24 C 154/2020-136 — Okresní soud Brno-Venkov

Žalobce se domáhal vydání rozsudku, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 57.057 Kč s příslušenstvím tvořeným úrokem ve výši 100,46 % ročně z částky 44.540,16 Kč od 23.1.2020 do zaplacení, maximálně do částky 172.281 Kč, úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 57.057 Kč od 23.1.2020 a dále smluvní pokuty ve výši 10.130,12 Kč. V žalobním návrhu uvedl, že mezi žalobcem a žalovaným byla dne 22.8.2019 uzavřena úvěrová smlouva a žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 45.000 Kč, který byl žalovanému vyplacen dne 23.8.2019. Žalovaný se zavázal uhradit poskytnutý úvěr ve 36 splátkách po 3.988 Kč měsíčně, úroková sazba činila 162,42 % ročně. Schopnost žalovaného úvěr řádně hradit žalobce ověřil z dokladů získaných od žalovaného, z databází umožňujících její prověření a„ z jiných zdrojů“. Žalobce tak provedl. tzv. scoring žalovaného a rozhodl o možnosti úvěr poskytnout. Žalovaný byla prověřen v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobce smlouvu ve stádiu vymáhání a jeho doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný. Zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Žalovaný na úvěr uhradil pouze 2 splátky po 3.988 Kč v období od 17.9.2019 do 1.11.2019. Žalobce proto úvěr zesplatnil, v důsledku čehož mu vniklo právo na smluvní pokutu ve výši 10.130,12 Kč a smluvní pokutu 499 Kč za každou splátku, se kterou se žalovaný ocitl v prodlení delším než 30 dnů. Dále žalobce požaduje částku 200 Kč na nákladech za každou splátku, se kterou se žalovaný ocitl v prodlení delším než 15 dnů. Ke dni zesplatnění se nezaplacená jistina a veškeré dosud neuhrazené úroky staly součástí nové jistiny ve výši 57.057 Kč. Dále žalovanému vznikla povinnost uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny od 23.1.2020 do zaplacení. Ve věci bylo rozhodnuto platebním rozkazem, který se však nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovanému. Podáním ze dne 3.5.2021 žalobce doplnil, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházel z dokladů o příjmech žalovaného. Příjem žalovaného činil 21.000 Kč měsíčně a jeho měsíční výdaje činily 4.910 Kč. Žalovaný tak disponoval volnými finančními prostředky ve výši 15.090 Kč měsíčně. Žalobce si dále sám provedl tzv. scoring klienta, kdy vycházel z toho, že žalovaný ani jeho zaměstnavatel nebyli evidováni v insolvenčním rejstříku, žalovaný neměla u žalobce předchozí smlouvu ve stádiu vymáhání a„ obchodník doporučil úvěr ke schválení“. Při posouzení poměrů žalovaného vycházel žalobce z formuláře hodnocení klienta, kdy k výdajům připočítal částku 1.000 Kč a zadal zákonné životní minimum, které je mu známo. Dále prověřil žalovaného ve výpisu Nebankovního registru klientských informací, registru SOLUS, dohodou o změně pracovní smlouvy a výplatními páskami. Při jednání soudu žalobce uvedl, že nedisponuje doklady o doručení výzev žalovanému, s výjimkou dodejky vztahující se k oznámení o schválení úvěru. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním podstatným pro rozhodnutí o návrhu žalobce. Dle smlouvy o úvěru ze dne 22.8.2019 uzavřené mezi žalobcem a žalovaným byla předmětem úvěru částka 45.000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit ve 36 měsíčních splátkách po 3.988 Kč, tedy celkově měl žalobci uhradit částku 143.568 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 162,42 % ročně. Schválení úvěru bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 26.8.2019, včetně splátkového kalendáře. Dle dokladu o vyplacení úvěru byl žalovanému úvěr poskytnut dne 23.8.2019. Žalovaný uhradil dle tvrzení žalobce dvě splátky po 3.988 Kč, kdy tato skutečnost je patrná rovněž z tzv. karty klienta (tabulky na č.l. 8 spisu). Dopisem ze dne 3.7.2020, dopisem ze dne 17.1.2020, dopisem ze dne 18.12.2019 a dopisem ze dne 21.1.2020 měl žalobce vyzvat žalovaného k úhradě dluhu, avšak nebyl schopen doložil důkaz ohledně doručení těchto výzev. V případě dopisu ze dne 3.7.2020 žalobce předložil kopii podacího archu ze dne 11.5.2020, který však prokazuje odeslání zásilky, nikoliv její doručení. Dle formuláře označeného jako hodnocení klienta měl tvořit měsíční příjem žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy částku 21.000 Kč, měsíční výdaje žalovaného 3.410 Kč a částka 1.400 Kč náklady na bydlení. Celkové měsíční výdaje žalovaného jsou vyčísleny na částku 4.910 Kč a jako„ rezerva“ je uvedena částka 1.000 Kč. Dle výstupu z rejstříku SOLUS a NRKI neměl žalovaný v rejstříku záznam. Z tabulky označené jako karta klienta nevyplývají pro rozhodnutí soudu žádné další relevantní skutečnosti, stejně tak jako z předsmluvního formuláře, prohlášení klienta a vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek ze dne 25.10.2018. Dle tabulek předložených žalobcem měl činit měsíční příjem žalovaného v červnu 2019 částku 20.756 Kč, v červenci 2019 částku 23.260 Kč a v srpnu 2019 částku 21.640 Kč Částky za měsíce červenec 2019 a srpen 2019 odpovídají kopiím výplatních pásek žalovaného. Z dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 19.2.2018 vyplývá sjednání pracovního poměru žalovaného na dobu neurčitou. K kopie občanského průkazu žalovaného nebyla učiněna žádná skutková zjištění. Dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), se posouzením úvěruschopnosti spotřebitele rozumí posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr. Dle ustanovení § 84 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné též použitím nezávisle ověřitelných údajů. Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Dle ustanovení § 87 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V rámci žalobcem tvrzeného prověření úvěruschopnosti žalovaného byl vyplněn přetištěný formulář, ve kterém je uveden měsíční čistý příjem žalovaného ve výši 21.000 Kč. Pokud jsou ve formuláři uvedeny výdaje žalovaného, bylo vycházeno pouze z částek životního minima. Pouhé převzetí životního minima podle § 2 a 3 zákona o životním minimu, nemluvě o existenčním minimu podle § 5 uvedeného zákona, ovšem samo o sobě nemůže být považováno za přiměřené stanovení a zohlednění životních nákladů spotřebitele, neboť v naprosté většině případů by vyžadovalo takové omezení výdajů, že by již bylo oprávněně možné hovořit o nepřiměřeném strádání (v tomto směru srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017). Částka uváděná jako výdaje na bydlení ve výši 1.400 Kč není nijak blíže specifikována ani doložena. Z uvedeného je zřejmé, že žalobce při poskytování úvěru vycházel ze zcela obecných částek životního minima a nedoložených nákladů žalovaného na bydlení. Je tedy dle názoru soudu zjevné, že žalobce řádné prověření úvěru schopnosti ve vztahu k žalovanému neprovedl, pouze došlo ke zcela formálnímu vyplnění formuláře, ve kterém je vycházeno namísto reálných výdajů z výdajů opírajících se pouze o částky životního minima. Uvedené údaje žalobce řádně neověřil ve smyslu citovaného ustanovení § 84 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Za této situace nemohl žalobce dospět důvodně k závěru, že