8 C 156/2020-204 — Okresní soud Brno-Venkov

1. Žalobce se domáhá vydání rozsudku, jímž by soud určil, že ke dni 23. 3. 1996 byly v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů rodičů žalobce [jméno] a [jméno] [příjmení] pozemky parc. [číslo] v katastrálním území Měnín. Tvrdí, že rodiče žalobce byli vlastníky pozemků parc. [číslo] včetně rodinného domu [adresa], parc. [číslo] v k.ú. [obec]. Žalobce tyto nemovitosti zdědil po rodičích a následně v roce 2017 je převedl darovací smlouvu na svého syna [jméno] [celé jméno žalobce]. Žalovaný je vlastníkem pozemků parc. [číslo] v k. ú. [obec], tyto pozemky představovaly dříve jediný pozemek parc. [číslo] tvořily s výše uvedenými pozemky, které žalobce zdědil po rodičích, 1 funkční celek. Žalobce vedl proti žalovanému spor o určení vlastnictví ke stejným pozemkům jako v tomto řízení, a to pod sp. zn. [spisová značka]. Požadoval, aby soud určil, že vlastníkem předmětných pozemků je žalobce. Žaloba však byla zamítnuta s tím, že žalobci nesvědčí dobrá víra pro vydržení těchto pozemků. Proto se žalobce v tomto řízení [spisová značka] domáhá určení, že vlastníky předmětných tří pozemků byly jeho rodiče ke dni smrti prvního z nich. Matka žalobce zemřela v roce 1996 a žalobce byl jejím jediným dědicem. Otec žalobce zemřel v roce 2001, jeho dědici byli žalobce a jeho sestra [jméno] [příjmení], tato však zemřela v roce 2017 bez majetku, a žalobce by připadal jako jediný dědic po své sestře, pokud by nějaký majetek ke dni své smrti vlastnila. Žalobce tudíž je jediným dědicem po svých rodičích a má naléhavý právní zájem na určení vlastnictví svých rodičů k předmětným pozemkům, neboť bez takového určení se nemůže domáhat přiznání vlastnictví k těmto pozemkům v dědickém řízení po rodičích tak, aby je mohl následně darovat svému synovi, kterému daroval již vedlejší nemovitosti. Rodiče žalobce dne 27. 4. 1954 uzavřeli kupní smlouvu, kterou zakoupili pozemek parc. [číslo] o výměře [číslo] m². Účelem koupě byla výstavba rodinného domu. Následně otec žalobce požádal 15. 9. 1954 o vydání stavebního povolení na stavbu rodinného domku na pozemku parc. [číslo] parc. [číslo]. Otec žalobce uzavřel v roce 1957 s místním národním výborem smlouvu o prodeji pozemku parc. [číslo] o výměře [číslo] m², která byla schválena okresním národním výborem dne 31. 9. 1957. Za tento pozemek zaplatil částku 1.674 Kč, která byla zaúčtována do příjmů národního výboru pod položkou 19. Žalobce nemá k dispozici kupní smlouvu, avšak na stvrzence na částku [číslo] ze dne 7. 9. 1957 je uvedeno, že pozemek [číslo] má výměru 11 arů 55 m². Po provedení stavby bylo na rodinný dům postavený na obou pozemcích parc. [číslo] vydáno kolaudační rozhodnutí. Rodiče žalobce věděli, že smlouva na prodej pozemku parc. [číslo] byla národním výborem schválena, jak je potvrzeno na stvrzence, a domnívali se proto, že tento pozemek nabyli do svého vlastnictví, a jako takový jej užívali v dobré víře od roku 1957. Pozemky parc. [číslo] mají téměř stejnou výměru a tvoří celek ve tvaru obdélníku a navazují na sebe. Rodiče žalobce užívali dům [adresa] včetně navazujících pozemků od roku 1957 jako malou oplocenou zahradu a větší neoplocenou zahradu na ní navazující. Neoplocená zahrada byla vždy historicky oddělena od sousedních pozemků z jedné strany cestou a z druhé strany hraničními kameny, později brázdou, jednalo se o zahradu, která byla v šíři přesně odpovídající hranici rodinného domu v řadové zástavbě stejně jako zahrada sousedů. Rodiče žalobce měli vždy za to, že celá zahrada je v jejich vlastnictví, tedy zahrada tvořená oběma zmíněnými pozemky, a nebyli schopni zjistit, že část tohoto celku tvoří ve skutečnosti pozemky ve vlastnictví osoby jiné, když všechny pozemky tvořily přirozený funkční celek. [ulice] dům má obdobným způsobem řešenu zahradu. Rodiče žalobce všechny tyto pozemky dlouhodobě nerušeně užívali a neměli žádný důvod pochybovat o svém vlastnictví k žalovaným třem pozemkům. Rodiče žalobce pozemky užívali spolu s rodinným domem jako zahradu k pěstování různých plodin určených pro spotřebu jejich rodiny a pro krmení hospodářských zvířat. Při tom jim pomáhali i rodinní příslušníci, na zahradě si hrály děti. Asi do roku 1966 byly na žalovaných pozemcích i na pozemcích rodičů žalobce vysázeny ovocné stromy, které však v důsledku tuhé zimy okousali králíci, tyto následně uhynuly a musely být skáceny. Žalované 3 pozemky nebyly nikdy od pozemků rodičů žalobce nijak viditelně odděleny a žádná hranice mezi nimi nebyla seznatelná, neboť fakticky neexistovala. Žalovaný nabyl všechny 3 žalované pozemky na základě výměru Krajského národního výboru [obec] z 14. 5. 1953, tedy ještě před tím, než uzavřeli rodiče žalobce kupní smlouvu v roce 1957 na tytéž pozemky. Tento výměr byl vydán na základě dekretu prezidenta republiky [číslo] podle § 1 odstavec e) půda přecházela na obce, okresy a stát pouze pro veřejné účely, a národní výbory tak měly podle tohoto dekretu nabýt pouze ty pozemky, které sloužily k veřejnému účelu. Žalované pozemky však nikdy veřejnému účelu nesloužily, byly státem převzaty v roce 1953 od soukromé osoby, která je užívala jako pole pro sebe. Stát tudíž žalované pozemky neměl vůbec nabýt. Původní pozemek parc. [číslo] stát následně převedl na soukromé osoby, které je poté převedly na otce žalobce. Charakterově totožný pozemek parc. [číslo] měl být ve smyslu tehdejších právních předpisů převeden národním výborem na soukromou osobu, což odpovídá tomu, že rodiče žalobce si tento pozemek od národního výboru odkoupili. Žalovaný nemohl být nikdy v dobré víře o svém vlastnictví, neboť podle § 5 zmíněného dekretu bylo povinností přídělce ujmout se držby a přidělená půda přecházela do vlastnictví přídělce až dnem převzetí držby, nikoliv dnem rozhodnutí úřadu. Žalovaný však nikdy tuto držbu žalovaných pozemků nepřevzal, nikdy na nich nehospodařil, a tudíž nemohlo k přechodu vlastnictví žalovaných pozemků na žalovaného nikdy dojít. 2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Namítl, že existence tvrzené kupní smlouvy z roku 1957 nebyla prokázána, a to ani listinami předloženými žalobcem, tedy listinou z jednání rady ze dne 8. 8. 1957 o schválení odprodeje pozemku na stavbu, listinou vyřízení dokladů Obvodního národního výboru [obec] o konstatování vyřízení schválení kupní smlouvy pro [jméno] [celé jméno žalobce], stvrzenkou na zaplacení částky 1.674 Kč ani listinou o zaúčtování této částky za prodej pozemku národním výborem. Z těchto listin pouze vyplývá, že rodiče žalobce projednávali na národním výboru otázku prodeje pozemku za účelem výstavby rodinného domu, což národní výbor schválil. Není však jisté, kterého pozemku se schvalování týkalo. Pokud jde o pozemek parc. [číslo] který je uveden ve stvrzence, tak není zřejmé, jaké části tohoto pozemku se prodej týkal. Je možné, že se týkal pouze té části pozemku určené na stavbu rodinného domu, která je již nyní spolu s domem ve vlastnictví syna žalobce. Ohledně vydržení žalovaných pozemků rodiči žalobce žalovaný sice souhlasil s tím, že rodiče žalobce žalované pozemky po celou dobu drželi a užívali společně se svými nemovitostmi, poukázal však na to, že taková držba nemohla být pořádná, poctivá a pravá, tedy oprávněná. Rodiče žalobce v roce 1954 koupili od manželů [příjmení] pozemek parc. [číslo] zplnomocnili advokátní poradnu k provedení schvalovacího řízení, knihovního pořádku a vyřízení poplatkové povinnosti u finančního úřadu. Těžko lze předpokládat, že o 3 roky později již nevěděli, že případný převod druhého pozemku není potřeba zaknihovat v příslušné evidenci nemovitostí. Když rodiče žalobce vyřizovali stavební a kolaudační rozhodnutí, museli si všimnout, že žalovaný pozemek nebyl na ně převeden, případně že nebyl v pozemkové knize na rodiče žalobce zapsán. V roce 1981 došlo k přečíslování parcel a novostavba rodinného domu měla přiděleno [adresa]. Pokud by rodiče žalobce v této době provedli kontrolu svého majetku zapsaného v evidenci nemovitostí, jistě by zjistili, že užívají vlastnictví státu. S ohledem na okolnosti nemohli být při normální opatrnosti, kterou lze na nich vyžadovat, bez pochybností o tom, že žalované pozemky jim patří. Po smrti matky žalobce bylo v rámci dědického řízení jednoznačně zjištěno díky znaleckému posudku, které pozemky rodiče žalobce vlastnili, a nebyly učiněny žádné kroky k nápravě takového stavu. Rodiče žalobce žalované pozemky sice drželi v omylu, že jim tyto patří, avšak nejednalo se o omyl omluvitelný, neboť rodiče žalobce nepostupovali s obvyklou mírou opatrnosti, které lze po každém požadovat se zřetelem k okolnostem případu. Omluvitelnost omylu se posuzuje také z hlediska poměru plochy nabytého a skutečně drženého pozemku. V tomto případě je držený pozemek o více než 100 % větší než sousední pozemky rodičů žalobce, a tudíž rodiče žalobce se nemohli oprávněně domnívat, že vlastní celé pozemky a že tak činí oprávněně. 3. V průběhu řízení žalobce navrhl změnu žaloby tak, že rozšířil žalobu o eventuální petit, tedy pro případ nevyhovění shora uvedeného určení vlastnictví se domáhá určení, že rodiče žalobce měli k tému