3 C 206/2024-31 — Okresní soud v Blansku

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 19 268 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že tento nárok vznikl z titulu neuhrazených plateb za dodávky elektřiny v období od , datum, do , datum, do odběrného místa na adrese: , adresa, . Žalovaná však dluh doposud nevyrovnal, zaplatila pouze částku 5 000 Kč.2. V řízení se jedná o věc s mezinárodním prvkem, neboť žalovaná je státní příslušnicí , Anonymizováno, . Soud se proto nejprve zabýval tím, zda je dána jeho pravomoc ve věci rozhodovat a podle jakého právního řádu má soud ve věci postupovat. Vzhledem ke skutečnosti, že ve Smlouvě mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech (Kyjev, 28. 5. 2001; č. 123/2002 Sb. m. s.) ve znění Protokolu mezi Českou republikou a Ukrajinou, kterým se mění Smlouva mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech (Praha, 14. 9. 2007; č. 77/2008 Sb. m. s.), nejsou určena zvláštní jurisdikční pravidla pro danou věc (mimosmluvní závazek), soud určil pravomoc k projednání dané věci dle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Podle článku 4 odst. 1 Nařízení rady (ES) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu v občanských a obchodních věcech (dále jen Nařízení Brusel I bis) mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Žalovaná má své bydliště na adrese uvedené shora, proto je pravomoc zdejšího soudu dána. Rozhodným právem je dle ust. čl. 48 bod 2. výše uvedené Smlouvy mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech č. 123/2002 Sb. m. s. právo české, neboť smlouva byla uzavřena na území České republiky.3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.4. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.5. Po zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, přihlížeje přitom ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, má soud za prokázaný tento skutkový stav: Dne , datum, byla mezi účastníky řízení podepsána smlouva označená jako „Smlouva o sdružených službách dodávky elektřiny“ č. , hodnota, , ze které vyplývá, že žalobkyně se zavázala umožnit odběr elektrické energie v odběrném místě , adresa, a žalovaná se zavázala za realizovaný odběr elektřiny zaplatit kupní cenu dle platného ceníku v souladu s , právnická osoba, podmínkami, které jsou přílohou výše uvedené smlouvy.6. Z faktury č. , hodnota, vystavené dne , datum, soud zjistil, že jejím prostřednictvím byla žalovaná vyzvána k zaplacení dlužné částky 24 268 Kč za dodávky elektřiny do odběrného místa , adresa, v období od , datum, do , datum, , a to se splatností do , datum, .7. Žalovaná však zaplatila pouze částku 5 000 Kč, a to v dne , datum, částku 2 000 Kč, dne , datum, částku 2 000 Kč a dne , datum, částku 1 000 Kč.8. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle ustanovení § 50 odst. 2 zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona (dále jen energetického zákona) ve znění pozdějších předpisů se smlouvou o sdružených službách dodávky elektřiny zavazuje výrobce elektřiny nebo obchodník s elektřinou dodávat zákazníkovi elektřinu a zajistit na vlastní jméno a na vlastní účet související službu v elektroenergetice a zákazník se zavazuje zaplatit výrobci elektřiny nebo obchodníkovi s elektřinou cenu za dodanou elektřinu a cenu související služby v elektroenergetice. Zahájením dodávky elektřiny podle smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny dochází k přenesení odpovědnosti za odchylku ze zákazníka na výrobce elektřiny nebo na obchodníka s elektřinou.9. Podle § 2079 odst. 1 občanského zákoníku se kupní smlouvou prodávající zavazuje, že kupujícímu odevzdá věc, která je předmětem koupě, a umožní mu nabýt vlastnické právo k ní, a kupující se zavazuje, že věc převezme a zaplatí prodávajícímu kupní cenu.10. Podle § 2054 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) plní-li dlužník dluh zčásti, má částečné plnění účinky uznání zbytku dluhu, lze-li z okolností usoudit, že tímto plněním dlužník uznal i zbytek dluhu.11. Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.12. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že mezi účastníky řízení byla uzavřena smlouva o sdružených dodávkách elektřiny ve smyslu ustanovení § 50 odst. 2 energetického zákona ve spojení s § 2079 odst. 1 občanského zákoníku, na základě které žalobkyně dodávala v období od , datum, do , datum, do sjednaného odběrného místa elektřinu. Žalovaná však nesplnila svoji povinnost včas a řádně uhradit vyfakturovanou cenu dodávky elektřiny, k čemuž se zmíněnou smlouvou ve spojení s obchodními podmínkami zavázala.13. Žalovaná na předmětný dluh částečně plnila, proto soud zvažoval, jestli toto částečné plnění lze mít za uznání celého dluhu. Nejvyšší soud se k otázce, za jakých okolností má částečné plnění účinky uznání zbytku dluhu podle § 2054 odst. 2 o. z., vyjádřil například v rozsudku ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3752/2019. V něm dospěl mimo jiné k tomu, že závěry judikatury týkající se otázky uznání dluhu částečným plněním formulované v režimu právní úpravy účinné do 1. 1. 2013 (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2914/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1251/2006), se uplatní i za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb.14. Ustanovení § 2054 odst. 2 o. z. nevyžaduje pouhé částečné plnění, nýbrž též to, že lze z okolností usoudit, že tímto plněním dlužník uznal zbytek dluhu. Podle dikce ustanovení (a logicky) je přitom uznán právě zbytek dluhu, nikoliv to, co již bylo plněno. Shodně i dle § 2054 odst. 1 o. z. se uznání vztahuje na jistinu, nikterak ale již na plněné úroky. Z toho se tak podává, že má být ve věřiteli založena důvěra, že může v budoucnu očekávat i zbylou část plnění. Není-li taková důvěra vyvolána, příp. dlužník posuzovaným jednáním dává najevo, že plnění z jeho strany nelze již za žádných okolností v budoucnu očekávat, neboť částečné plnění považuje za plnění úplné, pak zbytek dluhu může být stěží ve smyslu § 2054 odst. 2 o. z. uznán. Tyto závěry nejsou v rozporu s § 2054 odst. 1 o. z., který je konstruován jako právní fikce. (...) znamená to, že z jednání dlužníka, jež má být kvalifikováno jako uznání dluhu, musí plynout, že si je existence dluhu vědom a současně, že od něj lze v budoucnu očekávat plnění. Zda lze v daném jednání dlužníka seznat obojí, je třeba posuzovat z horizontu věřitele a za podmínek § 556 a § 6 odst. 1 o. z. se tázat, zda za daných okolností by osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (tj. věřitele), chování dlužníka rozuměla tak, že si je dluhu vědom a lze od něj v budoucnu očekávat plnění.15. Plní-li tedy dlužník částečně bez jakýchkoliv výhrad, pak je třeba s ohledem na § 6 odst. 1 a § 556 o. z. zkoumat, zda ve věřiteli byla vyvolána důvěra, že může očekávat i plnění zbylé části pohledávky, a má být proto aplikován § 2054 odst. 2 o. z. Je třeba se zaměřit především na ty okolnosti, které jsou způsobilé ospravedlnit, že v daném případě o konkludentní uznání dluhu nejde. Nelze totiž ponechat mimo zřetel, že plyne z principu poctivosti, zejména z jeho složky zákazu venire contra factum proprium (tj. jednání v rozporu s vlastním dřívějším chováním), že ten, kdo vědomě částečně plní dluh bez dalšího, tak jeho zbylou část uznává. Za takových okolností může věřitel, objektivně posuzováno, důvodně očekávat, že dlužník počítá s tím, že má plnit i na zbylou část v budoucnu. Optikou tohoto přístupu je tak třeba se zaměřovat zejména na zjišťování těch skutečností, které vyvracejí závěr, že částečné plnění ze strany dlužníka má charakter uznání dluhu (např. dlužník poskytne část plnění s tím, že pokládá dluh za uhrazený). Lze mít tedy za to, že dlužník ve smyslu § 2054 odst. 2 o. z. uznal zbytek předmětného závazku částečným plněním, když před tímto plněním, ani později, nezpochybnil fakturovanou cenu či dodání zboží, ani případně nevytkl vady dodaného zboží.16. Po zhodnocení důkazů, které byly v řízení provedeny, má soud za to, že v tomto případě jsou podmínky pro hmotněpr