6 C 284/2020-37 — Okresní soud v Benešově

1. Dne 4. 9. 2020 podala žalobkyně ke zdejšímu soudu žalobu, kterou se po žalované domáhala zaplacení částky 23 300 Kč z titulu dlužného úvěru. V žalobě uvedla, že žalované na základě její žádosti ze dne 10. 9. 2019 poskytla spotřebitelský úvěr ve výši 8 000 Kč se splatností ke dni 13. 10. 2019. Žalovaná se zavázala tuto částku vrátit spolu s poplatkem ve výši 8 544 Kč. Úvěruschopnost žalované byla kromě jiného posouzena prostřednictvím lustrace v exekučním rejstříku, insolvenčním rejstříku a registru INTRIUM JUSTITIA. Totožnost žalované byla ověřena pomocí ověřovací platby ve výši 1 Kč z jejího bankovního účtu a kopií jejího občanského průkazu. Žalovaná však na úvěr ničeho neuhradila. Dle smlouvy o spotřebitelském úvěru byly žalované odeslány dvě upomínky. Za tyto jí byla dle smlouvy naúčtovaná náhrada vynaložených nákladů (celkem 650 Kč) a žalobkyně měla další náklady spojené s inkasním řízením (1 500 Kč). Vzhledem k tomu, že žalovaná nesplnila své smluvní povinnosti, byla jí naúčtována smluvní pokuta v souladu s článkem 7.2 ve výši dvakrát 1 200 Kč, tj. celkem 2 400 Kč. Ke dni podání žaloby žalovaná na svůj dluh ničeho neuhradila. 2. Žalovaná se k ústnímu jednání dostavila a k věci uvedla, že s žalobou souhlasí. Žádá o splátky ve výši 5 000 Kč, byla by však schopna jednorázově zaplatit částku 8 000 Kč. Na dlužnou částku ničeho nezaplatila. 3. Soud provedl důkazy, které hodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a zjistil následující skutkový stav: Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, výpisů z účtu o připsání platby 1 Kč a odeslání platby 8 000 Kč, kopie občanského průkazu žalované, předsmluvních informací, vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli dne 10. 9. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru, a to elektronickou cestou, kdy žalovaná potvrdila text smlouvy odesláním potvrzovací platby 1 Kč a odesláním kopie občanského průkazu. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 8 000 Kč na 30 dnů, který se žalovaná zavázala žalobkyni vrátit společně se sjednaným poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 8 544 Kč. Pro případ prodlení si strany sjednaly v čl. 7 písm. c) smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je úvěrovaná v prodlení. Dále si strany v č.l. 7 sjednaly poplatek za první upomínku 450 Kč, poplatek za druhou upomínku 650 Kč a poplatek za náklady spojené s předáním a úhradou ceny za vymáhání pohledávky cestou inkasní agentury [právnická osoba] ve výši 1 500 Kč. Z upomínek soud zjistil, že žalobkyně zaslala žalované celkem dvě upomínky. 4. Na základě takto zjištěných skutečností soud ohledně skutkového stavu uzavřel, že žalovaná s žalobkyní uzavřeli dne 10. 9. 2019 smlouvu o úvěru, podle níž žalovaná čerpala úvěr ve výši 8 000 Kč. Do dnešního dne žalovaná tuto částku žalobkyni neuhradila, a to ani přes upomínky žalobkyně. 5. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), dle něhož se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dále soud na danou věc aplikoval ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 6. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 7. Podle § 588 o. z soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 8. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 9. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li si strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. 10. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroků z prodlení pak stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 11. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 10. 9. 2019 je absolutně neplatná, neboť při jejím uzavření nebyla v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 ZoSÚ řádně zkoumána otázka schopnosti žalované daný úvěr splatit, resp. žalobkyně neprokázala, že úvěruschopnost žalované řádně přezkoumala, jelikož ke svým tvrzením obsaženým v žalobě neoznačila a nepředložila žádné důkazy. Své možnosti obdržet od soudu odpovídající poučení se neúčastí na jednání dobrovolně vzdala. 12. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech uvádí, že i způsob, jakým žalobkyně popsala zkoumání úvěruschopnosti je ve smyslu aktuální rozhodovací praxe vyšších soudů zcela nedostatečný a řádné zkoumání úvěruschopnosti z něj nelze dovodit, jelikož výpisy z dostupných registrů jsou pouze částí podkladů, které je nezbytné zkoumat. Pokud žalobkyně uvedla, že tyto registry prověřila„ vedle ostatního“ není z žaloby ani předložených listin zřejmé, o které„ ostatní“ podklady se jedná. K uvedenému soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR 21/2018 s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absence náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v