29 C 37/2019-184 — Okresní soud Brno-Venkov

1. Předmětnou žalobou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení celkem částky 2 247 927,30 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná se o tuto částku na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila, neboť předmětnou částku žalobkyně žalované plnila z právního důvodu, který odpadl. Odkázala na rozsudek zdejšího soudu ze dne 30. 9. 2013 č. j. 7 C 38/2012-313, jež byl ve výroku I potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 19 Co 139/2014-387 ze dne 29. 4. 2015, kdy na základě těchto rozhodnutí byla žalobkyni uložena povinnost uhradit žalované částku ve výši 1 385 533,20 Kč. 2. Dne 25. 9. 2015 vydal zdejší soud rozsudek č. j. 7 C 38/2012-541, jímž ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 19 Co 38/2016-621 ze dne 14. 5. 2018 byla uložena žalobkyni povinnost uhradit žalované na zákonném úroku z prodlení částku v celkové výši 549 994,53 Kč a na nákladech řízení částku 436 878,60 Kč, tedy v celkové výši částku 986 873,13 Kč. 3. Žalobkyně dne 18. 6. 2015 uhradila ve prospěch účtu žalované částku 1 261 054,20 Kč. Žalobkyně dne 3. 7. 2018 uhradila ve prospěch účtu žalované částku ve výši 549 994,53 Kč a 436 878,60 Kč. Žalobkyně tak na základě výše uvedených rozhodnutí uhradila žalované částku v celkové výši 2 247 927,30 Kč. 4. Nejvyšší soud vydal dne 10. 12. 2018 rozsudek č. j. 22 Cdo 3444/2018-682, jímž došlo ke zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2015 č. j. 19 Co 139/2014-387, ve výroku I, kterým byl potvrzen výrok I rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 30. 9. 2012, č. j. 7 C 38/2012-313, a dále ke zrušení usnesení Krajského soudu v Brně dne 14. 5. 2018, č. j. 19 Co 38/2016-621 ve výrocích II a III o nákladech řízení. Rozsudek Nejvyššího soudu byl žalobkyni doručen dne 25. 1. 2019. Vydáním rozsudku Nejvyššího soudu odpadly právní důvody, na základě nichž plnila žalobkyně žalované žalovanou částku a došlo tak k bezdůvodnému obohacení, které je žalovaná povinna žalobkyni vydat. 5. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu, avšak tato do dnešního dne svůj dluh nesplnila, respektive nevydala žalobkyni bezdůvodné obohacení, ačkoliv jí byla předžalobní výzva doručena dne 5. 2. 2019 Lhůta stanovená ke splacení dluhu uplynula dnem 12. 2. 2019. Jelikož žalovaná je v prodlení s úhradou svého dluhu, a to i přes výzvu, nezbylo žalobkyni než podat předmětnou žalobu. 6. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, k žalobě se vyjádřila 14. 5. 2019 v rámci odporu proti platebnímu rozkazu (čl. 47). Na svou obranu žalobkyně uvedla, že uhrazení předmětné částky ze strany žalobkyně na základě uvedených soudních rozhodnutí, činí žalovaná nesporným. Žalovaná má však za to, že pohledávka žalobkyně zanikla z titulu zápočtu. V podání ze dne 14. 5. 2019 uváděla žalovaná jednostranný zápočet ze dne 29. 1. 2019, kterým vůči předmětné pohledávce žalobkyně měla žalovaná započíst svou pohledávku z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení podle smlouvy o dokončení výstavby a provozování společné čistírny odpadních vod a hlavního přivaděče z [územní celek] do ČOV v k. ú. [obec] ve výši 3 063 782, 65 Kč, kdy této částky se žalovaná domáhala v soudním řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 14 C 20/2014. V podání ze dne 3. 1. 2022 žalovaná v předmětné věci sdělila soudu, že od výše uvedeného jednostranného započtení ze dne 29. 1. 2019 odstoupila dopisem ze dne 9. 3. 2020. Následně dne 3. 1. 2022 učinila žalovaná další jednostranný právní úkon, a to započtení pohledávky žalované z vyúčtování dodávky služeb – odpadní voda převzatá za rok 2010 až 2017, vyúčtovaná účetními doklady uvedenými v zápočtu, o kteroužto je vedeno u Okresního soudu Brno-venkov řízení pod sp. zn. 11 C 20/2014, celkem ve výši 3 548 371,37 Kč, kdy tuto pohledávku započítává žalovaná proti pohledávce [územní celek] uplatněné v předmětném řízení, a to podáním čl. 134. Následně dalším podáním ze dne 5. 1. 2022 (čl. 155) žalovaná oznámila další zápočet své pohledávky ve výši 886 117,20 Kč z titulu neuhrazených nákladů za vypuštěné odpadní vody do ČOV [územní celek] za roky 2010 až 2017, a to na pohledávku žalobkyně ve výši 219 220,01 Kč z titulu úroku z prodlení z jistiny (předmětné žalované částky) od 3. 1. 2021 do 5. 1. 2022, kdy po provedeném zápočtu z uvedených pohledávek zůstala pohledávka žalované za žalobkyní ve výši 666 897,19 Kč. 7. U jednání dne 1. 2. 2022 (čl. 173) žalovaná upřesnila, že se nejedná o vzájemný návrh, nýbrž o procesní obranu v předmětné věci, neboť předmětná částka, která je ze strany žalované započítávána, je řešena a je předmětem sporu ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 11 C 20/2014. 8. Žalobkyně s uplatněnými zápočty nesouhlasila, vyjádřila se k nim v podání ze dne 3. 1. 2022 (čl. 146) tak, že žalovaná započítávala pohledávku, která je řešena v řízení u zdejšího soudu pod sp. zn. 11 C 20/2014, kdy s ohledem na zpracovaný znalecký posudek a dosud nevyhotovený znalecký posudek svědčí o nejisté výši pohledávky v uvedené věci, proto žalobkyně zcela odmítá jednostranné započtení pohledávek. S ohledem na nejistou výši pohledávky, která je činěna předmětem započtení, není možné ve smyslu ustanovení § 1987 odst. 2 o. z. ve znění pozdějších předpisů považovat takovou pohledávku za způsobilou k započtení. Obrana žalované je tak nedůvodná. 9. Dokazování bylo provedeno listinnými důkazy dle návrhu účastníků, dále soud vyšel ze shodných tvrzení účastníků. Mezi účastníky nebylo sporné, že žalobkyně zaplatila žalované tvrzenou částku v celkové výši 2 247 927,30 Kč v termínech a částkách, jak tvrdila v žalobě (viz odst. 3 odůvodnění), což ostatně rovněž vyplývá z předložených listin, a to z hromadného příkazu k úhradě ze dne 18. 6. 2015 na částku 1 261 054 Kč a z výpisu z běžného účtu žalobkyně, ze které vyplývá úhrada ze dne 3. 7. 2018 jednak částky 549 994,53 Kč, když tato platba je označena:„ 7 C 38/2012-541 zákonný úrok z prodlení“, a dále částka 436 876,60 Kč, když tato platba je označena„ 7 C 38/2012-541 náklady řízení“ (čl. 8, čl. 15). 10. Soud ve věci provedl dokazování spisem zdejšího soudu sp. zn. 7 C 38/2012. V uvedené věci bylo poprvé rozhodováno prvostupňovým soudem rozsudkem ze dne 30. 9. 2013, č. j. 7 C 38/2012-313, kterým soud ve výroku I uložil [anonymizováno] [obec] zaplatit [anonymizováno] [obec] částku 1 385 553,20 Kč, ve výroku II zamítl soud žalobu, pokud se [územní celek] domáhala po [anonymizováno] [obec] zaplacení úroku z prodlení, výrokem III byla uložena [anonymizováno] [obec] povinnost uhradit náklady řízení. Uvedeným rozsudkem soud uložil [anonymizováno] [obec] zaplatit přisouzenou částku z titulu povinnosti podílového spoluvlastníka čističky odpadních vod (ČOV), kdy [územní celek] byla jako rovnodílný podílový spoluvlastník zavázána společně s [anonymizováno] [obec] ze smlouvy o dokončení výstavby o provozování společné čistírny odpadních vod a hlavního přivaděče z [územní celek] do ČOV. Následně v odvolacím řízení rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2015 č. j. 19 Co 139/2014-387 krajský soud výše uvedený rozsudek prvního stupně ve výroku roku I potvrdil, ve výroku II a III zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Pokud jde o rozhodnutí o příslušenství z přisouzené částky, pak v této části se tak řízení vracelo zpět soudu prvního stupně. Následně znovu tedy rozhodoval zdejší soud jako soud prvního stupně a rozhodl rozsudkem ze dne 25. 9. 2015, č. j. 7 C 38/2012-541 tak, že výrokem I uložil [anonymizováno] [obec] zaplatit [anonymizováno] [obec] příslušenství specifikované v tomto výroku, ve výroku II bylo [anonymizováno] [obec] uložena povinnost zaplatit [anonymizováno] [obec] náklady řízení ve výši 436 878, 60 Kč. Proti tomuto rozsudku bylo opět podáno odvolání ke Krajskému soudu v Brně, ovšem pouze co do té části přísudečného výroku, kterou byla [územní celek] zavázána povinností zaplatit [anonymizováno] [obec] úrok z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 124 499 Kč od 20. 6. 2015 do zaplacení. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 5. 2018, č. j. 19 Co 38/2016-621 výrok I uvedeného rozsudku v napadené části výroku I, tedy ohledně úroku z prodlení 7,75 % ročně z částky 124 499 Kč od 20. 6. 2015 do zaplacení, zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, a to pro zpětvzetí odvolání. Ve výroku II rozhodl o tom, že výrok II výše uvedeného rozsudku se potvrzuje, výrokem III rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci bylo následně 14.6.2018 podáno dovolání. Před zahájením dovolacího řízením nabyl dne 29.5.2015 právní moci výrok I rozsudku 7 C 38/2012-313 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 19 Co 138/2014-387 (následně zrušeno dovolacím soudem), na základě něj žalobkyně uhradila žalované dne 18. 6. 2015 částku ve výši 1 261 054,20 Kč. Dále před zahájením dovolacího řízení nabyl dne 7.11.2015 právní moci rozsudek zdejšího soudu č. j. 7 C 38/2012-541 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 19 Co 38/2016-621 ve výroku římská I ohledně příslušenství kromě části, ve které bylo řízení zastaveno, viz výše, dále ve výroku II ohle