34 C 269/2021-89 — Okresní soud Brno-Venkov

Žalobce se domáhal vydání rozsudku, jímž by soud zavázal žalovaného zaplatit žalobci částku 148.252,36 Kč s úrokem ve výši 9.052,36 Kč za dobu od 13.5.2019 do 17.2.2020, úrokem z prodlení ve výši 12.182,63 Kč za dobu od 13.5.2019 do 17.2.2020, úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 146.752,36 Kč za dobu od 29.1.2021 do zaplacení a úrokem ve výši 14,7 % ročně z částky 146.752,36 Kč za dobu od 29.1.2021 do zaplacení. Žalobce tvrdil, že právní předchůdce žalobce, společnost [právnická osoba], uzavřel s žalovaným smlouvu o úvěru, podle níž žalovanému poskytl dne 13.5.2019 úvěr ve výši 150.000 Kč. Žalovaný se zavázal žalobci zaplatit celkovou částku v měsíčních splátkách ve výši 2.665,83 Kč spolu s úrokem ve výši 14,7 % ročně. Dopisem ze dne 17.2.2020 došlo k zesplatnění úvěru, jelikož žalovaný úvěr řádně a včas nesplácel. Žalobce požaduje dlužnou jistinu s úrokem a úrokem z prodlení. Pohledávka byla na žalobce postoupena na základě smlouvy ze dne 21.1.2021. Ve věci bylo rozhodnuto elektronickým platebním rozkazem, který se však nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovanému. Žalovaný se ve věci samé nevyjádřil, zásilky soudu si nepřebíral a k nařízenému soudnímu jednání se nedostavil. Podáním ze dne 29.11.2021 žalobce doplnil na výzvu soudu tvrzení následovně. Úvěruschopnost žalovaného byla dle tvrzení žalobce ověřena na základě informací dostupných v internách a externích databázích, zejména z bankovního a nebankovního registru, insolvenčního rejstříku a databáze Ministerstva vnitra. Právní předchůdce žalobce dále vycházel z měsíčního příjmu žalovaného ve výši 19.388 Kč. V případě výdajů žalovaného vycházel právní předchůdce žalobce z historických dat Českého statistického úřadu. Předchozí závazky žalovaného činily měsíčně celkem částku 5.164,13 Kč. Žalovaný čerpal celkem částku 150.000 Kč, z plateb žalovaného byla na jistinu započtena částka 3.247,64 Kč. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním podstatným pro rozhodnutí o návrhu žalobce. Dle smlouvy ze dne 13.5.2019 a formuláře standardních informací o spotřebitelském úvěru měl být předmětem úvěr v částce 150.000 Kč, který se žalovaný měl zavázat splatit ve splátkách po 2.665,83 Kč, celkem měl uhradit částku 257.604,96 Kč. Úrok měl představovat 14,70 % ročně a sazba RPSN 16,01 %. Součást smlouvy měl tvořit sazebník a všeobecné obchodní podmínky, které žalobce k důkazu předložil. Dle platební historie čerpal žalovaný dne 13.5.2019 částku 150.000 Kč a celkem uhradil platby ve výši 10.719,39 Kč. Dopisem ze dne 19.2.2020 mělo být žalovanému oznámeno zesplatnění úvěru v částce 157.537,15 Kč, dopisem ze dne 2.2.2021 mělo být žalovanému oznámeno postoupení pohledávky na žalobce, žalobce však neprokázal doručení uvedených zásilek žalovanému. Žalobce výslovně při jednání soudu uvedl, že doklady o doručení zásilek nedisponuje. V případě oznámení o postoupení předložil pouze podací arch s odesláním zásilky, který ale doručení neprokazuje. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21.1.2021 ve spojení se seznamem postupovaných pohledávek byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobce. Dopisem ze dne 23.2.2021 vyzval zástupce žalobce žalovaného k úhradě před podáním žaloby. K dopisu předložil žalobce doklad o odeslání, avšak dokladem o doručení dle svého vyjádření nedisponuje. Dle potvrzení o výši příjmů žalovaného ze dne 2.5.2019 činil průměrný měsíční příjem žalovaného za poslední tři měsíce částku 19.388 Kč s tím, že žalovaný je zaměstnán do 31.7.2019. Z žádosti žalovaného o poskytnutí úvěru ze dne 13.5.2019 vyplývá, že žalovaný uvedl měsíční příjem ve výši 19.388 Kč a příjem domácnosti 25.000 Kč, avšak za situace, kdy zdroj příjmu má být pouze jeden. Žalovaný je dle obsahu žádosti zaměstnán na dobu určitou do 31.7.2019. Nezbytné měsíční výdaje žalovaného mají činit 0 Kč. Dle vyjádření právního předchůdce žalobce bylo při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházeno z částky životního minima. Dle tabulky předložené žalobcem (č.l. 58 spisu) představovaly další závazky žalovaného měsíčně částku 5.164,13 Kč. Dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), se posouzením úvěruschopnosti spotřebitele rozumí posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr. Dle ustanovení § 84 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné též použitím nezávisle ověřitelných údajů. Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Dle ustanovení § 87 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Jakkoliv však zákon o ochraně spotřebitele ukládá spotřebiteli povinnost poskytnout věřiteli na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, tato povinnost ani nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí (totožně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006). Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Ze shora uvedených zjištění ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobce úvěruschopnost žalovaného řádně neprověřil. Pokud žalobce uváděl, že vycházel z příjmu žalovaného, jedná se o příjem, kterého měl žalovaný dosahovat po dobu trvání jeho zaměstnání, tedy pouze do 31.7.2019, kdy smlouva byla uzavřena 13.5.2019 se splátkami na dobu 8 let. V tomto směru dále absentuje konkrétní zjištění měsíčních výdajů žalovaného, které případně před uzavřením smlouvy měl právní předchůdce žalobce posuzovat. Vycházel-li právní předchůdce žalobce při posouzení měsíčních výdajů žalovaného z„ výdajů odhadnutých na základě historických dat ČSÚ“ jedná se o posouzení zcela nedostatečné a formální, zejména za situace, kdy žalovaný již měl mít další splátky závazků ve výši 5.164,13 Kč měsíčně. Jako zjevně nelogický lze v tomto směru hodnotit údaj uvedený v žádosti o poskytnutí úvěru, uvádějící nezbytné měsíční výdaje žalovaného v částce 0 Kč. Ze shora uvedených závěrů vyplývá, že pokud právní předchůdce žalobce nějaké posouzení úvěruschopnosti žalovaného prováděl, pak pouze formálně, aniž by se zabýval skutečnými příjmy a výdaji ve vztahu k počtu sjednaných splátek, jejich výši a zvláště pak délce splácení. V důsledku uvedeného je třeba na úvěrovou smlouvu hledět jako na neplatnou (§ 87 zákona o spotřebitelském úvěru, dále rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 2.12.2021, sp. zn. 27 Co 12/2020). S ohledem na uvedené je tudíž žalovaný povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu. Žalovanému byla poskytnuta jistina ve výši 150.000 Kč, na kterou dosud uhradil dle platební historie 10.719,39 Kč, zbývá tedy uhradit 139.280,61 Kč (k započtení plateb srov. rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 14.10.2021, sp. zn. 27 Co 80/2021). Ve vztahu ke splatnosti uvedené částky vycházel soud (za situace, kdy žalobcem předložené upomínky a výzvy nemají prokázáno doručení žalovanému a zástupce výslovně při jednání soudu uvedl, že doklady o doručení nedisponuje) z doručení žaloby žalovanému dne 16.12.2021, splatnost částky tak nastala