14 C 59/2022-86 — Okresní soud Brno-Venkov

1. Žalobou ze dne 18. 5. 2020 ve znění doplnění žaloby ze dne 8. 11. 2022 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 34 767,96 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 9. 4. 2002 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že mezi právním předchůdcem žalobce [právnická osoba] a žalovaným byla dne 21. 2. 2000 uzavřena leasingová smlouva [číslo] podle které se zavázal právní předchůdce žalobce poskytnout žalovanému jako uživateli používání [značka automobilu] E34, [VIN kód] s tím, že za předpokladu uplynutí sjednané doby (36 měsíců) a úhrady všech sjednaných splátek bude na žalovaného převedeno vlastnické právo k předmětnému automobilu. Povinností žalovaného bylo mimo jiné o vozidlo řádně pečovat, a to po celou dobu smluvního vztahu. Žalovaný se zavázal uhradit právnímu předchůdci žalobce celkem 36 pravidelných měsíčních leasingových splátek po 7 559 Kč vždy do 26. dne v měsíci, počínaje dnem 26. 7. 2000 Smluvní strany ujednaly, že neuhradí-li žalovaný jakoukoli splátku či platbu v době její splatnosti, je povinen uhradit právnímu předchůdci žalobce dohodnutý úrok z prodlení ve výši 0,3% z dlužné částky za každý i započatý den prodlení a dále správní poplatek za vystavení penalizační faktury ve výši stanovené interními předpisy. Žalovaný za celou dobu uhradil na pohledávku pouze částku 136 093 Kč, zůstal v prodlení se splátkou splatnou ke dni 26. 1. 2002. Vzhledem k tomu, že žalovaný porušil své závazky ze smlouvy a nehradil své předepsané splátky řádně a včas, uplatnila banka své právo a smlouvu ukončila ke dni 8. 4. 2002. Úroky z prodlení činí částku 10 590,96 Kč, dlužné splátky částku 22 677 Kč, penalizační poplatku činí částku 1 500 Kč. Právní předchůdce žalobce postoupil pohledávku na žalovaného smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 3. 2019, a to s účinností ke dni 15. 3. 2019. Předžalobní výzva byla žalovanému odeslána dne 12. 3. 2020. 2. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání podle § 115a občanského soudního řádu, neboť žalobce s tímto postupem souhlasil již v žalobě a žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, a to přes poučení, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, soud bude předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Výzva byla žalovanému doručena fikcí v souladu s § 49 odst. 4 občanského soudního řádu. 3. Skutková zjištění soud provedl z listinných důkazů předložených žalobcem. Na základě leasingové smlouvy [číslo] ze dne 21. 2. 2000 soud vzal za prokázané, že právní předchůdce žalobce [právnická osoba] předal žalovanému jako uživateli [značka automobilu] E34, [VIN kód] s tím, že za předpokladu uplynutí sjednané doby (36 měsíců) a úhrady všech sjednaných splátek bude na žalovaného převedeno vlastnické právo k předmětnému automobilu. Doba užívání byla stanovena na 36 měsíců s tím, že žalovaný za užívání každý měsíc zaplatí splátku ve výši 7 559 Kč, a že po uplynutí sjednané doby bude žalovanému odprodán předmětný automobil za cenu 1 000 Kč. Současně před podpisem smlouvy žalovaný zaplatil zálohu na splátky (tzv. akontaci) ve výši 70 450 Kč Součástí smlouvy bylo ujednání, že předmětný automobil bude havarijně pojištěn u IPB pojišťovny. Součástí smlouvy bylo i ujednání (bod 7.3), že se účastníci dohodli na tom, že se smlouva bude řídit ustanovením Obchodního zákoníku. Součástí smlouvy byl i splátkový kalendář, kde byly všechny splátky rozepsány, když poslední splátka měla být zaplacena 26. 6. 2003. 4. Žalovaný v řízení netvrdil ani neprokazoval, že by něco z žalované částky žalobci zaplatil. Vzhledem k tomu, že žalovaný se v řízení bránil výhradně právními námitkami a že faktický obsah leasingové smlouvy, všeobecných obchodních podmínek finančního leasingu a výpočtu žalobce dlužné částky nebyl v řízení zpochybněn, soud vzal za prokázaný skutkový vztah shora uvedený. 5. V dané případě účastníci využili ust. § 262 odst. 1 Obchodního zákoníku v platném znění a dohodli si, že závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261, se řídí tímto zákonem (Obchodním zákoníkem). Podle tohoto ustanovení platí, že kdyby taková dohoda směřovala ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, je neplatná. Na tomto místě je třeba říci, že smlouva o leasingu není upravená jako zvláštní typ smlouvy ani v Obchodním zákoníku ani v Občanském zákoníku. Z tohoto tedy vyplývá závěr, že smlouva s totožným obsahem mohla být mezi účastníky uzavřena jak podle § 269 odst. 2 Obchodního zákoníku, tak podle § 51 Občanského. zák. To tedy znamená, že pokud byla sjednána za této situace úprava podle Obchodního zákoníku., nemohlo dojít ke zhoršení právního postavení žalovaného. V tomto konkrétním případě je tedy v podstatě bez právního významu otázka, zda smlouva byla uzavřena podle Obchodního nebo Občanského zákoníku. Právně významnou je ale otázka, zda práva a povinnosti, které byly ve smlouvě sjednány, neodporují zákonu, neobchází zákon nebo se nepříčí dobrým mravům (§ 39 Obč. zák.). Při posuzování výše naznačené otázky soud dospěl k závěru, že smlouva o leasingu není v rozporu se zákonem ani s dobrými mravy, když odpovídá ustálené praxi leasingových společností. Soud proto žalobě v plném rozsahu vyhověl. 6. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalobkyni byla přiznána plná náhrada nákladů řízení v celkové částce 4 643 Kč. Tato částka se skládá z náhrady za soudní poplatek ve výši 1 739 Kč a z náhrady za právní zastoupení žalobkyně ve výši 2 904 Kč. Náklady právního zastoupení byly vypočteny podle vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění účinném ke dni zahájení řízení (advokátní tarif). Zástupci žalobkyně byla přiznána odměna za tři úkony právní služby po 500 Kč spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, sepsání předžalobní upomínky a podání žaloby k soudu (§ 11 odst. 1 advokátního tarifu). Výše odměny je odůvodněna § 14b odst. 1 advokátního tarifu. Při stanovení odměny bylo vycházeno z toho, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru, že se jedná o skutkově i právně jednoduchou věc, že žalobkyně takovéto žaloby podává k soudu opakovaně ve velkém množství a konečně že se žalovaná strana proti žalobě nijak nebránila. Za každý úkon právní služby pak byl zástupci žalobkyně přiznán režijní paušál ve výši 300 Kč (§ 14b odst. 5 písm. b) advokátního tarifu). Jelikož zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem DPH, byly náklady právního zastoupení v částce 2 400 Kč navýšeny o 21% DPH na částku 2 904 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).