6 C 320/2021 — Okresní soud v Benešově

1. Žalobou ze dne 30. 7. 2021 se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 23 849 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. V odůvodnění žaloby uvedla, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) dne 16. 11. 018 smlouvu o zápůjčce č. 543350293, jejíž nedílnou součástí byly i smluvní podmínky. Na základě této smlouvy jí právní předchůdkyně žalobkyně poskytla zápůjčku ve výši 14 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy o zápůjčce. Žalovaná se ve smlouvě o zápůjčce zavázala zápůjčku vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 9 849 Kč v 60 týdenních splátkách po 398 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 10. 1. 2020. Žalovaná však sjednané splátky neuhradila řádně a včas, na dlužnou splátku neuhradila ničeho. Právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo marným uplynutím týdenní lhůty po datu splatnosti úhradě právo na uhrazení celé neuhrazené dlužné částky, která činila na jistině 14 000 Kč a na dlužném poplatku 9 849 Kč. 2. Pohledávka za žalovanou uvedená shora pod bodem č. 1 byla dne 18. 12. 2020 postoupena na žalobkyni a postoupení bylo žalované oznámeno. Na dlužnou částku nebylo uhrazeno ničeho, a to ani přes předžalobní upomínku jejího zástupce. Žalovaná tak žalobkyni dluží částku 33 349 Kč, sestávající z jistiny 14 000 Kč a dlužného poplatku ve výši 9 849 Kč, včetně kapitalizovaných úroků ve výši 3 868,28 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 2 426,67 Kč, úroků ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny ve výši 14 000 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, a úroků z prodlení v zákonné výši 9,75 % ročně z dlužné částky 14 000 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení. 3. Žalovaná se k ústnímu jednání bez omluvy nedostavila, na svoji obranu netvrdila žádné rozhodné skutečnosti a nenavrhla provedení žádných právně relevantních důkazů. 4. Soud provedl důkazy, které hodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti podle § 132 o.s.ř., a zjistil následující skutkový stav: Ze smlouvy o zápůjčce č. 543350293 vzal za prokázané, že společnost [právnická osoba], [IČO], uzavřela dne 16. 11. 2018 smlouvu o zápůjčce s žalovanou v částce 14 000 Kč s tím, že se žalovaná zavázala zaplatit společnosti poplatek v částce 9 849 Kč v 60 týdenních splátkách po 398 Kč s tím, že poslední splátka byla stanovena na 10. 1. 2020 Součástí smlouvy byly Smluvní podmínky smlouvy o zápůjčce upravující mimo jiné v případě, že nebude včas splněna povinnost uhradit příslušnou splátku celkové dlužné částky, má společnost právo požadovat uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. Právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku na žalobkyni smlouvou o postoupení ze dne 18. 12. 2020, což bylo žalované oznámeno. Žalobkyně žalovanou vyzvala předžalobní upomínkou k úhradě celkového dluhu včetně příslušenství. Ze spisu vyplývá, že žalovaná neuhradila žádnou částku, a to ani na jistinu ani na poplatek. Ze zákaznické karty vzal soud za prokázané, že žalovaná uvedla, že žije v nájmu, je svobodná, má základní vzdělání, její měsíční celkové příjmy činily 7 600 Kč a výdaje 1 500 Kč. Měla zápůjčku u jiné společnosti a jejím jediným příjmem byla dávka státní sociální podpory. 5. Při právním posouzení věci soud vycházel z příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.). Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle § 1879 o.z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 6. Dále soud na danou věc aplikoval ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). 7. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 8. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 10. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 11. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru podepsaná mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou dne 16. 11. 2018 je neplatná, neboť při jejím uzavření nebyla v rozporu s ustanovením § 86 aplikovatelného ZoSÚ řádně zkoumána otázka schopnosti žalované daný úvěr splatit, resp. žalobkyně neprokázala, že úvěruschopnost žalované zkoumala, v žalobě toto ani nijak netvrdila. 12. K otázce zkoumání úvěruschopnosti dále soud v podrobnostech uvádí, že samotný formulář vyplněný a podepsaný žadatelem, byť je v něm potvrzeno předložení listin, je ve smyslu aktuální rozhodovací praxe vyšších soudů nedostatečná a řádné zkoumání úvěruschopnosti (tj. podklady apod.) z něj nelze dovodit. K uvedenému soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR 21/2018 s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený