34 C 292/2023 — Okresní soud Brno-Venkov

Žalobce se domáhal vydání rozsudku, jímž by soud zavázal žalovaného zaplatit žalobci částku 17.468,41 Kč s příslušenstvím. Tvrdí, že 16.9.2019 uzavřel právní předchůdce žalobce, společnost [právnická osoba], s žalovaným smlouvu o úvěru, podle níž žalovanému poskytl částku 15.000 Kč. Celkové náklady byly dohodnuty na 12.888 Kč a žalovaný se zavázal žalobci zaplatit celkovou částku ve 14 měsíčních splátkách ve výši 1.992 Kč. Žalovaný však zaplatil toliko 19.000 Kč. Pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21.11.2022 postoupena na žalobce. Podáním ze dne 7.9.2023 žalobce na výzvu soudu doplnil, že úvěruschopnost žalovaného byla před uzavřením smlouvy posouzena právním předchůdcem žalobce tak, že informace poskytnuté žalovaným byly zaznamenány do žádosti o úvěr. Příjem žalovaného byl tvořen částkou 22.150 Kč, výdaje částkou 7.500 Kč. Žalobce neměl důvod pochybovat o správnosti údajů uvedených žalovaným. Dále vzal žalobce žalobu zpět ohledně částky 1.789,91 Kč. Ve věci bylo rozhodnuto elektronickým platebním rozkazem, který se však nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovanému. Žalovaný se ve věci samé nevyjádřil. S ohledem na částečné zpětvzetí žaloby soud řízení dle ustanovení § 96 odst. 1, odst. 2 občanského soudního řádu v rozsahu zpětvzetí zastavil. Z listinných důkazů dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním podstatným pro rozhodnutí o návrhu žalobce. Dle smlouvy ze dne 16.9.2019 uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným byla žalovanému poskytnuta částka 15.000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit ve splátkách, a to celkem částku 27.888 Kč. V posuzované věci se jedná o spotřebitelský úvěr. Náklady spotřebitelského úvěru představují 12.888 Kč, kdy formálně je tato částka rozčleněna do několika položek. Sazba RPSN představuje dle smlouvy 272,44 %. Z žádosti o úvěr vyplývá, že příjem žalovaného měl činit 22.150 Kč měsíčně, tento příjem není doložen. Náklady žalovaného měly tvořit celkem měsíčně 7.500 Kč s tím, že částka 2.500 Kč představuje náklady na bydlení, částka 3.500 Kč osobní výdaje a částka 1.500 Kč splátky exekuce. Výdaje žalovaného však nejsou jakkoliv doloženy. Z tabulky úhrad vyplývá souhrn žalovaným uhrazených splátek ve výši 19.000 Kč. Smlouvou ze dne 21.11.2022 ve spojení se seznamy postupovaných pohledávek měla být tvrzená pohledávka postoupena na žalobce. Postoupení mělo být oznámeno žalovanému dopisem ze dne 7.12.2022, žalobce však nepředložil doklad o doručení tohoto oznámení žalovanému, ale pouze podací lístek od odeslané zásilky, který doručení neprokazuje. Dopisem ze dne [číslo] vyzval zástupce žalobce žalovaného k úhradě, doručení výzvy nebylo prokázáno. Dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), se posouzením úvěruschopnosti spotřebitele rozumí posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr. Dle ustanovení § 84 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné též použitím nezávisle ověřitelných údajů. Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Dle ustanovení § 87 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Jakkoliv však zákon o ochraně spotřebitele ukládá spotřebiteli povinnost poskytnout věřiteli na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, tato povinnost ani nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí (totožně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006). Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Ze shora uvedených zjištění ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobce úvěruschopnost žalovaného řádně neprověřil. Vycházel-li právní předchůdce žalobce při posouzení pouze z údajů v žádosti, jedná se o posouzení zcela nedostatečné a formální, zejména za situace, kdy žalovaný již měl mít další blíže neurčené splátky závazků. Z informačního systému soudu navíc vyplývá, že žalovaný je osobou, vůči které jsou pravidelně nařizovány exekuce pro pohledávky různého charakteru, a to již od roku 2012. Vzhledem k tomu, že právní předchůdce úvěruschopnost žalovaného řádně neprověřil, je na úvěrovou smlouvu třeba hledět jako na neplatnou (§ 87 zákona o spotřebitelském úvěru, k tomu srovnej, pokud jde o absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 OPR-Finance proti GK a pokud jde o povinnost věřitele řádně ověřit úvěruschopnost spotřebitele, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2021 sp. zn. 27 Co 12/2020). Žalovaný je s ohledem na výše uvedené povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu. Žalovanému byla poskytnuta jistina ve výši 15.000 Kč, na kterou dosud dle tabulky umoření uhradil 19.000 Kč, tedy více, než činila poskytnutá částka (k započtení plateb srovnej odst. 17 rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2021, sp. zn. 27 Co 80/2021). Soud proto žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Žalobce byl ve věci neúspěšný a byl by tak povinen hradit náklady řízení žalovaného. Jelikož však žalovanému náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.