19 Co 322/2025-302 — Městský soud v Praze

1., Anonymizováno, Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 6 685 237,98 Kč (výrok I.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 3 300 Kč (výrok II.).2. Rozhodoval tak k návrhu žalobkyně na zaplacení shora uvedené částky z titulu peněžité náhrady za nevydané pozemky dle § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“).3. Žalovaný nárok neuznal. Namítal, že nemá být aplikován zákon o půdě, že nárok zanikl bezúplatným převodem náhradních pozemků, nesouhlasil s oceněním pozemků jako stavebních a vznesl námitku promlčení. Dne 1. 10. 2025 navrhl žalobu zamítnout z důvodu uspokojení nároku poskytnutým peněžitým plněním v souladu s žalobou dne 17. 12. 2024. U jednání odvolacího soudu dne 21. 1. 2026 pak uvedl, že uhrazenou náhradu v žalované výši nebude po žalobkyni zpětně vymáhat.4. V dané věci se jedná o druhé rozhodnutí. Vyhovující rozsudek ze dne 24. 7. 2024, č. j. , spisová značka, , potvrzený rozsudkem Městského soudu v , adresa, ze dne 20. 11. 2024, č. j. , spisová značka, , nabyl právní moci dne 2. 12. 2024. Nejvyšší soud však svým rozsudkem ze dne 6. 5. 2025, č. j. , spisová značka, , zrušil obě tato rozhodnutí s tím, že dosud neuplynula tříletá lhůta splatnosti restitučního nároku dle § 16 odst. 1 zákona o půdě, pročež je žaloba předčasná.5. Soud prvního stupně poté při svém nynějším rozhodnutí znovu vyšel ze skutkového zjištění, že původním oprávněným byl , jméno FO, , že níže uvedené pozemky byly převedeny na stát za účelem zastavění (sídliště , adresa, a , místo, ), pro zastavěnost je nebylo možno vydat dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, tedy mu dle rozhodnutí , orgán, – , právnická osoba, byla přiznána náhrada dle § 11 odst. 2, § 17, případně § 16 zákona o půdě. Jedná se o tato rozhodnutí a pozemky: a) rozhodnutí ze dne 22. 9. 2005, č. j. , číslo, – spoluvlastnický podíl ve výši ½, a to ½ pozemku (původní) PK , číslo, role, o výměře 32 292 m2, katastrální území (dále jen „k. úz.“) , adresa, , , adresa, , pozemek přešel na stát dne 24. 5. 1978; b) rozhodnutí ze dne 15. 6. 2007, č. j. , číslo, – spoluvlastnický podíl ve výši ½ na pozemku dle PK , číslo, role, o výměře 2 272 m2, k. úz. , adresa, , , adresa, , pozemek přešel na stát dne 3. 1. 1988; c) rozhodnutí ze dne 28. 4. 2008, č. j. , číslo, – spoluvlastnický podíl ve výši ¼ na pozemku dle PK , číslo, role, o výměře 15 120 m2, PK , číslo, role, o výměře 1 620 m2, PK , číslo, role, o výměře 2 715 m2, PK , číslo, role, o výměře 3 075 m2, vše k. úz. , adresa, , , adresa, , pozemky přešly na stát dne 24. 5. 1978; d) rozhodnutí ze dne 28. 4. 2008, č. j. , číslo, – spoluvlastnický podíl ve výši ¼ na pozemku dle PK , číslo, role, o výměře 8 188 m2, PK , číslo, role, o výměře 417 m2, k. úz. , adresa, , , adresa, , pozemky přešly na stát dne 24. 5. 1978 a dne 1. 12. 1978. Žalovaný nevydané pozemky ocenil částkou 158 212,70 Kč a uzavřel s původním oprávněným smlouvy o bezúplatném převodu pozemků ze dne 26. 1. 2015, 1. 12. 2016 a 2. 12. 2016, čímž mělo dojít k uspokojení restitučního nároku v rozsahu 155 756 Kč. Restituční nárok za nevydané pozemky, které byly charakterem stavební, však měl být dle znaleckého posudku správně vyčíslen ke dni jejich přechodu na stát (k 1. 12. 1978 a 3. 1. 1988) částkou 3 498 375 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného k plnění dopisem ze dne 26. 9. 2022, ten následně reagoval dopisem ze dne 20. 10. 2022, že je třeba nárok projednat v dědickém řízení. Dle usnesení Obvodního soudu pro , adresa, ze dne 17. 9. 2020, č. j. , spisová značka, , a ze dne 22. 6. 2023, č. j. , spisová značka, , neuspokojený restituční nárok zůstavitele , jméno FO, nabyla v rozsahu 1/3 žalobkyně jako jeho manželka.6. Poté soud prvního stupně opětovně uzavřel, že žalobkyně je právní nástupkyní , jméno FO, je tak oprávněnou osobou dle § 4 odst. 4 zákona o půdě a náleží jí 1/3 dosud nevypořádaného nároku za nevydané pozemky dle § 11, § 11a a § 16 odst. 1 zákona o půdě, tj. částka 1 114 206,33 Kč, navýšená šestinásobně na částku 6 685 237,98 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení peněžité náhrady ve výši 6 685 237,98 Kč dopisem doručeným žalovanému dne 26. 9. 2022, když poslední den tříleté lhůty splatnosti dle § 16 odst. 1 zákona o půdě nastal dne 26. 9. 2025. Žalovaný nárok žalobkyně uhradil dne 17. 12. 2024, tj. před uplynutím stanovené lhůty, čímž nárok zanikl. Soud prvního stupně proto žalobu zamítl.7. Poznamenal, že byť žalovaný plnil na základě zrušeného rozsudku, nejednalo se o bezdůvodné obohacení, neboť nárok vzniká přímo ze zákona dle § 16 odst. 1 zákona o půdě a rozhodnutí soudu má pouze deklaratorní povahu.8. Námitku promlčení shledal s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2763/23 v rozporu s dobrými mravy, neboť je třeba vycházet z toho, že se jedná o mimořádný nárok, jehož uspokojení je závislé na spolupůsobení žalovaného.9. O náhradě nákladů řízení rozhodl ve prospěch úspěšného žalovaného dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Jejich výši stanovil dle vyhlášky , orgán, č. 254/2015 Sb. (dále jen „Vyhláška“) s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. ÚS 3202/17.10. Poznamenal, že dle § 96 odst. 6 o. s. ř. žalobkyně nemohla vzít žalobu účinně zpět, neboť žalovaný plnil dne 17. 12. 2024, tedy po právní moci rozsudků soudů nižších stupňů, jež nastala dne 2. 12. 2024, a současně před jejich zrušením rozsudkem dovolacího soudu dne 6. 5. 2025. Důvodem jejich zrušení byla předčasnost uplatněného nároku, když hmotněprávní lhůta splatnosti měla uplynout až dnem 26. 9. 2025, tj. až po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu ze dne 20. 11. 2024.11. Včasným odvoláním napadla tento rozsudek žalobkyně, a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Nejprve shrnula odůvodnění napadeného rozsudku. Dále opětovně poukázala na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 40/18, kterým byl zamítnut návrh na zrušení § 96 odst. 6 o. s. ř., bod 33. S ohledem na § 13 o. z. měla za to, že z napadeného rozhodnutí (s vyloučením jakýchkoli pochybností) bude zřejmé, že žaloba byla důvodná tak, jak bylo stanoveno v rozhodnutí o odvolání ve věci vedené pod sp. zn. , spisová značka, (rozhodnutí ze dne 29. 3. 2023, č. j. , spisová značka, , ze dne 24. 4. 202, č. j. , spisová značka, ). Zde však soud pouze konstatoval, že nárok zanikl splněním ke dni 17. 12. 2024, aniž by uvedl, o co opřel závěr o důvodnosti žaloby. Navíc uvedl, že je rozhodnutí deklaratorní povahy, což je v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3508/2018. Žalobkyně je tak postavena do nejisté právní situace, zvlášť s ohledem na výzvy žalovaného ze dne 30. 6. 2025 a 9. 9. 2025 k vrácení částky 6 685 237,98 Kč. Nesouhlasila ani s nákladovým výrokem, když se jí podařilo vyvrátit obranu žalovaného, že dotčené pozemky nelze ocenit jako pozemky stavební, že restituční nárok byl vypořádán převodem náhradních pozemků, že nevypořádaný restituční nárok je promlčen a že dotčené pozemky nepodléhají režimu zákona o půdě. Přes závěry nálezu pléna sp. zn. Pl. ÚS 40/18 pak navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I. změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit jí v pariční lhůtě stanovené odvolacím soudem částku 6 685 237,98 Kč s tím, že na tuto povinnost se započítává částka 6 685 237,98 Kč, kterou jí již žalovaný uhradil dne 17. 12. 2024 na základě rozsudku Obvodního soudu pro , adresa, ze dne 24. 7. 2024, č. j. , spisová značka, , ve spojení s rozsudkem Městského soudu v , adresa, ze dne 20. 11. 2024, č. j. , spisová značka, , a ve výroku II. změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 406 826,70 Kč a dále náklady odvolacího řízení.12. Po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 202 o. s. ř. a contrario), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal odvolací soud ve smyslu § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.13. Odvolací soud nejprve konstatuje, že dle obsahu odvolání, žalobkyně brojí proti formulaci výroku I. ve věci samé a odůvodnění jejího nároku s tím, že tyto dvě složky musí tvořit integrální jednotu. Žalobkyni lze přisvědčit, že v případě, kdy bylo plněno po právní moci rozsudku, jenž byl následně zrušen v řízení o dovolání nebo o ústavní stížnosti, připouští Nejvyšší soud výjimečně možnost vtělit důvod zamítnutí přímo do výroku. Musí se však jednat o určité typové situace, kdy se takové řešení nabízí, neboť se tím: 1) do budoucna postaví najisto řešení sporné předběžné otázky (rozhodnutí je pro účastníky závazné nejen co do výsledku řízení, ale též pro – ve výroku uvedený – důvod rozhodnutí), 2) vyjasní se otázka subjektivní legitimace účastníků k podání opravných prostředků. Jinak řečeno, žaloba by byla i tak vždy zamítnuta, avšak buď zamítnuta bez dalšího (protože byla