soud žalobě vyhověl co do jistiny 3 853 EUR a přiznal žalobkyni zákonný úrok z prodlení 9,25 % ročně od 9. 8. 2023 do zaplacení, zatímco ohledně dalšího požadovaného úroku z prodlení ve výši 5,75 % ročně od 9. 8. 2023 žalobu zamítl.6. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), tak, že žalobkyni, která byla v řízení neúspěšná pouze v nepatrné části, přiznal náhradu nákladů řízení v částce 28 584 Kč.7. Proti uvedenému rozsudku podala žalovaná včasné odvolání, v němž navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení, případně jeho změnu tak, že žaloba bude zamítnuta. Předně namítla, že se nejedná o spotřebitelský vztah. Zdůraznila, že předmětem smlouvy je poskytování vzdělávacích služeb, přičemž jde o specifický druh služeb, kdy žalovaná musí zajistit podmínky pro výuku a ubytování pro studenty v mnohaměsíčním předstihu před započetím kurzu. Proto nelze na daný vztah mechanicky aplikovat normy spotřebitelského práva. Poukázala na to, že veškerou smluvní dokumentaci poskytuje všem studentům včas a v dostatečném předstihu. Vytkla soudu I. stupně, že pominul znění výpovědi žalobkyně, která v ní výslovně uvedla, že žádá o „vypovězení smlouvy“ a vrácení částky „po odečtení výdajů, které firma měla v průběhu vyřizování dokumentů“. Dle žalované se tedy jedná o výpověď podle čl. 5.3, 5.4 Všeobecných obchodních podmínek, neboť žalobkyně postupovala v intencích těchto ustanovení. Pokud by žalobkyně mínila odstoupit od smlouvy, požadovala by vrácení celé zaplacené částky. V této souvislosti odkázala na § 266 odst. 4 zákona č. 513/1991 Zb. (, stát, obchodní zákoník), podle kterého je třeba v případě možnosti různých výkladů vyložit výraz k tíži toho, kdo jej použil jako první, tedy žalobkyně, která výraz výpověď použila v přípise z 26. 7. 2023. Dle žalované nebyla žalobkyně nikterak zkrácena na svých právech. V této souvislosti zdůraznila, že k vypovězení smlouvy žalobkyně přistoupila až 9 měsíců po jejím uzavření. Žalovaná dle svého mínění prokázala vynaložené náklady a byla připravena žalobkyni poukázat částku 613 EUR, avšak žalobkyně jí nesdělila číslo účtu.8. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení napadeného rozsudku. Ztotožnila se s právním závěrem soudu I. stupně, že se v daném případě jednalo o spotřebitelskou smlouvu. Zdůraznila, že v režimu spotřebitelských smluv není při posuzování povahy právního jednání rozhodující, jak je v textu označeno, nýbrž jaký je jeho skutečný obsah a účel. Žalobkyně ve své žádosti požadovala úplné zrušení smluvního vztahu a vrácení poskytnutého plnění, nikoli pouze ukončení smlouvy do budoucna. Odmítla výklad žalované, že šlo o „výpověď“ podle Všeobecných obchodních podmínek, neboť by to znamenalo obcházení kogentní spotřebitelské úpravy. Dle žalobkyně navíc žalovaná neprokázala vznik jakýchkoliv nákladů, neboť předložené faktury nejsou důvěryhodné. Číslo účtu pro vrácení částky 613 EUR bylo žalované známo též z předžalobní výzvy.9. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek, včetně řízení, které mu předcházelo, dle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.10. Soud I. stupně provedl ve věci dokazování v potřebném rozsahu a dospěl ke správným skutkovým zjištěním, na něž lze pro stručnost odkázat.11. Soud I. stupně správně mlčky dovodil svou mezinárodní příslušnost a správně aplikoval , stát, právní úpravu. Žalobkyně má státní příslušnost , stát, . Ve vztahu mezi Českou republikou a , stát, platí Smlouva mezi , stát, a , stát, o úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných a trestních (, adresa, , 1982, v ČR publikováno pod č. 95/1983 Sb.). Tato smlouva nemá vlastní ustanovení o pravomoci ve věcech majetkových, nejde-li o spor vážící se k nemovitosti. Mezinárodní příslušnost českého soudu v této věci tak vyplývá z čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis), podle kterého může být osoba, která má bydliště, resp. sídlo, v některém členském státě, žalována v tomto členském státě, a to bez ohledu na svou státní příslušnost. , stát, právem se vztah účastníků s ohledem na jejich ujednání ve smlouvě řídí podle článku 3 odst. 1 nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), podle kterého se smlouva řídí právem, které si strany zvolí, přičemž volba , stát, práva není v rozporu s článkem 6 odst. 2 tohoto nařízení, který chrání spotřebitele.12. Pokud jde o povahu smluvního vztahu, odvolací soud odkazuje na podrobný výklad aplikovaných ustanovení , stát, občanského zákoníku (dále jen obč. zák.), obsažený v bodech 11. až 14. napadeného rozsudku, na něž pro stručnost odkazuje.13. Z hlediska § 52 a násl. obč. zák. je rozhodné, zda smlouvu uzavřel podnikatel se spotřebitelem. Žalobkyně vystupovala jako fyzická osoba mimo rámec podnikání. Žalovaná uzavírala smlouvu v rámci své podnikatelské činnosti a za úplatu poskytovala balík služeb spojených se studiem. Jedná se proto o spotřebitelskou smlouvu.14. Soud I. stupně při úvaze o charakteru smlouvy správně podpůrně vyšel i z judikatury českého Ústavního soudu, neboť ten v citovaných rozhodnutích shrnuje unijní kritéria a navazuje