19 Co 27/2026-123 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 52 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 13 000 Kč od 26. 12. 2023 do zaplacení, ve výši 14,75 % ročně z částky 13 000 Kč od 26. 1. 2024 do zaplacení, ve výši 14,75 % ročně z částky 13 000 Kč od 26. 2. 2024 do zaplacení a ve výši 14,75 % ročně z částky 13 000 Kč od 26. 3. 2024 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 29 040 Kč (výrok II.).2. Rozhodl tak k návrhu žalobkyně na zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím z titulu neuhrazeného podnájemného ze smlouvy o podnájmu v období od 1. 1. 2024 do 30. 4. 2024.3. Žalovaná nárok neuznala.4. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že , tituly před jménem, , jméno FO, jako vlastnice bytu o velikosti 4+1, umístěného v II. nadzemním podlaží domu na adrese , adresa, (dále jen „Byt“), a žalobkyně jako nájemkyně uzavřely nájemní smlouvu na dobu ode dne 19. 7. 2021 do 31. 7. 2022 s tím, že dodatky ke smlouvě byl nájem prodlužován až do dne 31. 7. 2025. Mezi účastnicemi tohoto řízení pak byla uzavřena smlouvu o podnájmu ze dne 29. 6. 2023 (dále jen „Smlouva“), a to na dobu neurčitou od 1. 7. 2023; jejím předmětem byl pokoj o výměře 15 m² v Bytě. Protokol o převzetí pokoje byl datován dnem 20. 6. 2023. K ukončení podnájmu dle Smlouvy mohlo dojít uplynutím doby, výpovědí nebo dohodou. Žalovaná v říjnu 2023 sdělila žalobkyni, že chce byt opustit, najde za sebe náhradu a z bytu se odstěhuje, s čímž žalobkyně souhlasila a poslala žalované pokyny k dalšímu postupu. Žalovaná dne 20. 12. 2023 sdělila, že , jméno FO, by se nastěhovala dne 23. 12. 2023, že nájemné do konce měsíce uhradí, že , jméno FO, uhradí až nájemné za leden 2024. Na konci prosince 2023 předala klíče a , jméno FO, se do pokoje nastěhovala, pročež hradila od ledna do dubna 2024 nájemné po 13 000 Kč měsíčně. Následně pokoj předala novým podnájemcům. Žalovaná vyzvala žalobkyni dne 21. 2. 2024 k vrácení kauce. Ta jí měla být vrácena po vyúčtování, avšak nebyla. Žalobkyně žalované vypověděla podnájem dne 9. 9. 2025 z důvodu neuhrazeného podnájemného za leden až září 2025.5. Dále vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že svědkyně , jméno FO, , dřívější podnájemkyně v Bytě, měla při ukončení podnájemní smlouvy stejný problém jako žalovaná, když , jméno FO, , který zastupuje žalobkyni, s ní nekomunikoval, tedy byt předala sama jiné podnájemkyni. Svědek , jméno FO, , spolubydlící v Bytě, potvrdil, že v lednu 2024 již v pokoji žalované bydlela jiná dívka. Svědkyně , jméno FO, potvrdila přestěhování do pokoje po žalované před Vánoci, a dále potvrdila, že v bytě žádný jiný volný pokoj nebyl a že podepsala podnájemní smlouvu, avšak k předání pokoje žalobkyní nedošlo. Při ukončení smlouvy zástupci žalobkyně svůj úmysl odstěhovat se sdělila, ten již měl nové podnájemce, jimž sama předala klíče a odstěhovala se.6. Soud prvního stupně nárok posoudil dle § 2274 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Vzal za prokázané uzavření podnájemního vztahu, nikoli však jeho ukončení, neboť k uzavření dohody nedošlo, žalovaná za sebe pouze našla náhradu. Poté uzavřel, že žalovaná fakticky opustila předmět podnájmu se souhlasem žalobkyně, v následném užívání pokoje jí bylo zamezeno, když ten začala užívat na základě nové smlouvy o podnájmu , jméno FO, , a po ní následně pár z Ukrajiny. Dvojím plněním by se tak žalobkyně bezdůvodně obohatila ve smyslu § 2991 odst. 1, 2 o. z., pročež žalobu zamítl. Poznamenal, že se nezabýval vyúčtováním služeb spojených s podnájem Bytu ani škodou v něm, neboť to nebylo předmětem sporu.7. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve výši dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif, dále jen „AT“).8. Rozsudek napadla včasným odvoláním žalobkyně z důvodů dle § 205 odst. 2 písm. e), g) o. s. ř. Nesouhlasila s tím, že podnájemní vztah byl řádně ukončen, když v rozhodnutí absentuje zjištění, jakým způsobem a k jakému dni. Trvala na tom, že žalovaná Byt pouze fakticky opustila, avšak nikoliv s jejím souhlasem a řádným předáním. Nesouhlasila ani se závěrem, že sice podnájem žalované v rozhodném období trval, avšak žalobkyně by se na její úkor obohatila dle § 2991 o. z., pokud by od ní požadovala podnájemné, když dala pokoj do užívání dalším osobám, které jí jménem žalované hradily podnájem. Uvedené shledala v rozporu s výpovědí , jméno FO, , která potvrdila, že se nastěhovala do pokoje po žalované, že žalobkyně s tím souhlasila. Dle § 1763 o. z. tak poskytla postupně uzavřenými smlouvami různým osobám (žalované a , jméno FO, ) právo užívat tutéž věc v tutéž dobu. Mezi ní, žalovanou a , jméno FO, nebyla uzavřena dohoda, na základě, které by , jméno FO, vstoupila do právního postavení žalované. Podnájem mezi ní a žalovanou tedy v předmětném období trval, neboť žalovaná podnájem neukončila a k předání bytu se nedostavila, tedy má hradit sjednané podnájemné. , jméno FO, pak užívala pokoj na základě jiného právního vztahu, tedy později uzavřené smlouvy, dle níž jí platila 13 000 Kč. Pokud pak existuje nárok na vrácení plnění, svědčí , jméno FO, z titulu vadně poskytnutého plnění, kdy se analogicky použije § 2208 odst. 1 o. z. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, žalobě vyhověl a přiznal jí náhradu nákladů řízení, případně rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.9. Dále žalobkyně doplnila odvolání podáním sepsaným jejím jednatelem. V něm namítala, že soud prvního stupně opomněl zákon č. 440/2005 Sb., konkrétně § 10, § 12 a § 13. Zopakovala argumentaci o platnosti Smlouvy a trvání podnájemného vztahu. Upozornila na výpovědi svědků, kteří uvedli, že v Bytě byl volný jeden pokoj. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3679/2020. Dále namítala, že nebyla před koncentrací poučena o zamítnutí žaloby, když by navrhla svědky, kteří by potvrdili existenci volného pokoje v Bytě. Setrvala na svém procesním návrhu.10. Žalovaná naopak shledala napadené rozhodnutí po skutkové i právní stránce správným. Navrhla tak jeho potvrzení a žádala přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.11. Po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 202 o. s. ř. a contrario), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal odvolací soud ve smyslu § 212 a § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. napadené rozhodnutí i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.12. Odvolací soud nejprve konstatuje, že se jedná o spor s cizím prvkem, neboť žalovaná je cizí státní příslušnicí. Česká republika nemá s , stát, dvojstrannou smlouvu, jež by upravovala mezinárodní příslušnost soudu a rozhodné právo. Je tak třeba postupovat dle zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „ZMPS“). Pravomoc je s ohledem na článek VIII. písm. d) Smlouvy ze dne 29. 6. 2023 dána dle § 85 ZMPS, jež je v souladu i s čl. 24 odst. 1 nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Brusel I bis“). Rozhodným právem je s ohledem na dohodu v čl. VIII. písm. i) Smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1 ZMPS a dle čl. 3 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), (dále jen „Řím I“) právo české. Soud prvního stupně tak správně – byť mlčky – dovodil svou mezinárodní příslušnost a rozhodné právo české.13. Odvolací soud shledal za správná skutková zjištění, že žalobkyně uzavřela s , jméno FO, jako vlastnicí Bytu nájemní smlouvu s nájemním poměrem trvajícím od 19. 7. 2021, naposledy prodlouženým do 31. 7. 2025, a že s žalovanou uzavřela dne 29. 6. 2023 Smlouvu na dobu neurčitou, když jejím předmětem byl pokoj o výměře 15 m².14. Dále posuzoval platnost Smlouvy o podnájmu, jejímiž pojmovými znaky jsou: a) přenechání individuálně určené věci do užívání, b) dočasnost, c) úplatnost a d) vázanost na smlouvu nájemní ve smyslu § 2278 o. z., dle něhož podnájem skončí nejpozději s nájmem. Předmět podnájmu, tedy užívání konkrétního pokoje v Bytě, jenž byl vymezen výměrou, nebylo v průběhu podnájmu sporováno. Pokud by ostatně nebyl předmět podnájmu jednoznačně určen (shody je třeba v úmyslu, tedy v tom, co žalobkyně chce podnajmout a žalovaná chce užívat), absentoval by jeden ze základních pojmových znaků Smlouvy, jež je rozhodný pro posouzení její platnosti. Předmět nájmu prokazuje obsah Smlouvy, v níž je vymezen jako „pokoj o velikosti 15 m2“, nikoli jako například „část bytu dle dohody s ostatními podnájemci“, „celý byt se spolupodnájemníky“. Námitka žalobkyně, že nebyla poučena o zamítnutí žaloby dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. je tak nedůvodná, neboť na posouzení jejího nároku nemá existence jiného volného